Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 957/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 28.3.2000 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.f) zák. práce pro závažné porušení pracovní kázně. Naplnění výpovědního důvodu spatřoval v tom, že se dne 21.3.2000 odpoledne dozvěděl, že žalobce hodlá bez jeho vědomí následující den odjet na soukromou pracovní cestu do zahraničí na koncertní vystoupení a neúčastnit se tak pravidelného rozvrhu. Přestože mu zamýšlenou absenci zakázal a upozornil ho na následky případného porušení tohoto zákazu, žalobce ve dnech 22. - 24.3.2000 na svém pracovišti přítomen nebyl, „ačkoli dle řádného rozvrhu vyučovat měl“. Kromě toho žalovaný poukázal i na další porušení pracovní kázně, kterých se žalobce dopustil „v nedávné minulosti“ tím, že dosud „platným způsobem“ neomluvil absenci na pracovišti ze dne 29.2.2000 a že dne 1.3.2000 „závažným způsobem narušil organizaci vyučování ve škole“.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru a odvolání z funkce koordinátora zahraničních hudebních aktivit učiněné dopisem žalovaného ze dne 25.2.2000 jsou neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný, u něhož pracoval od 1.9.1995 jako učitel a od 1.10.1998 do 25.2.2000 nadto vykonával funkci koordinátora zahraničních hudebních aktivit, událost popsanou ve výpovědi pouze „účelově využil v pokračující snaze skončit pracovní poměr mezi účastníky“. Zdůraznil, že o uvolnění z vyučování z důvodu koncertního vystoupení s Č. K. o. ve dnech 22. až 24.3.2000 požádal žalovaného dne 20.3.2000 s tím, že vyučovací hodiny již po dohodě s žáky předem odpracoval v náhradním termínu. Jednalo se přitom o naprosto běžnou praxi, neboť vedení školy podporovalo mimoškolní aktivity hudebních pedagogů jako prostředek zvyšování jejich kvalifikace a účast na nich jim vždy umožnilo. Vytčené jednání proto nemohlo podle názoru žalobce dosáhnout takové intenzity, aby se jednalo o závažné porušení pracovní kázně.

Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co žalobce vzal zpět žalobu o určení neplatnosti odvolání z funkce koordinátora hudebních aktivit) rozsudkem ze dne 3.4.2001 č.j. -34 určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 28.3.2000 je neplatná, řízení „v části žaloby na určení, že odvolání z funkce koordinátora ze dne 25.2.2000, je neplatné“ zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem případu a „specifiku způsobu individuální hudební výuky“ nelze jednání žalobce spočívající v neuposlechnutí příkazu žalovaného a odcestování na zahraniční koncert ve dnech 22. až 24.3.2000 hodnotit jako závažné porušení pracovní kázně. Za významné z hlediska hodnocení intenzity porušení pracovní kázně považoval především, že se jednalo o výjimečnou situaci (záskok na poslední chvíli), kdy nebylo možné dodržet dvoutýdenní lhůtu stanovenou k podání žádosti o změnu rozvrhu „Zásadami pro uvolňování učitelů individuální hudební výuky z důvodu koncertních vystoupení a zájezdů“ a kdy žalobce jako sólista by svou neúčastí na koncertním vystoupení „dostal do nepříjemné situace celý 15ti členný soubor, jehož byl dlouholetým členem“. Mimo to nelze podle jeho názoru přehlédnout ani okolnost, že ze strany žalobce nedošlo k žádnému zanedbání vyučovacích povinností (vyučovací hodiny předem nahradil) a že žalobce, který je hodnocen jako dobrý pedagog a hudebník, byl (tak jako ostatní pedagogové) žalovaným v minulosti běžně uvolňován ke svým koncertním aktivitám, neboť „tato činnost má přínos i pro vlastní výuku a prestiž školy“. Protože ani v dalších dvou vytčených skutcích nelze spatřovat závažné porušení pracovní kázně (absenci ze dne 29.2.2000 žalobce řádně omluvil a narušení organizace vyučování žalobcem žalovaný „nijak neprokázal), soud prvního stupně uzavřel, že výpověď daná žalobci dne 28.3.2000 je neplatná.

