Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2262/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1. 975.- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 8. 2001, č. j. -174 (poté, co jeho v pořadí třetí, vyhovující rozsudek ze dne 24. 1. 2001, č. j. -131, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2001, č. j. , 198/2001-164), zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu účastníků k bytu č. 7, sestávajícímu ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, ve druhém patře domu č. 1047/60, ulice P. v P. (dále „předmětný byt“); současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal - kromě jiného – za prokázáno, že předmětný byt byl přidělen žalovanému jako byt podnikový rozhodnutím jeho tehdejšího zaměstnavatele n. p. A. P. ze dne 5. 4. 1986, a že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 25. 1. 1993. Obvodní soud, vycházeje z právního názoru, vysloveného ve shora označeném zrušujícím usnesení, dospěl k závěru, že vzhledem k charakteru předmětného bytu jako bytu podnikového nevzniklo k němu účastníkům právo společného užívání bytu manžely; v důsledku toho jim nemohlo - účinností zákonů č. a č. – vzniknout právo společného nájmu.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2001, č. j. -194, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ve shodě s ním dovodil, že účastníkům k předmětnému bytu nesvědčí právo společného nájmu. Konstatoval, že byl-li předmětný byt v roce 1986 přidělen žalovanému jako byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace (mezi něž patřily dle tehdy platné i byty podnikové), nemohlo k němu vzhledem k ustanovení v tehdy platném znění vzniknout právo společného užívání bytu manžely. Nesvědčilo-li pak účastníkům ke dni nabytí účinnosti (k 1. 1. 1992), resp. (k 5. 3. 1992) právo společného užívání, nemohlo jim vzniknout dle obč. zák. právo společného nájmu, byť předmětný byt nesplňoval k uvedenému datu znaky služebního bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , a v němž uplatněný dovolací důvod podřadila ustanovení Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho závěru, že účastníkům nevzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu. Dovolatelka má za to, že nezměnilo-li se dle obč. zák. právo osobního užívání bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace na nájem služebního bytu, ale toliko na nájem bytu (jako tomu je v dané věci), vzniklo oběma účastníkům (nejpozději k 5. 3. 1992) podle ustanovení obč. zák. právo společného nájmu, a to bez ohledu na to, že žalobkyni dle právní úpravy platné do 31. 12. 1991 svědčilo pouze odvozené právo k bytu. Dovolatelka poukazuje na to, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , byla zamítnuta žaloba, kterou se žalovaný (vystupující tehdy jako žalobce) domáhal jejího vyklizení z předmětného bytu, a to s odůvodněním, že účastníkům svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu. Poukazuje též na svoji nepříznivou bytovou a rodinnou situaci, vyvolanou tím, že jí žalovaný znemožnil užívání předmětného bytu. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo jako bezdůvodné odmítnuto.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( ), a je podle přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Vady uvedené v , , , ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny ( věta druhá ), se ze spisu nepodávají; Nejvyšší soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu jsa přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem ( věta první ).

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že předmětný byt byl přidělen žalovanému za trvání manželství účastníků (v roce 1986) jeho tehdejším zaměstnavatelem jako byt podnikový. Dovoláním není ani zpochybněno, že vzhledem k charakteru tohoto bytu jako bytu podnikového nevzniklo k němu účastníkům právo společného užívání.

Podle obč. zák. právo osobního užívání bytu, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona (míněno , tj. ke dni 1. 1. 1992), se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem. Společné užívání bytu manžely se mění na společný nájem.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že pro vznik práva společného nájmu bytu manžely podle citovaného ustanovení bylo podmínkou, aby byl byt před 1. 1. 1992 ve společném užívání manželů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. , ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/1999, pod pořadovým číslem 111, ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, C 325). Nevzniklo-li před uvedeným datem právo společného užívání bytu manžely - jako tomu bylo u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace (srov. ve znění účinném do 31. 12. 1991), mezi něž patřily i byty podnikové ( tehdy platné ), nemohlo tzv. \"dodatečně\" vzniknout právo společného nájmu bytu manžely, a to ani kdyby podle obč. zák. se osobní užívání nepřeměnilo na nájem služebního bytu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8/1997, pod pořadovým číslem 61, odůvodnění rozsudku ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovým číslem 36).

Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu, že účastníkům nesvědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu, je správný. Nejvyšší soud proto podle věty před středníkem dovolání žalobkyně zamítl. Dovolací námitkou vztahující se k řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , resp. k rozhodnutí v něm vydaném, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť toto rozhodnutí není předmětem dovolacího přezkumu v projednávané věci. Rovněž tak nemohl přihlédnout k bytové, resp. rodinné situaci žalobkyně, neboť uváděné okolnosti nelze – při neexistenci práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu – v souzené věci zohlednit.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , věty první a žalovanému, který byl v dovolacím řízení úspěšný, byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900.- Kč ( , , , ve znění ), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění vyhlášky č. 235/ 1997 Sb.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 12. prosince 2002

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu