Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2210/2001

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud usnesením z 23. května 2000, č. j. E 659/2000, nařídil výkon rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – Českého telekomunikačního úřadu č.j. 165225/99-634 II. DL-RM 169/99 z 10. června 1999 prodejem movitých věcí povinného k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 9.697,20 Kč s příslušenstvím a nákladů výkonu rozhodnutí ve výši 300,- Kč.

Krajský soud shora označeným usnesením - poté, co dospěl k závěru, že rozhodnutí, jehož výkon byl nařízen, není exekučním titulem ve smyslu ustanovení ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „ “) - usnesení okresního soudu změnil tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl; o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že na jejich náhradu nepřiznal právo žádnému z účastníků. Odvolací soud přitom vycházel z právního názoru, že pravomoc k rozhodování soukromoprávního sporu ve věci telekomunikací se dělí mezi soudy a správní orgány obecně podle toho, zda požadovaná peněžní částka je „stanovenou úhradou nebo poplatkem“ ve smyslu zákona o telekomunikacích, přičemž za „stanovenou“ lze podle něj považovat jen cenu „určenou vrchnostenským opatřením“, tedy „cenu regulovanou formou úředně stanovené ceny“ podle zákona o cenách. Protože v daném případě o „úředně stanovenou cenu“ nešlo, byla v rozhodné době (tj. k 10. červnu 1999, kdy bylo vydáno podkladové rozhodnutí) dána pravomoc soudu, nikoli Ministerstva dopravy a spojů ČR, zatímco „…pravomoc a příslušnost Českého telekomunikačního úřadu coby správního úřadu pro výkon státní správy včetně regulace ve věcech telekomunikací…“ byla založena až s účinností od 1. července 2000 o telekomunikacích a o změně dalších zákonů (dále též jen „ “).

Ve včasném dovolání oprávněná zastoupená advokátem namítá jednak, že řízení je stiženo vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ) a kterou spatřuje v tom, že odvolací soud přezkoumával správní rozhodnutí co do jeho obsahu, ač k tomu v exekučním řízení není oprávněn, a jednak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ), jež shledává v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil „působnost“ Ministerstva dopravy a spojů ČR – Českého telekomunikačního úřadu. Oprávněná v dovolání vyjadřuje (a zevrubně odůvodňuje) názor, že pravomoc správních orgánů projednávat a rozhodovat spory o dlužné úhrady za poskytnuté telekomunikační služby - a to i v případech, kdy cena za tyto služby byla stanovena dohodou smluvních stran - naopak dána byla, přičemž odkazuje mimo jiné na nález Ústavního soudu ČR publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 1/1997, v němž tento soud řešil danou problematiku, aniž však dospěl k závěru o dělené působnosti mezi soudy a správními orgány „v závislosti na způsobu stanovení jednotkové ceny.“

Povinný se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno dne 23. května 2000), Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném před novelizací provedenou , tj. účinném do dne 31. prosince 2000.

Dovolání (přípustné podle ustanovení ) je důvodné.

Protože vady vyjmenované v ustanovení , jež by řízení činily zmatečným, ke kterým je dovolací soud podle ustanovení věty druhé povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ), je předmětem dovolacího přezkumu především právní závěr odvolacího soudu, že k vydání rozhodnutí, jehož výkon byl navržen, nebyla k 10. červnu 1999, tedy před účinností , dána pravomoc „Ministerstva dopravy a spojů“ (správně, resp. úplně „Ministerstva dopravy a spojů – Českého telekomunikačního úřadu,“ jelikož takto je v návrhu na nařízení exekuce, v usnesení soudu prvního stupně i ve vykonávaném rozhodnutí označen orgán, který je vydal) nýbrž pravomoc soudu, a že v důsledku tohoto nedostatku nutno návrh na nařízení exekuce pro neexistenci vykonatelného titulu zamítnout.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). I když se právní normou v této souvislosti rozumí především norma hmotného práva, může být prostřednictvím dovolacího důvodu podle namítáno také nesprávné posouzení věci z hlediska předpisů práva procesního.

Podle ustanovení byl zřízen Český telekomunikační úřad jako správní úřad pro výkon státní správy včetně regulace ve věcech telekomunikací (dále též jen „Úřad“).

Podle § 93 téhož zákona státní správu ve věcech telekomunikací vykonává podle tohoto zákona a v rozsahu jím vymezeném a podle mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a které byly vyhlášeny ve Sbírce zákonů nebo ve Sbírce mezinárodních smluv, Ministerstvo dopravy a spojů a Úřad.

Podle § 95, bodu 8, písm. d/ téhož zákona Úřad v oblasti telekomunikačních služeb rozhoduje spory o povinnosti účastníka k finančnímu plnění vyplývající ze smlouvy mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem o poskytování telekomunikačních služeb.