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.12.2001 č.j. -58 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru“ změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 5.375,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 6.000,- Kč, obojí k rukám JUDr. J. S. Ve věci samé odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která však odlišně právně posoudil. Poukázal na okolnost, že z pracovní smlouvy žalobce nevyplývá žádná povinnost žalovaného uvolňovat jej na koncertní vystoupení, ale - jak zdůraznil - tato možnost plyne pouze z interního předpisu žalovaného (Zásad pro uvolňování učitelů individuální hudební výuky z důvodu koncertních vystoupení a zájezdů ze dne 14.10.1999), podle kterého je třeba žádost podat v dostatečném předstihu, a to u absence delší než jednodenní minimálně dva týdny před změnou řádného vyučovacího rozvrhu, přičemž žádost (i včasná) vždy podléhá souhlasu žalovaného. V daném případě „je nesporné“, že tento termín nebylo možno dodržet, neboť šlo o náhlý záskok, avšak žalobce nevhodně zvolil formu písemné žádosti bez osobního projednání s žalovaným. Za situace, kdy ředitel žalovaného při ústním projednání věci, které se uskutečnilo z jeho iniciativy, žalobci účast na koncertním vystoupení nepovolil, a žalobce přesto - vědom si důsledků porušení tohoto zákazu - odjel, dopustil se porušení pracovní kázně „ve smyslu bodu 6 citovaných zásad“. Toto porušení je podle názoru odvolacího soudu třeba hodnotit jako závažné odůvodňující dání výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, „právě i s ohledem na to, že v případě žalovaného se jedná o prestižní gymnázium s dlouholetou tradicí, které klade větší nároky na dodržování pracovní kázně jak ze strany studentů, tak i ze strany pedagogů“. Na tomto závěru přitom nic nemění okolnost, že žalobce zameškané hodiny studentům nahradil, a nelze ani v takové míře - jak to učinil soud prvního stupně - zohlednit následky nepřítomnosti žalobce na koncertním vystoupení, neboť ten měl účast přislíbit až po konzultaci se žalovaným. Výpověď z pracovního poměru daná žalobci žalovaným dne 28.3.2000 je proto platným právním úkonem.

V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že odvolací soud při posuzování intenzity porušení pracovní kázně „bez dalšího přihlédl k důkazu jedinému“, t.j. k Zásadám pro uvolňování učitelů žalovaného, „aniž by se náležitě seznámil s důkazy dalšími“, především výpověďmi účastníků, svědků a v neposlední řadě i se stanoviskem Č. o. s. p. v. š. V opačném případě by totiž musel dojít k závěru, že lhůta stanovená pro uvolnění je nepřiměřeně dlouhá, neboť hudebníci se často o mimoškolních aktivitách dozvídají ve lhůtách nepoměrně kratších, na což však Zásady vůbec nepamatují. Za této situace, kdy interní předpisy žalovaného vůbec neřeší postup v případě náhlého záskoku, nezbývalo žalobci než postupovat analogicky a podat „standardním“ způsobem žádost o uvolnění, přičemž nebylo jeho chybou, že se žalovaný vzhledem k časovým okolnostem dozvěděl o celé záležitosti až den před oznámenou absencí. Stejná praxe uvolňování ostatně byla až do této doby naprosto obvyklá a běžná, jelikož žalovaný podporoval koncertní aktivitu pedagogů jako přínosnou jak pro vlastní výuku, tak pro prestiž školy. Tím, že mu žalovaný na poslední chvíli cestu zakázal, ačkoli žalobce zamýšlenou absenci předem nahradil a důvodně spoléhal na to, že jeho žádosti bude vyhověno, dostal se do situace, kdy musel volit mezi dvěma povinnostmi, na splnění jedné z nich však bylo závislých dalších 15 členů souboru. Za významnou dovolatel považoval rovněž skutečnost, že je dobrým pedagogem a hudebníkem, o jehož zodpovědném a aktivním vztahu ke škole i k práci svědčí celá řada osobních ohodnocení a odměn, a proto podle jeho názoru při hledání příčiny náhlé změny přístupu žalovaného vůči němu „nelze dojít k jinému závěru než k tomu, že celá tato záležitost je jen účelovou machinací“ sledující ukončení jeho pracovního poměru. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle , , ve znění zákonů č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. , nálezu Ústavního soudu č. 31/1996 Sb., , nálezu Ústavního soudu č. 269/1996 Sb., zákonů č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. , nálezu Ústavního soudu č. 2/2000 Sb., zákonů č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. , tedy podle ve znění účinném od 1.1.2001 (dále též jen „ “), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 1.1.2001 a po řízení provedeném podle ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( , věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 28.3.2000, který žalobce převzal téhož dne -podle , , ve znění zákonů č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. 231/92 Sb., č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. , tedy podle ve znění účinném do 30.6.2000 (dále jen „zák. práce“).

