Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 914/2002

-80

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby mu žalovaná zaplatila „ve smyslu ustanovení a “ odchodné ve výši 12.469,- Kč a výsluhový příspěvek ve výši 39.900,- Kč „včetně příslušného úroku z prodlení“. Žalobu odůvodnil tím, že ačkoli po propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání a přeložení do zálohy dne 1.1.1994 splnil podmínky pro vznik nároku na požadované peněžité dávky, bylo mu rozhodnutím Velitelství 2. armádního sboru ze dne 24.6.1994 přiznáno odchodné pouze ve výši ¼ měsíčního platu a jeho žádost o přiznání výsluhového příspěvku byla rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 24.5.1994 (které neúspěšně napadl odvoláním) zcela zamítnuta s odůvodněním, že jeho služební poměr nebyl ukončen z důvodů uvedených v ustanovení , ale podle ustanovení

Obvodní soud pro Prahu 6 (poté, co usnesením ze dne 22.11.2000 č.j. , -47 vyloučil žalobu o zaplacení odchodného ve výši 12.469,- Kč s příslušenstvím k samostatnému projednání a řízení v tomto rozsahu zastavil s tím, že „po právní moci bude věc postoupena náčelníku Generálního štábu Armády ČR“) usnesením ze dne 22.8.2001 č.j. -53 řízení o povinnosti žalované zaplatit žalobci výsluhový příspěvek ve výši 39.900,- Kč zastavil a vyslovil, že po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc postoupena „ČR - Ministerstvu obrany - Vojenskému úřadu sociálního zabezpečení“. Soud prvního stupně dovodil, že o nároku žalobce na výsluhový příspěvek soud nemá pravomoc rozhodovat.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.11.2001 č.j. -66 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že pravomoc přiznávat a vyplácet výsluhový příspěvek svěřuje Vojenskému úřadu sociálního zabezpečení; odvolání proti rozhodnutí tohoto úřadu pak posuzuje Ministerstvo obrany a teprve proti rozhodnutí tohoto odvolacího orgánu lze podat opravný prostředek, o kterém rozhoduje soud. V daném případě však žalobce tento zákonem předvídaný způsob rozhodování uvedených orgánů nenamítá, a proto soud prvního stupně nepochybil, jestliže podle ustanovení řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci příslušnému orgánu.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že ustanovení , které stanovilo výlučnou rozhodovací pravomoc Vojenského úřadu sociálního zabezpečení a Ministerstva obrany, „nebylo slučitelné“ s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích. Mezi tato občanská práva - jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva - lze zařadit i právo na dávky sociálního zabezpečení, mezi něž (jako součást systému dávek sociálního charakteru) patří i výsluhový příspěvek. Jedná-li se tedy o spor týkající se práva nebo závazku občanské povahy, je výše uvedeným článkem zaručeno právo, aby o takovém sporu rozhodl soud, kterým je však - jak dovolatel zdůraznil - „míněn pouze soud, jenž věc posuzuje v plné jurisdikci“, což však řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu podle části páté , na které odkázal odvolací soud, nepředstavuje. Podle platné právní úpravy rozhoduje v plné jurisdikci pouze nalézací soud, proto zastavení řízení a postoupení věci správnímu orgánu k rozhodnutí o občanském právu by podle názoru dovolatele „ve svých důsledcích vedlo k denegatio iustitiae“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle , , ve znění zákonů č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. , nálezu Ústavního soudu č. 31/1996 Sb., , nálezu Ústavního soudu č. 269/1996 Sb., zákonů č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. , nálezu Ústavního soudu č. 2/2000 Sb., zákonů č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. , tedy podle ve znění účinném od 1.1.2001 (dále též jen „ “), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 1.1.2001 a po řízení provedeném podle ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání ( , věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

V posuzované věci žalobce uplatnil žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 21.3.1995 (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), v souvislosti se svým přeložením do zálohy rozkazem ministra obrany ČR č. 274 ze dne 31.12.1993, kromě jiného nárok na zaplacení výsluhového příspěvku podle ustanovení (ve znění pozdějších předpisů) ve výši 39.900,- Kč. Protože ze žaloby a z obsahu spisu nepochybně vyplývá, že žalobce nemíní podávat ve smyslu ustanovení a násl. žalobu nebo opravný prostředek na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí ředitele Vojenského úřadu sociálního zabezpečení v Praze ze dne 24.5.1994 č.j. 24879611 (jímž byla jeho žádost o přiznání výsluhového příspěvku zamítnuta), resp. rozhodnutí ředitele odboru zabezpečení osob Ministerstva obrany ČR ze dne 7.7.1994 č.j. 34/21-875-45/2 (jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti uvedenému rozhodnutí), je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení dána pravomoc soudu.

