Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1495/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Každý z žalobců je povinen zaplatit každému z žalovaných na nákladech dovolacího řízení 937,50 Kč k rukám jejich právní zástupkyně, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali vyslovení přechodu vlastnického práva žalovaných na žalobce k domu čp. 154 a stavební parcele č. 175 v k.ú. D. R. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19.12.1995, čj. -55, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.5.1996, čj. -79, bylo pravomocně rozhodnuto o přechodu vlastnického práva ke stavební parcele na žalobce; návrh žalobců na přechod vlastnického práva k domu byl zamítnut. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.1998, čj. -102, byly oba shora uvedené rozsudky zrušeny v části týkající se zamítnutí přechodu vlastnictví k domu a vráceny soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 6.5.1999, čj. -134, opětovně zamítl návrh žalobců na přechod vlastnického práva k domu čp. 154 v D. R. z vlastnictví žalovaných do vlastnictví žalobců, když neshledal naplnění ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Krajský soud v Hradci Králové v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a výslovným výrokem připustil proti svému rozsudku dovolání. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že zápis v knize zápisů rady MNV v D. R. ze dne 18.1.1989 o doporučení odprodeje domu čp. 154 J. H. je písemným rozhodnutím o přebytečnosti či neupotřebitelnosti podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 119/1998 Sb. Současně však dodal, že to pro posouzení předmětné věci nemá význam, neboť v daném případě k převodu domu došlo podle ustanovení 14 odst. 6 písm c) citované vyhlášky a nebylo třeba, aby převodu předcházelo rozhodnutí o přebytečnosti nebo neupotřebitelnosti převáděného majetku. Rovněž dospěl k závěru, že žalovaní nenabyli dům za cenu nižší než cenu dle tehdy platných cenových předpisů a nebylo prokázáno ani jejich protiprávní zvýhodnění. Připouštění dovolání odůvodnil tím, že za zásadní právní otázku považuje výklad ustanovení z toho hlediska, zda na převod národního majetku se v tam uvedených případech vztahovala nutnost písemného rozhodnutí o přebytečnosti či neupotřebitelnosti.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení . Rozhodnutí odvolacího soudu podle nich spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázali na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR v této věci, směřující zejména k posouzení postupu podle , jenž byl postupem upraveným obecně závazným právním předpisem, a jehož nedodržení při nakládání s vlastnickým právem k budově by bylo třeba kvalifikovat jako rozpor s právními předpisy. Zápis ze zasedání rady MNV z 18.1.1989 nepovažují za písemné rozhodnutí podle . Zjištění, že postup (bez písemného rozhodnutí o přebytečnosti nebo neupotřebitelnosti), provedený MNV byl tehdy obvyklý, podle žalobců dokazuje jen to, že „jeho postup, dokonce obvykle, byl v rozporu s tehdy platným předpisem, kterým byla vyhláška č. 119/89 Sb. Obvyklost postupu nesprávného nemůže z něj učinit postup správný.“ Odvolací soud dospěl k závěru, že písemné rozhodnutí o přebytečnosti nebo neupotřebitelnosti sice neexistuje, současně však i k tomu, že takové rozhodnutí nebylo ani potřebné. Vzhledem k tomuto stanovisku odvolacího soudu provedli žalobci podrobný výklad předmětné , jenž podle nich svědčí o nesprávnosti jeho rozhodnutí. Navrhli zrušení výroků I. a II. napadeného rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání vyjádřili, že napadené rozhodnutí není v rozporu se závěrem Nejvyššího soudu ČR, týkajícím se výkladu zákona o půdě ve vztahu k Podle jejich názoru je chybný žalobci nabízený výklad , neboť na převod majetku podle jejího ustanovení se nevztahují ustanovení o přebytečnosti a neupotřebitelnosti národního majetku. Žalovaní poukázali i na ustanovení ObčZ a uzavřeli, že shledání rozporu vyžadovaného zákonem o půdě ve zmíněném nedostatku rozhodnutí o přebytečnosti a neupotřebitelnosti by bylo v rozporu s úmyslem zákonodárce, neboť by sankcionovalo fyzickou osobu za případné čistě formální pochybení NV. Vzhledem k tomu, že považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhli zamítnutí dovolání.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění účinném před 1.1.2001 (dále jen ).