I když žalobce v dovolání uvedl, že kromě dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení uplatňuje též dovolací důvod podle ustanovení , z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nenapadá skutková zjištění, z nichž odvolací soud vychází, ale že podrobuje kritice pouze právní posouzení věci odvolacím soudem (t. j. způsob, jakým odvolací soud vyložil podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a aplikoval vlastní pravidlo chování stanovené v její dispozici). Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení ), nepředstavuje dovolání žalobce uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení a , ale jen uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení

Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně.

Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru (srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce) a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [ , část věty před středníkem zák. práce], závažné porušení pracovní kázně je pak důvodem k výpovědi z pracovního poměru [ část věty před středníkem zák. práce].

Ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. , uveřejněný v časopise P. a m. č. 7-8, roč. 1996 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).

V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že jednání žalobce uvedené v dopise žalovaného ze dne 28.3.2000 (spočívající v tom, že přes zákaz žalovaného nebyl ve dnech 22. - 24.3.2000 z důvodu koncertního vystoupení přítomen na pracovišti) dosáhlo intenzity závažného porušení pracovní kázně a že byly splněny podmínky pro dání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, když přihlédl - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k tomu, že žalobce zcela vědomě (úmyslně) porušil pracovní povinnosti vyplývající pro něj z pracovního poměru (stanovené interním předpisem žalovaného, s nímž byl seznámen) a jednal přes výslovný zákaz žalovaného s vědomím následků porušení tohoto zákazu pro další trvání jeho pracovního poměru; uvedené skutečnosti pak hodnotil „s ohledem na to, že v případě žalovaného se jedná o prestižní gymnázium s dlouholetou tradicí, které klade větší nároky na dodržování pracovní kázně jak ze strany studentů, tak i ze strany pedagogů“.

S tímto vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, nelze souhlasit, neboť odvolacím soudem uvažované skutečnosti nejsou vzhledem k okolnostem případu úplné a neposkytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce pracovní kázeň porušil. Odvolací soud při posuzování stupně intenzity porušení pracovní kázně pominul především osobu žalobce (jeho věk a životní a pracovní zkušenosti), nezabýval se jeho dosavadním postojem k plnění pracovních úkolů, řádně nezhodnotil povahu žalobcova pracoviště ani dobu a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, jestliže akcentoval toliko okolnost, že žalobce nevhodně „zvolil formu písemné žádosti bez osobního projednání s ředitelem školy“, a v neposlední řadě náležitě nezvážil ani důsledky porušení pracovní kázně pro žalovaného, považoval-li za nepodstatné, že „žalobce zameškané hodiny studentům nahradil“. Za okolnost významnou z hlediska stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom bylo třeba považovat rovněž dosavadní praxi žalovaného při uvolňování učitelů hudební výuky a - přes opačný názor odvolacího soudu zdůvodněný tím, že „se jednalo o mimořádnou situaci a žalobce měl dříve, než účast na koncertu přislíbil, konzultovat se zaměstnavatelem, zda bude uvolněn“ - nepochybně i to, jaké následky by mělo, kdyby žalobce pracovní kázeň neporušil, tedy že svou neúčastí na koncertě „by jako sólista souboru znemožnil jeho vystoupení“. Uvažované skutečnosti proto jsou vzhledem k okolnostem případu neúplné a neposkytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce pracovní kázeň porušil.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení ( věta prvá ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( , část věty za středníkem a věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. prosince 2002

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu