Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1635/2002

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 10. 2. 2000 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Důvod k tomuto opatření spatřovala zejména v tom, že žalobce, ačkoliv byl dne 15. 7. 1998 seznámen s institutem „zvláštního omezení“ podle a 75 , se stal 31. 3. 1999 členem dozorčí rady akciové společnosti I. V. C. se sídlem ve F., čímž porušil ustanovení zák. práce o absolutním zákazu členství v řídicích nebo kontrolních orgánech právnických osob provozujících podnikatelskou činnost.

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo žalované uloženo „zrušit své rozhodnutí č.j.: SP–57/PR–2000 o okamžitém zrušení pracovního poměru s žalobcem“, vyplatit žalobci ušlou mzdu ve výši 132.050,- Kč a zveřejnit ve Věstníku Ministerstva vnitra formou oznámení ředitele Kanceláře ministra vnitra zrušení svého rozhodnutí následujícím textem: „Ministr vnitra zrušil rozhodnutí č.j.: SP–57/PR–2000 ze dne 10. února 2000 a Ing. J. R. je i nadále zaměstnancem Ministerstva vnitra“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jeho členství v dozorčí radě akciové společnosti I. V. C. se sídlem ve F. vzniklo již dne 24. 11. 1994, a že o této skutečnosti osobně informoval žalovanou již v rámci přípravy svého jmenování do funkce ředitele finanční sekce Ministerstva vnitra ČR, ke kterému došlo ke dni 1. 3. 1995. Postup žalované považuje za „nepřípustné umlčování jeho kritiky činnosti některých zaměstnanců žalované“.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 13. 6. 2000, č.j. -20, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit „Českému státu do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 7 doplatek soudního poplatku 5.225,- Kč“ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že domáhat se neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru lze ve smyslu zák. práce pouze žalobou na určení podle ustanovení , a z toho, že úkon žalované, kterým se žalobcem rozvázala pracovní poměr, není rozhodnutím, které podléhá přezkumné činnosti soudu ve smyslu a násl. , dospěl k závěru, že soud není oprávněn uložit žalované, aby sama své rozhodnutí zrušila. Protože se žalobce nedomohl určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, nezabýval se (s ohledem na ustanovení zák. práce) ani jeho nároky, jež by mu při neplatném rozvázání pracovního poměru náležely.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2001, č.j. -45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a návrh na připuštění dovolání ve věci zamítl. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba po doplnění provedeném k výzvě soudu prvního stupně je schopna projednání, neboť žalobce jednoznačně formulovaným petitem vyjádřil, co požaduje. Podle názoru odvolacího soudu nelze z ustanovení vyvozovat, že by soud sám mohl rozhodovat o žalobním petitu v jiném než navrženém znění, případně, že by mohl žalobci uložit upravit jednoznačně znějící žalobní petit. Vycházeje dále z toho, že dopis ze dne 10. 2. 2000, č.j.: SP-57/PR–2000, není správním rozhodnutím, ale pracovněprávním úkonem, dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že žalobě není možno vyhovět proto, že nelze zaměstnavateli uložit povinnost zrušit okamžité zrušení pracovního poměru, když pojem zrušení pracovněprávního úkonu ani jiný hmotněprávní předpis pracovního práva nezná. Rozvedl dále, že obrana zaměstnance proti okamžitému zrušení pracovního poměru je upravena v ustanovení zák. práce, z jehož znění jednoznačně vyplývá, že je třeba u soudu uplatnit neplatnost takového úkonu. Z důvodu hospodárnosti se již nezabýval zkoumáním existence uplatněného důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru; nebyla-li neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru včas uplatněna, platí, že pracovní poměr skončil, a proto nemůže být vyhověno ani požadavku na náhradu mzdy za období po skončení pracovního poměru. Zamítnutí požadavku na zrušení úkonu také brání vyhovění požadavku na uveřejnění oznámení, že úkon byl zrušen. Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl, neboť obrana zaměstnance proti skončení pracovního poměru úkonem ze strany zaměstnavatele je v ustanovení zák. práce upravena jednoznačně a judikatura je v soudních sporech tohoto druhu ustálená.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že jde o věc zásadního významu po právní stránce, žalobce namítá, že, i když nebylo uplatněno žalobou právo na vyslovení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vyslovení povinnosti zrušit písemné rozhodnutí ministra vnitra ČR o okamžitém zrušení pracovního poměru by bylo podle jeho názoru možné až na základě prokázaných skutečností, že takové skončení pracovního poměru je neplatné. Je přesvědčen, že z obsahu žaloby je jednoznačné, že jde o žalobu podanou v souvislosti s neplatným okamžitým zrušením pracovního poměru a že směřuje k nápravě protiprávního stavu popřením neplatného rozhodnutí zaměstnavatele o skončení pracovního poměru. Domnívá se, že oba soudy vyloučením možnosti uplatnění práva „specifickým petitem“ a z toho vyplývajícím meritorním projednáním žaloby pochybily a omezily právo žalobce na spravedlivý proces. Zdůrazňuje, že vůbec neusiloval o to, aby soud sám petit jeho žaloby měnil; byl a je přesvědčen, že navržený petit pouze jinou formou spěje k totožnému právnímu stavu, jaký měl na mysli zákonodárce při formulaci nároků vyplývajících z neplatného skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Podle jeho přesvědčení ustanovení dopadá i na projednávanou věc. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud odvolání odmítl, případně zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím potvrzujícím, odvolací soud dovolání svým rozhodnutím nepřipustil a rozhodnutí ani nemá po právní stránce zásadní význam. Připomíná, že žalovaná nevydala ani ve správním, ani v jiném řízení „rozhodnutí“ o okamžitém zrušení pracovního poměru, jehož zrušení by soud mohl žalované nařídit.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [ ]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ( ). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( ).

V projednávané věci dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Protože ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen [ ] a protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku návrh na přípustnost dovolání proti svému rozsudku zamítl ( ), může být v této věci dovolání přípustné jen při splnění podmínek uvedených v nebo z důvodů uvedených v ustanovení

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde ve smyslu ustanovení nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (kdy tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].

Dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Protože postupem podle ustanovení může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení Dovolací důvod podle ustanovení neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení

V posuzovaném případě žalobce v dovolání namítá, že žalobou uplatněný petit formulovaný jako žaloba na plnění směřuje ke stejnému výsledku jako žaloba na určení neplatnosti a soud by o něm mohl rozhodnout jedině za předpokladu, že by otázku platnosti či neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru předtím vyřešil (jako předběžnou otázku). Vzhledem k tomu, že žalobou uplatněný petit vychází z rozhodných skutečností v žalobě vylíčených (je logickým vyústěním žalobních tvrzení), soudy správně dovodily, že není pochyb o tom, čeho se žalobce domáhá, a že nebylo rozporu mezi vylíčením skutkových okolností a požadovaným žalobním petitem. V dovolání žalobce tvrdí, že navržený petit pouze jinou formou spěje k totožnému právnímu stavu, jaký měl na mysli zákonodárce při formulaci nároků vyplývajících z neplatného skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, jinak řečeno, že soudy měly rozhodnout o něčem jiném, než co bylo žalobou uplatněno (měly rozhodnout tak, jako by se žalobce domáhal žalobou podle ustanovení § 64 zák. práce určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru). Takový postup soudu by však byl v rozporu se zákonem, neboť soud je při svém rozhodování vázán, jak vyplývá z ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř, uplatněným návrhem – žalobou (skutkovým vylíčením i petitem). O tom, odhlédajíc od toho, že by jiný postup byl v rozporu se zákonem, v praxi soudů nikdy pochybností nebylo. Dovolatel rovněž přehlíží, že soudy jím formulovanou žalobu projednaly a rozhodly o ní. Jestliže dospěly k závěru, že o nároku, kterého se žalobce domáhá (uložit žalované povinnost zrušit její rozhodnutí č.j. SP–57/PR–2000 o okamžitém zrušení pracovního poměru se žalobcem), nemohou soudy rozhodovat, nelze jim vytýkat, že se jako předběžnou otázkou nezabývaly otázkou platnosti úkonu, jehož zrušení se žalobce domáhal, neboť její vyřešení by nemohlo uvedený závěr soudu nikterak ovlivnit.

Z uvedeného vyplývá, že oba soudy při rozhodování o procesních otázkách, jichž se dovolání žalobce dotýká, rozhodovaly v souladu se zákonem i s běžnou soudní praxí. Proto dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení přípustné není.

Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatele, že soudy při rozhodování této věci porušily žalobcovo právo na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces je zakotveno v Čl. 36d, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady pod č. 2/93 Sb. jako součást ústavního pořádku (dále jen „Listina“). Čl. 36y aniy a ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, uveřejněná pod č. 209/1992 Sb., však neobsahují při regulaci práva na spravedlivý proces požadavek na to, aby soudy rozhodovaly o něčem jiném, než co bylo v žalobě podané v občanském soudním řízení uvedeno. Úprava českého procesního práva plně respektuje klíčovou zásadu „rovnosti zbraní“ (akcentovanou zejména v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva). V tomto řízení aplikovaná ustanovení nejsou v žádném případě v rozporu s výše citovanými dokumenty. Proto ani v použití platné právní úpravy občanského soudního procesu (jak to soudy obou stupňů učinily) nelze spatřovat porušení práva žalobce na spravedlivý proces.

Řízení proto žalobcem vytýkanou vadou, uvedenou v ustanovení , postiženo není. Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by byl rozsudek odvolacího soudu postižen některou jinou vadou uvedenou v ustanovení , je zřejmé, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2002

JUDr. Mojmír Putna,v.r.

předseda senátu