Podle ustanovení v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

Podle ustanovení jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.

Výsluhový příspěvek je peněžitou dávkou, která náležela vojákům z povolání propuštěným ze služebního poměru za podmínek stanovených v ustanovení ve znění účinném od 13. května 1992, tj. poté, co nabyl účinnosti , kterým se mění a doplňuje o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů. Výsluhový příspěvek - jak správně uvádí odvolací soud - je koncipován v našem právním řádu jako určitá kompenzace za výkon práce ve ztížených podmínkách a kompenzace určitých osobních omezení vyplývajících z charakteru práce v ozbrojených složkách státu. Náleží všem, kteří splnili zákonem stanovené podmínky, a je součástí systému dávek sociálního charakteru souvisejících s ukončením služebního poměru. Výsluhový příspěvek nelze chápat jako součást odměny za práci, nýbrž jako samostatný příjem, který nebyl součástí tzv. služebního příjmu a není ani součástí platu příslušníků ozbrojených sil. Jde o zvláštní kategorii peněžního příjmu odůvodněnou do určité míry sociálními důvody (srov. též nález Ústavního soudu České republiky, uveřejněný pod č. 126/1997 Sb., v úvodních dvou odstavcích části II.). Povaha výsluhového příspěvku jako dávky sociálního zabezpečení je zřejmá rovněž z jeho úzké vazby na starobní, invalidní, resp. částečný invalidní důchod nebo důchod za výsluhu let v případě souběhu těchto dávek (srov. , 5 ve znění pozdějších změn a doplňků), zatímco v případě souběhu výsluhového příspěvku s příjmem z výdělečné činnosti nebo s příjmy, které nahrazují výdělek, se podle ustanovení téhož zákona výsluhový příspěvek nekrátí.

Z ustanovení , věty první o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších změn a doplňků, vyplývá, že výsluhový příspěvek v působnosti ministerstva obrany přiznával a vyplácel Vojenský úřad sociálního zabezpečení. Vzájemné vztahy účastníků v souvislosti s řízením o výsluhovém příspěvku jsou zde tedy vyznačovány tím, že jeden účastník vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým je požadavek na výsluhový příspěvek procesně uplatněn, neboť žaloba ve smyslu o splnění povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení , pro které je charakteristická rovnost účastníků.

Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení , může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení , jen stanoví-li to zákon.

Řízení o výsluhovém příspěvku upravoval (předtím, než byl s účinností od 1.12.1999 zrušen - srov. , o vojácích z povolání) tím způsobem, že pravomoc přiznávat a vyplácet výsluhový příspěvek v působnosti ministerstva obrany svěřil Vojenskému úřadu sociálního zabezpečení. O odvolání proti rozhodnutí tohoto úřadu rozhodovalo ministerstvo obrany (srov. o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších změn a doplňků). Proti rozhodnutí odvolacího orgánu o odvolání bylo možno podat opravný prostředek. O opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí pak rozhoduje soud. Rozhodnutí odvolacího orgánu je v právní moci (jak uvádí zákon dále), nelze-li proti němu podat opravný prostředek (srov. zákona č o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších změn a doplňků a , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění změn a doplňků, jehož úplné znění bylo vyhlášeno pod č. 45/1998 Sb.). Na skutečnosti, že řízení o výsluhovém příspěvku nebylo svěřeno do pravomoci soudu, nezměnil v období po podání žaloby ničeho ani , o vojácích z povolání (platný ke dni rozhodování odvolacího soudu), který v ustanovení pod marginální rubrikou „Organizace a řízení“ rovněž stanovil, že výsluhový příspěvek, odchodné, odbytné a úmrtné přiznává a vyplácí příslušný orgán ministerstva a že o odvolání proti rozhodnutí tohoto orgánu rozhoduje ministerstvo. Z uvedeného vyplývá, že zákon pravomoc k projednání a rozhodnutí těchto věcí soudům nesvěřoval v rámci občanského řízení sporného ani ve smyslu ustanovení ; okolnost, že právní úprava přezkumného řízení podle části páté „Správní soudnictví“ ( - 250s) , ve znění pozdějších předpisů trpěla – jak na to dovolatel poukazuje - závažnými ústavněprávními deficity (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 27. června 2001 sp. zn. vyhlášený pod č. 276/2001 Sb.) a musela být nově upravena (srov. Část šestou, bod 38. , kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím ), není sama o sobě způsobilá pravomoc soudu pro řízení podle ustanovení založit.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení , a b) a nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení , části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , a , věty první , neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. , věta první ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. prosince 2002

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu