Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1768/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání A) B. H. a B) A. Š., oba zast. advokátkou, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 4. května 2000, sp.zn. (v právní věci žalobců A) B. H. a B) A. Š., oba zast. advokátkou, proti žalovaným l) V. B. a 2) A. B., oba zast. JUDr. M. A., o zrušení části kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.zn. ), takto:

Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2000, sp. zn.

a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Frýdku-Místku (svým ve věci třetím) rozsudkem ze dne 3.2.2000 pod č.j. -234 uznal žalované povinnými zaplatit žalobcům částku 34.130,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Naopak navrhovatelé byli zavázáni zaplatit odpůrcům na náhradě nákladů řízení 4.400,- Kč a České republice na účet nalézacího soudu 2.725,- Kč za proplacené znalečné, obě částky do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Ve věci samé soud první instance dospěl k závěru, že i pozemky parcelní č. 1329, 1330 a 1331 v katastrálním území S. podléhají režimu ustanovení o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku. Ohledně ostatních pozemků (specifikovaných v žalobním návrhu doručeném okresnímu soudu dne 3.8.1993) již byla – v důsledku obdobného zjištění – převáděcí smlouva uzavřená dne 26.6.1973 mezi právní předchůdkyní žalobců a žalovanými pravomocně zrušena (rozsudkem téhož soudu ze dne 29.6.1998, č.j. ). Ve vztahu ke třem výše zmíněným pozemkům, které zůstaly předmětem řízení, však okresní soud dovodil, že přestože i ohledně těchto nemovitostí bylo požadováno zrušení citované kupní smlouvy, je nutno vyjít z ustanovení o půdě, které upravuje finanční náhradu za nevydané pozemky. Ze zákona o půdě totiž vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky, a soud tak vlastníky pozemku zavázal k úhradě jeho znalecky stanovené ceny.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 4.5.2000 pod č.j. -244 rozsudek soudu prvního stupně tak změnil, že žalované zavázal společně a nerozdílně zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné částku 34.130,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaní byli společně a nerozdílně zavázání k náhradě nákladů řízení před soudy obou instancí i k úhradě nákladů státu.

Odvolací soud neshledal důvod ke zpochybnění skutkových i právních závěrů učiněných soudem prvního stupně, a vyhověl tak žalobě v zásadě obdobným způsobem jako soud nalézací, tedy stanovením povinnosti žalovaných zaplatit žalobcům částku 34.130,- Kč. Krajský soud pouze – v souladu s a - učinil stanovený závazek solidárním, a to aktivně i pasivně.

Povinnost vlastníků pozemků uhradit jejich cenu se odvíjí od jejich souhlasu s takovýmto postupem. Jde tu přitom o souhlas podle hmotněprávního předpisu. Z hlediska procesního pak úpravu podle lze považovat za určitý druh vypořádání stanovený zákonem a soud proto při tomto rozhodování není vázán žalobou.

Odvolací soud rovněž změnil rozhodnutí prvostupňového soudu o náhradě nákladů řízení, protože (na rozdíl od okresního soudu) neshledal důvody k aplikaci ustanovení a vycházel proto – a to i u rozhodování o nákladech řízení odvolacího – ze zásady úspěchu ve věci.

Rozhodnutí krajského soudu napadli žalobci v plném rozsahu dovoláním, ve kterém rozvádějí svůj nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu. Dovolatelé poukazují na svou v průběhu řízení vyjádřenou vůli stát se znovu vlastníky pozemků parc. č. 1329 a 1330 kat. uz. S., zatímco ohledně pozemku parc. č. 1331 souhlasí s tím, aby část tohoto pozemku, na které jsou vybudovány septiky a přístup k verandě, zůstala ve vlastnictví žalovaných. Zároveň si žalobci chtěli zajistit přístup k vedlejšímu pozemku, který je v jejich vlastnictví. Podle dovolatelů by ustanovení § 8 odst. 4 zákona o půdě mělo být vykládáno v souladu se závěrem Ústavního soudu obsaženém v nálezu č. 131/1994 Sb., podle kterého zmírnění křivd podle citovaného zákona má povahu restituce, která je odstraněním protiprávnosti a navrácením věci do původního právního stavu. Aplikace ustanovení § 8 odst. 4 zákona o půdě bez ohledu na vůli původního vlastníka rozhodně v souladu s posláním uvedeného zákona není, opět mu znemožňuje plně nakládat se svým majetkem.

