Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Tdo 1111/2002

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. V. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 4. 2002, sp. zn. , uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 17. 2. 2001 kolem 04.00 hod. v P. ve V. ulici před D. L. po předchozí slovní rozepři poté, co JUDr. P. Š., upadl na chodník, dupl mu nohou na levé koleno, čímž mu způsobil vykloubení kolenního kloubu s roztržením chrupavky zevní kloubní plochy stehenní kosti, rozdrcení zevního menisku a přerušení předního zkříženého vnitřního postranního a zevního postranního vazu.

Za to byl obviněný J. V. podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. za použití § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků, za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo dále rozhodnuto o nárocích na náhradu škody poškozených JUDr. P. Š. a O. z. p. zaměstnanců bank a pojišťoven a stavebnictví.

Citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 napadl obviněný J. V. odvoláním, z jehož podnětu Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. , podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu tento rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně poškozeného JUDr. P. Š. a jinak ho ponechal nedotčen.

Opis uvedeného usnesení byl obviněnému a jeho obhájci doručen dne 31. 7. 2002, příslušnému státnímu zastupitelství dne 5. 11. 2002.

Proti zmíněnému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný J. V. dne 9. 9. 2002 dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že mu nebyly jednoznačně prokázány znaky předmětných trestných činů. Pokud jde o jeho alibi prezentované u hlavního líčení, obviněný se domnívá, že se nejedná o novou verzi obhajoby oproti přípravnému líčení, jak uvedl soud, a že mezi jeho jednotlivými výpověďmi žádný rozpor není. Dále obviněný poukazuje na závěr odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně věrohodnosti výpovědi poškozeného a jeho přítelkyně a naopak považoval za nevěrohodnou výpověď obviněného, jeho matky a přítelkyně. Obviněný se domnívá, že tento závěr nebyl nijak objektivizován. Současně obviněný tvrdí, že neměl žádný motiv k napadení poškozeného a navíc jím ani nemohl být požádán o odvoz taxíkem, protože taxislužbu v té době již neprovozoval.

Závěrem podaného dovolání obviněný J. V. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. , i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 4. 2002, sp. zn. , a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání obviněného J. V. se vyjádřila i nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že obviněný svými námitkami zpochybňuje skutková zjištění, která však nejsou dovoláním ovlivnitelná, tedy nebylo vzato v úvahu zákonné vymezení použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Městského soudu v Praze jako odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného J. V. proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest, když se odvolací soud s tímto odvoláním neztotožnil a z jeho podnětu zrušil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o náhradě škody ohledně jednoho z poškozených [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce Doc. JUDr. J. U., CSc., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 9. 9. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci konkretizace dovolacího důvodu obviněný J. V. v dovolání uvedl, že podle jeho názoru měly být jinak posouzeny jeho výpovědi i výpovědi poškozeného a svědků, a dále že se ani nejednalo o jeho osobu, která se účastnila předmětného skutku. Existenci zmíněného dovolacího důvodu obviněný spatřuje v nesprávných skutkových zjištěních učiněných ve věci dříve činnými soudy a v jimi provedeném hodnocení důkazů.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu).

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného

v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. V. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného J. V. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje v podstatě jen proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti způsobu hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotě právní posouzení, ani hodnocení důkazů provedené soudy prvního a druhého stupně, na jehož podkladě byl skutkový stav zjištěn, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.

Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Předmětem dovolacích námitek se totiž staly tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních soudů činných ve věci a v jimi provedeném hodnocení důkazů. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný J. V. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle

§ 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 8. ledna 2003

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y