Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1848/2002

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. dubna 2002, čj. -52, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 7. listopadu 2001, čj. -28, kterým byl zamítnut návrh žalobce, „aby žalovanému byla stanovena povinnost vydat žalobci dvoumetrovou ohýbačku na plech“. Současně soud rozhodl o nákladech řízení. Při posuzování důvodnosti žaloby vyšel soud ze skutkových zjištění Okresního soudu v Kladně (dále jen „soud prvého stupně“) a učinil závěr, že se žalobci nepodařilo prokázat, že předmětnou ohýbačku žalovanému pouze půjčil a nikoli daroval, jak tvrdil žalovaný. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně v tom, že pokud by snad z dokazování vyplynulo, že žalobce předmětnou věc pouze půjčil, pak to jednoznačně „neventiloval“ a žalovaný se mohl domnívat, že jde o dar a pak věc vydržel ve smyslu § 134 ObčZ. K rozsahu provedeného dokazování odvolací soud uzavřel, že soudem prvého stupně byly provedeny všechny navržené důkazy, navíc byl vyslechnut i svědek Z., na jehož účast při předání ohýbačky žalobce poukazoval.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opíral nesprávně o odst 1 písm. a/ a důvodnost o ve znění platném do 31. 12. 2000; správně jde o a ve znění platném od 1. 1. 2001, t. j. po novele provedené Odvolacímu soudu především vytýkal, že věc neměla být posouzena tak, že jde o vydržení či o jeho důkazní nouzi. Bylo nepochybné, že je vlastníkem ohýbačky a ta byla předána žalovanému. Ten neprokázal, že šlo o dar. Vydržení pak nepřichází v úvahu, protože nebyla dohodnuta doba, na kterou byla věc půjčena. Protože rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a řádně zastoupeným účastníkem se v prvé řadě zabýval přípustností dovolání.

Podle , , (dále jen „ “) lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, pokud to zákon připouští.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V projednávané věci nejde o rozhodnutí zásadního právního významu.

Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalovaný věc vydržel.

Podle § 130 odst. 1 ObčZ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

Podle § 134 odst.1 ObčZ oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

Oprávněná držba tedy předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží. Je-li držitel v dobré víře či ne, je třeba hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska samotného dotčeného účastníka. Je rovněž třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, respektive nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že má k věci právo. Platné právo ani konstantní judikatura Nejvyššího soudu nevyžadují, aby se oprávněná držba vždy opírala o právní důvod způsobilý k nabytí práva. Je však třeba, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o existenci takového titulu, tedy aby byl v takovém omylu o existenci titulu, kterému se při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, nemusel vyhnout ( srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. , rozhodnutí ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. /2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí NS, svazek 15 pod C 1067, rozhodnutí sp. zn. publikované v časopise Právní rozhledy č. 11/97 a rozhodnutí sp. zn. publikované rovněž v časopise Právní rozhledy č. 5/99).

Z provedeného dokazování nevyplynulo, že žalobce svoji vůli o výpůjčce věci projevil jednoznačným způsobem („ventiloval“) tak, že nemohla u žalovaného objektivně vyvolat právě takový omyl o existenci právního důvodu držby. Naopak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal, vyplývá, že při předání ohýbačky žalovanému se žalobce vyjádřil, „že ji nepotřebuje, že je mu k ničemu a že za ni nic nechce“. Právě takový projev vůle žalobce byl objektivně způsobilým vyvolat u žalovaného přesvědčení o darování věci. Od roku 1992 tedy byl žalovaný v dobré víře, že mu věc patří a to až do roku 1997, kdy žalobce výslovně žádal o vrácení věci. Tím byla splněna i zákonem stanovená doba tří let podle § 134 odst. 1 ObčZ a žalovaný se stal vlastníkem věci na základě vydržení.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil právní otázku vydržení zcela v souladu se shora citovanou rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Proto nelze dospět k závěru, že dovolatelem napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a není tudíž přípustné. Uplatněnými dovolacími důvody se proto soud již zabývat nemohl.

Dovolací soud podle a dovolání jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází ze situace, kdy žalobce nebyl úspěšný a žalovanému žádné náklady tohoto řízení nevznikly ( , , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. prosince 2002

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu