Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1882/2002

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. dubna 1999, č. j. -14, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu II. kategorie 1+1 s příslušenstvím v 1. patře domu čp. 65 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), kterou dal žalobce žalovaným z důvodu upraveného v ustanovení , , ve znění platném v době dání výpovědi (dále jen „obč. zák.“), určil, že „tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku“, žalovaným uložil povinnost „vyklidit a vyklizený předat žalobci byt do 15ti dnů po skončení výpovědní lhůty a po zajištění přístřeší“ a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Městský soud v Praze jako soud odvolací – poté, co jeho usnesení (o zastavení řízení) ze dne 27. října 1999, č. j. -27, bylo k dovolání žalovaných usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dovolacího soudu) ze dne 29. března 2000, č. j. -47, zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 4. září 2001, č. j. -62, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn, neboť žalovaní porušují své povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že za dobu delší než tři měsíce nezaplatili nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Ztotožnil se rovněž s výrokem o vázanosti vyklizení bytu na poskytnutí přístřeší (§ 712 odst. 5 věta první obč. zák.). Nebyly-li totiž v řízení zjištěny okolnosti, na jejichž základě by bylo lze usoudit na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, nepřipadá ve vztahu k bytové náhradě v úvahu postup podle § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák., byť v daném případě jde (ve smyslu citovaného ustanovení) o rodinu s nezletilým dítětem. Navíc dovodil, že vzhledem k dlouhodobosti neplacení nájemného nelze ani usoudit, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž – s odkazem na ustanovení , , ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 – namítli, že jim „byla odmítnuta možnost jednat před soudem, když jim byla znemožněna účast na jednání Městského soudu v Praze, na kterém bylo přijato napadené rozhodnutí“, a pokračovali, že odvolací soud je „o jednání v předmětné věci neinformoval … obeslal pouze advokátku dr. F., která však byla žalovanými zmocněna pouze k podání dovolání …“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Vzhledem k obsahu dovolání řešil Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle , ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle , ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 27. dubna 1999. Odvolací soud sice o odvolání žalovaných proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl (po zrušení svého usnesení o zastavení řízení ze dne 27. října 1999, č. j. -27, usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. března 2000, č. j. -47) až dne 4. září 2001, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle , ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle , ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou - dále jen „ “ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. ).

Dovolání bylo sice podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ( ), včas a subjekty k tomu oprávněnými, tj. účastníky řízení (žalovanými) řádně zastoupenými advokátem ( , ), avšak není v dané věci přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jestliže odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jako je tomu v projednávaném případě), připouští dovolání v první řadě tehdy, jestliže jeho rozhodnutí je v důsledku postižení vadami uvedenými v zmatečné, a dále jen za podmínek upravených v ustanoveních a a 2

O žádný z případů přípustnosti dovolání podle a a 2 v daném případě nejde. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání podle normuje toto ustanovení. Nenavrhli-li žalovaní vyslovení přípustnosti dovolání, nelze – logicky vzato – uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle ; přitom odvolací soud sám přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku ve smyslu nevyslovil.

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení

Jak již bylo výše zmíněno, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu – tedy i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu – jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatelé existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu věty druhé zkoumá – je-li dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými – z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v , b/, c/, d/, e/ a g/ žalovaní evidentně nenamítají a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Tvrzením, že “jim byla znemožněna účast na jednání Městského soudu v Praze”, měli žalovaní zřejmě na mysli vadu ve smyslu (byť nesprávně odkázali na ustanovení , ve znění po novele provedené ), podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Za této situace se jeví v projednávané věci podstatným posoudit, zda v daném případě došlo k odnětí možnosti žalovaných jednat před soudem ( ).

Odnětím možnosti jednat před soudem ( ) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu přiznává (např. práva účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá . Přitom k vadě podle přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla-li – v průběhu řízení nesprávným postupem soudu – odňata možnost jednat před soudem dovolateli.

Mezi procesní práva přiznaná účastníku řízení náleží i právo účastníka být předvolán způsobem uvedeným v ustanovení k jednání (odvolacímu jednání – srov. ), jak to vyplývá z ustanovení , 2 (to ve spojení s ustanovením platí i pro odvolací řízení). Procesním právem přiznaným účastníku řízení je i právo účastníka dát se v řízení zastoupit zástupcem, jehož si zvolí ( a násl. ), mající svůj základ v článku 37 odst. 2 d, která je součástí ústavního pořádku České republiky (srovnej usnesení předsednictva bývalé Č. n. r. ze dne 16. prosince 1992 publikované pod č. ). Plná moc udělená pro celé řízení je neomezitelná ( věta první ) a zástupce takovou plnou mocí vybavený je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník ( věta druhá ). Úkon zmocněnce lze proto v poměru k soudu a v poměru k ostatním účastníkům řízení považovat za úkon účastníka – zmocnitele. V rámci tohoto oprávnění je advokát povinen účelně využívat všech zákonem připuštěných prostředků a způsobů poskytování právní pomoci účastníku, jejž zastupuje ( , srov. , o advokacii, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu), tj. zejména vnášet do sporu tvrzení rozhodných skutečností, navrhovat k jejich verifikaci důkazy, disponovat předmětem řízení a řízením a činit jiné upravené procesní úkony. Zvolený zástupce, vybavený procesní plnou mocí, je, respektive by měl být, zárukou toho, aby účastník, jehož v řízení zastupuje, nedoznal újmy, která by jinak, vzhledem k objektivně omezeným možnostem účastníka plně se angažovat v probíhajícím řízení o sporném právu, mohla eventuálně nastat. Je-li účastník v konkrétním řízení zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí a není-li důvodu jej osobně k jednání předvolávat, soud o jednání vyrozumí jen tohoto jeho zástupce ( ).

Žalovaní byli v řízení před odvolacím soudem zastoupeni advokátkou JUDr. Z. F. na základě plné moci ze dne 5. ledna 2000, udělené pro celé řízení – procesní plné moci ( , , ); ostatně plnou moc udělenou advokátu nelze omezit (srov. věty druhé ). O termínu odvolacího jednání dne 4. září 2001, jehož se žalovaní osobně neúčastnili, byla řádně a včas vyrozuměna jejich zástupkyně JUDr. Z. F., která se uvedeného odvolacího jednání rovněž zúčastnila. Odvolací soud žalované k odvolacímu jednání nepředvolal a ani je o místu a čase odvolacího jednání nevyrozuměl, protože vycházel z toho, že jejich osobní účasti nebylo zapotřebí ( věta druhá, ve spojení s , ). Již v rozhodnutích Vrchního soudu v Praze z 12. ledna 1993, sp. zn. , 5. srpna 1994, sp. zn. , a 23. června 1995, sp. zn. , bylo judikováno, že postupem soudu nebyla účastníku odňata možnost jednat před soudem, jestliže o nařízení jednání soudu, kdy přítomnosti účastníka řízení nebylo třeba, byl řádně vyrozuměn jen jeho zástupce s procesní plnou mocí. Ke stejnému závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud České republiky ve svých usneseních ze 7. srpna 1998, sp. zn. , 18. srpna 1998, sp. zn. , a 10. dubna 1996, sp. zn. , uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura.

Z obsahu protokolu o odvolacím jednání ze dne 4. září 2001, který je veřejnou u a k jehož obsahu nevznesli žalovaní (prostřednictvím své zástupkyně) žádné námitky ( , ), nelze dovodit, že by odvolací soud neposkytl zástupkyni žalovaných dostatečný prostor k uplatnění procesních práv přiznaných účastníkům řízení . V souladu s ustanovením se zástupkyně žalovaných vyjádřila k věci (v této souvislosti rovněž zdůraznila nepříznivou sociální situaci žalovaných) a přednesla své návrhy.

Lze uzavřít, že žalovaným nebyla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, takže dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné ani podle

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení a dovolání odmítl pro nepřípustnost.

Žalovaní z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ( , , a věta první /per analogiam/ ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. prosince 2002

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu