Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 656/2002

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 30. října 2001, č. j. -103, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. prosince 2000, č.j. -30, jímž soud prvního stupně uložil žalované povinnost vyklidit a odevzdat žalobci byt označený číslem 17 tvořený dvěma pokoji a kuchyňským koutem s příslušenstvím, situovaný ve třetím podlaží domu čp. 434 v P., katastrální území S., do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a nahradit žalobci náklady řízení. Dále odvolací soud zamítl návrh žalované na vyslovení přípustnosti dovolání podle s odůvodněním, že nepovažuje své rozhodnutí za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Ve věci samé vycházel odvolací soud z toho, že J. K. rozhodnutím tehdejšího generálního ředitele D. p. m. P. a následnou dohodou o odevzdání a převzetí bytu vzniklo k předmětnému bytu právo osobního užívání podle a násl. obč. zák. ve znění před novelou provedenou (dále obč. zák. před novelou), které svědčilo výlučně jeho osobě, neboť se jednalo o byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace. Ustanovení obč. zák. před novelou vylučovalo u takových bytů vznik práva společného užívání bytu manželi a rovněž vylučovalo přechod užívacího práva na jinou osobu podle obč. zák. před novelou. J. K. zemřel dne 8.8.1990. Na jeho manželku B. K. nepřešlo užívací právo k předmětnému bytu, ale svědčilo jí pouze tzv. právo bydlení podle obč. zák. před novelou, které nepřechází na jiné osoby, byť by splňovaly podmínky pro přechod práva nájmu bytu podle ustanovení obč. zák. Žalobce se stal vlastníkem domu ze ,o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Dále odvolací soud dospěl k závěru stejně jako soud prvního stupně, že ani v pozdější době nebyla mezi B. K. a pronajímatelem uzavřena nájemní smlouva a to ani konkludentně, protože tu chybí základní předpoklad vzniku právního úkonu a to projev vůle ( obč. zák.), který by směřoval ke vzniku nájemní smlouvy, neboť obě strany , jak manželka, tak pronajímatel, vycházely z mylného předpokladu, že právo osobního užívání bytu na manželku přešlo přesto, že přechod byl zákonem vyloučen ( obč. zák. před novelou) a po novelizaci se transformovalo na nájem bytu ( obč. zák.). Na základě skutečnosti, že B. K. plnila povinnosti spojené s nájmem bytu a pronajímatel platby přijímal, což bylo její povinností jako osoby, jíž svědčilo právo bydlení k uvedenému bytu, nelze dovodit konkludentní projev vůle směřující ke vzniku nájemní smlouvy. Proto také po smrti manželky původního uživatele bytu B. K., která zemřela dne 8.2.1997, zaniklo ze zákona její právo bydlení v tomto bytě a nemohlo přejít na spolužijící osobu, tj. žalovanou. Tato v bytě bydlí bez právního důvodu. Odvolací soud zamítl návrh žalované na připuštění dovolání proti svému rozhodnutí, neboť toto rozhodnutí nepovažoval za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná ve lhůtě dovolání, jehož přípustnost spatřovala s poukazem na ustanovení ve znění účinném do 31.12.2000 v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť se týká řešení otázky, zda mohl vzniknout nájemní vztah v období od 1.1.1992 do 31.12.1994, kdy zákon pro nájemní smlouvy nevyžadoval obligatorně písemnou formu, tzv. konkludentním způsobem, za situace, kdy obě strany měly za to, že jsou v postavení pronajímatele a nájemce, ačkoliv v tomto postavení původně nebyly, a práva a povinnosti vyplývající z nájemního vztahu vzájemně plnily a přijímaly. Pronajímatel se domníval, že manželka původního uživatele bytu B. K. s ním byla v řádném nájemním vztahu ještě v době , kdy podával žalobu na vyklizení žalované z předmětného bytu, neboť v ní pouze namítal nesplnění podmínek k přechodu nájmu bytu u spolužijící osoby stanovené v ustanovení obč. zák. Žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, konkrétně na nesprávném výkladu ustanovení obč. zák. Podle názoru dovolatelky ke vzniku nájemní smlouvy může dojít i faktickou realizací práv a povinností za situace, kdy se obě strany domnívají, že mezi nimi platný závazkový vztah existuje. Dovolatelka z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalované uvedl, že rozsudky soudů prvního i druhého stupně považuje za správné a domnívá se, že dovolání není přípustné, když rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního právního významu.

Městský soud v Praze přezkoumal jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně podle ve znění účinném do 31.12.2000, ve smyslu bodu 15., hlavy I., části dvanácté ., kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, přechodných a závěrečných ustanovení se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. přede dnem 1.1.2001, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud České republiky projednal dovolání dovolatelky podle ve znění přede dnem nabytí účinnosti (dále jen ).

Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení , osobou k tomu oprávněnou zastoupenou advokátem ( ) a že splňuje obsahové i formální náležitosti stanovené zákonem ( ), se nejdříve zabýval přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení , k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti ( ) a ty v projednávané věci nebyly dovolatelkou tvrzeny ani nevyplývají z obsahu spisu - je třeba, je-li dovoláním napaden potvrzující rozsudek odvolacího soudu jako v dané věci, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení a a 2

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ v dané věci nejde, neboť odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle je dovolání přípustné proto, že přípustnost dovolání vyslovil na návrh nebo bez návrhu odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. Jelikož v dané věci odvolací soud zamítl návrh žalované na připuštění dovolání, který učinila před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, může být dovolání v dané věci přípustné pouze podle a to za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané věci, ale současně musí jít o otázku mající zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Tak je tomu v případě, kdy jde o právní otázku řešenou rozdílně nebo dosud neřešenou. Proto nelze za otázku zásadního právního významu považovat otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Z posledně uvedeného pohledu Nejvyšší soud České republiky napadenému rozhodnutí zásadní právní význam nepřipisuje, neboť odlišně od mínění dovolatelky dovodil, že se odvolací soud při aplikaci ustanovení § 35 obč zák. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která stejně jako napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z toho, že právní úkon vždy vyžaduje projev vůle a to i tehdy, je-li učiněn konkludentním způsobem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 29.6.2000, sp.zn.30 Cdo 259/2000, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.1999, ). Smlouva o nájmu bytu musí vedle náležitostí stanovených v pro smlouvu o nájmu bytu obsahovat i obecné náležitosti právních úkonů stanovené v ust. § a násl. obč. zák. Ve smyslu obč. zák. je právní úkon projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Pro nájemní smlouvu nebyla v době od 1.1.1992 do 31.12.1994 stanovena obligatorně písemná forma a mohla být v této době uzavřena i konkludentně ( obč. zák.). Protože v dané věci si účastníci nebyli vědomi skutečnosti, že B. K. nevzniklo právo užívání bytu, které by se později transformovalo na právo nájmu bytu, ale svědčilo jí pouze tzv. právo bydlení ( obč.zák. před novelou), nemohli učinit shodné projevy vůle směřující k uzavření platné nájemní smlouvy a to ani konkludentním způsobem a to právě pro nedostatek vůle (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 29.1.1998 , sp.zn. uveřejněný v Právních rozhledech, ročník 1998, č. 4, str. 186).

Pokud žalovaná svým dovoláním chtěla namítat nedostatečná skutková zjištění ohledně projevů vůle účastníků, tedy uplatnit jiný dovolací důvod než, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, bylo by dovolání podle o.s.ř pro důvod uvedený v ustanovení nepřípustné.

Na základě výše uvedeného dospěl dovolací soud k závěru, že dovolatelkou nebylo napadeno rozhodnutí , které má po právní stránce zásadní význam a to s tím důsledkem, že nejde o dovolání , které by bylo podle přípustné, a proto je Nejvyšší soud ČR podle za použití odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením , a , věta první (per analogiam) Žalobci, který byl ve věci plně úspěšný, soud přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení za právní zastoupení paušální částkou podle a to podle ve výši 3.800,- Kč, kterou snížil podle , protože dovolání bylo odmítnuto, na 50 % sazby na částku 1.900,- Kč. Dále soud snížil uvedenou částku o 50 % podle téže vyhlášky, neboť advokát učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), takže náleží zástupci žalobce odměna za dovolací řízení ve výši 950,- Kč. Advokátu náleží kromě odměny za zastupování i právo na náhradu hotových výdajů podle odst. a a 3 vyhlášky ve výši 75,- Kč. Celkem tedy soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů spojených s právním zastoupením ve výši 1.025,-Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 28. listopadu 2002

JUDr. Iva B r ož ov á , v.r.

předsedkyně senátu