Podle § 107 odst. 1 téhož zákona pokud není uvedeno jinak, řídí se tímto zákonem i právní vztahy vzniklé podle právních předpisů platných do dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tedy do 1. července 2000 – viz. ustanovení § 118 zákona).

Z citovaných ustanovení vyplývá, že pravomoc samotného Českého telekomunikač-ního úřadu (jako nově vzniklého samostatného úřadu zřízeného – kromě jiného – k rozhodování o povinnosti účastníka k finančnímu plnění vyplývajícímu ze smlouvy, a tudíž /řečeno slovy návrhu na nařízení exekuce/ i k zaplacení „dlužné telekomunikační úhrady za poskytnuté služby sítě…“), mohla být – a byla – dána dnem jeho vzniku, tedy 1. červencem 2000 (byť Úřad rozhodoval i spory z právních vztahů vzniklých před účinností ). Z uvedeného však nikterak neplyne, že by rozhodování o dlužných nedoplatcích mělo před účinností tohoto zákona spadat do pravomoci soudu. Jak dovodila již ustálená judikatura (usnesení Krajského soudu v Ostravě ze 30. listopadu 2000, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 2001, pod poř. č. 67, jež navazuje na usnesení Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 1997 pod poř. č. 83), tuto pravomoc mělo do 31. října 1996 Ministerstvo hospodářství ČR a od 1. listopadu téhož roku, a tedy i k 10. červnu 1999 pak Ministerstvo dopravy a spojů ČR (jehož organizační složkou tehdy byl orgán, označený v souzené věci úplně jako Ministerstvo dopravy a spojů - Český telekomunikační úřad, odbor pro západočeskou oblast; ten pak byl – viz výše – zákonem zřízen jako samostatný správní úřad ve smyslu ustanovení článku 79 odst. 1 y).

V souladu s uvedenou soudní praxí je i judikatura ve věcech správních (srov. např. rozsudky sp. zn. z 2. dubna 1997 a z 19. února 1999, uveřejněné v časopise Soudní judikatura ve věcech správních pod poř. č. 174/98 a 544/99, v nichž Vrchní soud v Praze dospěl k výslovnému závěru, že „Ministerstvo dopravy a spojů - nikoli soud - je příslušné k rozhodování o povinnosti telefonního účastníka platit telekomunikační úhrady a poplatky“). Jestliže týž vrchní soud posléze (v rozsudku sp. zn. z 31. března 1999 uveřejněném v témže časopise pod poř. č. 453/99, jenž se ovšem netýká úhrad, o něž jde v souzené věci, nýbrž úhrady ceny „opravy a výměny ovládací skřínky a přeložení radiotelefonu“) zaujal názor, že pravomoc k rozhodování soukromoprávního sporu o peněžité plnění z právního vztahu, týkajícího se telekomunikačních zařízení, sítě, služeb či výkonů, se dělí mezi soudy a správní orgány obecně podle toho, zda peněžitá částka požadovaná k placení je „stanovenou úhradou nebo poplatkem“ ve smyslu odst. , o telekomunikacích, ani ten není (alespoň v první právní větě) se soudní a předchozí správní judikaturou v rozporu, je-li vyložen v souvislosti s později vydaným rozsudkem sp. zn z 31. srpna 2000, publikovaným v témže časopise pod poř. č. 699/2000. V odůvodnění tohoto rozsudku totiž vrchní soud – za použití výslovné formulace – vysvětluje, že povinnost fyzické či právnické osoby, jíž je poskytována veřejná telekomunikační služba a která je s jejím poskytovatelem ve smluvním vztahu, uhradit za poskytnutou veřejnou telekomunikační službu cenu platnou v době poskytnutí služby nestanoví-li zákon jinak, je stanovena v a že podle dříve platné právní úpravy byla stanovena – právě – v v pozdějším znění.

Kvalifikuje-li totiž vrchní soud v odůvodnění posledně citovaného rozsudku „úhradu poplatků a hovorného“ – a o takovou úhradu jde v souzené věci – jako platební povinnost dle , pak z ustanovení téhož zákona (podle kterého se při rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob podle tohoto zákona /a tedy i podle jeho / postupuje podle obecných předpisů o správním řízení, tj. , o správním řízení) vyplývá, že k rozhodování o „hovorném“ je (resp. v předmětné době byla) dána pravomoc Ministerstva dopravy a spojů - Českého telekomunikačního úřadu.

Právní posouzení věci odvolacím soudem, jestliže ten otázku pravomoci Ministerstva dopravy a spojů – Českého telekomunikačního úřadu vydat rozhodnutí, jehož výkon byl navržen v předmětném řízení, posoudil negativně, je nesprávné. Protože na tomto posouzení věci napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je – aniž se musel zabývat dalším uplatněným dovolacím důvodem – bez jednání ( věta první ) podle věty za středníkem zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný ( věta druhá ).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího ( věta třetí ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. prosince 2002

JUDr. Vladimír Mikušek

předseda senátu