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v . Vady řízení ve smyslu nebyly dovolacím soudem zjištěny. Odvolání je přípustné podle ustanovení , neboť odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání ve výroku svého rozsudku. Vzhledem k tomu, že nevymezil zásadní právní otázku, která má být dovolacím soudem přezkoumána, ve výroku svého rozsudku, lze jeho rozsudek přezkoumat v dovolacím řízení i z hlediska dalších zásadních právních otázek, které odvolací soud neuvedl v odůvodnění svého rozsudku, ale jsou obsahem dovolání ( ).

Dovolací soud v prvé řadě konstatuje, že soud prvního stupně se zabýval v souladu s odůvodněním zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.4. 1998, čj. -102, důkazy o rozhodnutí o přebytečnosti nebo neupotřebitelnosti budovy převáděné z vlastnictví státu podle , a to s přihlédnutí k tomu, že převádějícím byl orgán státní správy – národní výbor, a k tomu, jaký byl postup národních výboru při realizaci povinnosti uvedené v citované vyhlášky. Dle zjištění soudu prvního stupně, (jehož správnost dovolací soud nepřezkoumává, jestliže dovolání je přípustné jen k posouzení právní otázky zásadního významu podle ), rada Místního národního výboru v D. R. podle zápisu z 18.1.1989 doporučila odprodej předmětné budovy, což bylo v její pravomoci jakožto orgánu, který plnil úkoly vedoucího organizace. Dovolací soud zastává názor, že zápis z jednání rady místního národního výboru, s obsahem na svou písemnou formu splňoval požadavek písemného rozhodnutí, a že k takovému rozhodnutí přistoupila rada právě proto, že majetek, který se rozhodla prodat, nebyl pro stát z hlediska úkolů správy a ochrany národního majetku potřebný.

Dovolací soud je si vědom toho, že tento výklad je poněkud volnější, vychází při něm však i z další úvahy, která souvisí s otázkou vytýčenou v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Tou je právě otázka, zda k převodu obytných budov podle bylo vydání rozhodnutí o jejich neupotřebitelnosti nebo přebytečnosti nutné.

Dovolací soud vyslovil v rozsudku ze dne 20.2.2002, sp.zn. , že s ohledem na , o správě národního majetku, bylo možno podle tohoto výslovného ustanovení převádět rodinné domky na občany, i když nešlo o majetek přebytečný. Obdobné ustanovení obsahovala , o správě národního majetku, účinná od 1.1.1985 do 1.7.1987, která v výslovně uváděla, že převod rodinných domků, ale i jiných obytných staveb, z vlastnictví státu je možný, i když nejde o majetek přebytečný. V dané věci se však převod uskutečnil za účinnosti , která takové výslovné ustanovení neměla. Dovolací soud však vychází z toho, že v uvedené době již doznal režim převodů budov ze státního vlastnictví do vlastnictví občanů určitého uvolnění, když tento trend bylo možno pozorovat již u předchozích norem, upravujících tuto oblast; za této situace nebylo zřejmě třeba vyžadovat formální rozhodnutí vedoucího organizace (orgánu) o přebytečnosti nebo neupotřebitelnosti převáděných obytných budov. Proto také orgány místní správy postupovaly při převodem obytných domů tak, jak v projednávané věci zjistil soud prvního stupně. Uvedenému závěru neodporuje ani systematické zařazení ustanovení upravujících postup při převodu vlastnictví státu k nemovitému majetku, jak je formálně vyjádřeno v této vyhlášky. Za této situace je proto správný závěr obou soudů, že v projednávané věci postačovalo rozhodnutí o účelnosti převodu domu, učiněné a zapsané na zasedání rady místního národního výboru.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je správný a dovolání zamítl podle věta před středníkem .

Výrok o nákladech řízení vychází z toho, že právo na náhradu dovolacího řízení mají žalovaní, kteří měli ve věci úspěch ( , , ). Náklady spočívají v odměně za právní zastoupení, jejíž základ činí podle , (advokátní tarif) 4.500 Kč u jednoho zastoupeného, je snížen o 50% vzhledem k tomu, že byl ve věci učiněn jen jeden úkon, a o 20 % při dvou zastoupených. K tomu náleží paušální částka za hotové výdaje 75 Kč u každého zastoupeného ( advokátního tarifu.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. listopadu 2002

JUDr. Ema Barešová, v. r.

předsedkyně senátu