K tomuto dovolání podali žalovaní vyjádření, ve kterém uvádějí, že podle jejich názoru neměly být pozemky parc. č. 1329 a 1330 zahrnuty do restitučního režimu zákona o půdě, a neměla by tam spadat ani parcela č. 1331 – zahrada, jejíž navrácení by podstatně ztížilo užívání sousedící obytné budovy. Žalovaní mají zájem nerušeně užívat zejména p.č. 1331 a 1329, a v tomto smyslu také v průběhu řízení navrhovali smírná řešení, která však nevedla k urovnání sporu. Souhlasili např. s tím, aby byl odměřen pruh p.č. 1331, který navazuje na obytnou část a na němž je situováno příslušenství. Žalovaní byli ochotni zaplatit zaměření této parcely, jakož i cenu tohoto pruhu pozemku podle příslušné vyhlášky, aby umožnili žalobcům použít zbylou část parcely č. 1331 jako přístupu na p.č. 1332. Pro finanční nároky dovolatelů však k dohodě nedošlo. Závěrem žalovaní vyjadřují nesouhlas s výrokem krajského soudu ohledně nákladů řízení a navrhují, aby byl změněn tak, že by zaplacení částky 5.200,- Kč tížilo žalobce ve prospěch žalovaných.

Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení ve znění před novelou provedenou (dále jen „“).

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas (naopak napadení výroku krajského soudu ohledně nákladů řízení formulované žalovanými v jejich vyjádření, nemohlo být bráno jako dovolací protinávrh právě z důvodu opožděnosti) a osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými advokátem ( odst. l , odst. l ), je přípustné ( odst. l písm. a/ ) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (, písm. d/ ). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání ( odst. l, 3 ), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle odst. l

Po projednání věci dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobců je důvodné.

Dovolatelé spatřují důvodnost svého podání v nesprávnosti právního posouzení věci ze strany odvolacího soudu ve smyslu ustanovení Nesprávné právní posouzení věci podle uvedeného ustanovení může obecně spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní názory.

V projednávané věci se přezkoumání právního závěru odvolacího soudu týká výkladu ustanovení § 8 odst. 4 zákona o půdě, z toho hlediska, zda je soud vázán návrhem současného vlastníka pokud jde o jeho preferenci reparačního způsobu nápravy v minulosti způsobených křivd. Podle citovaného ustanovení soud na návrh oprávněné osoby rozhodne: a) buď o zrušení smlouvy v té části, kterou byly pozemky darovány nebo bezúplatně převedeny fyzické osobě, nebo, b) že vlastník, jež nabyl pozemky zákonem předpokládaným způsobem, uhradí cenu darovaných pozemků. Podle poslední věty ustanovení platí, že nesouhlasí-li vlastník pozemku s úhradou ceny podle písmene b), rozhodne soud o zrušení smlouvy podle písmene a).

Zákonodárce tedy stanovil pravidlo, které upravuje postup při vypořádávání restitučního nároku, ale pouze pro případ, kdy vlastník pozemku s finanční úhradou nesouhlasí. V souzené věci však odvolací soud dovodil, že pro způsob vypořádání vzájemných vztahů žalobců a žalovaných je určující i souhlas vlastníka s finančním plněním. Takový závěr však ze zákona nevyplývá a je v rozporu s judikaturou vyšších soudů.

Při interpretaci ustanovení zákona o půdě je třeba mít za to, že soud není vázán ve svém rozhodnutí o tom, kterou z obou forem vypořádání, uvedených v zákoně, použije, ani návrhem žalobce, ani návrhem žalovaného ( ), protože způsob vypořádání se týká obou stran. Soud je – v souladu s poslední větou ustanovení zákona o půdě – omezen pouze v případě, pokud současný vlastník nesouhlasí s úhradou ceny pozemků. Pokud ovšem žalovaní jasně a vážně prohlašují, že hodlají zažalovaný nárok uspokojit reparační formou, je třeba, aby se soud zabýval důvody svědčícími pro jedno nebo druhé řešení na straně žalobců i žalovaných; posoudil důvody, které je vedou k jejich konkrétnímu návrhu, přičemž podle okolností případu a oprávněných zájmů účastníků není vyloučeno ani řešení, spočívající ve zrušení části smlouvy k určitým pozemkům, a úhrady ceny zbývajících pozemků.

Tento princip je nutno použít i v souzené věci, zvláště když – jak vyplývá z dovolání a z vyjádření žalovaných – se návrhy účastníků částečně doplňují, a když lze předpokládat, že kombinovaná forma vypořádání restitučního nároku (částečně finanční protihodnotou a částečně vrácením třebas i nově vytýčených pozemků) umožní spravedlivější vyvážení vzájemných práv a povinností obou stran sporu.

Z výše uvedených důvodů neshledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné ( ); nezbylo proto, než je podle citovaných ustanovení zrušit. Věc se – s přihlédnutím k zásadě hospodárnosti řízení - vrací k dalšímu řízení soudu druhého stupně, na jehož půdě ji bude možno projednat ve světle výše uvedených vývodů.

V novém řízení bude rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení ( věta třetí ).

Právní názor dovolacího soudu je podle věta druhá pro odvolací soud závazný.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 21. listopadu 2002

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu