Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1075/2002

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 17. října 2001, č.j. -56, ve výroku I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 40.000,- Kč s příslušenstvím. Ve výroku II. zamítl žalobu v části požadovaného příslušenství. Výrokem III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. února 2002, č.j. -75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel především ze závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a z něj pak vyvodil správné závěry. Takto bylo především zjištěno, že účastníci mezi sebou uzavřeli dne 9. března 1998 smlouvu nazvanou \"prohlášení\", na jejímž základě se žalovaný zavázal ve čtyřech splátkách zaplatit žalobkyni částku 40.000,- Kč. Plnění mělo být žalobkyni poskytnuto jako tzv. odstupné za byt č. 24 v P. V. č. 302. Téhož dne pak oba účastníci podepsali i návrh dohody k výměně tohoto bytu.

Odvolací soud posoudil \"prohlášení\" ze dne 9. března 1998 jako nepojmenovanou smlouvu, podle níž proti sobě stojí finanční plnění oproti plnění formou vzdání se práva. Soud zde vyloučil, že by se jednalo o jednostranný právní úkon žalovaného směřující vůči žalobkyni. Smlouva není v rozporu s obsahem ani účelem (dále jen \"o.z.\") a splňuje požadavky obsažené v ustanovení o.z. a byla uzavřena v souladu s ustanovením násl. o.z.

Pokud pak žalovaný namítal, že v posuzovaném případě jednal v omylu (§ 49a o.z.) spočívajícím v domněnce, že žalobkyně je stále hlášena k trvalému pobytu v jejich společném bytě, odvolací soud konstatoval, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že toto tvrzení není pravdivé. Dále, pokud se žalobkyně v dubnu 1995 odstěhovala (ze zmiňovaného bytu) ke své matce, učinila tak podle soudu proto, že mezi účastníky docházelo k opakovaným hádkám. Z bytu však odešla, aniž by měla v úmyslu jej trvale opustit, když doufala, že se podaří obnovit manželské soužití účastníků. Pokud tedy žalobkyně neopustila společný byt účastníků v úmyslu trvale jej přestat užívat, nemohlo proto dojít k zániku jejího práva k předmětnému bytu a právo společného nájmu bytu účastníků existovalo až do okamžiku jeho vypořádání mezi účastníky dohodou. Žalovaná pak své povinnosti vyplývající z \"prohlášení\" ze dne 9. března 1998 splnila, když se výslovně vzdala svých práv k bytu. Žalovaný však svému závazku zaplatit žalobkyni částku 40.000,- Kč nedostál. Proto bylo v tomto ohledu žalobě vyhověno.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 22. března 2002.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 7. května 2002 včasné dovolání. Uvádí v něm zejména, že nesouhlasí s rozsudky soudů obou stupňů vydanými v této věci. Má přitom zato, že tato rozhodnutí mají po právní stránce zásadní význam. Přípustnost tohoto dovolání proto dovozuje z ustanovení (dále jen \"\") a konstatuje, že je podává z důvodů uvedených v ustanovení

Dovolatel v první řadě nesouhlasí s odvolacím soudem, pokud dovodil, že společný nájem účastníků ke zmiňovanému bytu trval i v době, kdy žalovaný učinil právní úkon, kterým se žalobkyni zavázal vyplatit žalovanou částku jako odstupné z titulu vypořádání společného nájmu. Podle názoru žalovaného žalobkyně v dubnu 1995 opustila společnou domácnost účastníků v úmyslu opustit ji trvale. Proto společný nájem bytu účastníků zanikl podle ustanovení § 708 o.z. Žalobkyně žalovaného svým jednáním, kdy jej upozorňovala, že jí svědčí společný nájem k předmětnému bytu, uvedla v omyl v této otázce. Nadto ve smyslu gramatického a logického výkladu textu \"prohlášení\", je třeba dovodit, že šlo o jednostranný právní akt ve vztahu k žalobkyni.

Dovolatel proto žádá, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se vyjádřila žalobkyně svým vlastním podáním ze dne 31. května 2002, v němž se s rozsudky soudů obou stupňů ztotožnila.

Dovolací soud shledal, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení , stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením , je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání v této věci se závěrem, že dovolání žalovaného není přípustné.

Podle odst. l lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením a b) , když napadeným rozsudkem nebyl rozsudek soudu prvního stupně změněn, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a posléze zrušený rozsudek téhož soudu.

Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud v této věci skutečně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam ( ). Tak tomu však v posuzované věci není.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ). Tyto předpoklady naplněny nejsou.

Zmíněným ustanovením procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu v konkrétní věci uvážit, zda význam rozhodnutí odůvodňuje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení zásadních právních otázek. Přitom je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.

Jestliže zákon uděluje toto oprávnění za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení jen z důvodu uvedeného v , t.j. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Pokud tedy dovolatel v tomto případě výslovně odkázal na dovolací důvod podle ustanovení , bylo by třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Samotné dovolání žalovaného ovšem fakticky neuvádí nic, co by právní závěry učiněné odvolacím soudem zpochybňovalo, když za nesprávné právní posouzení je totiž třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikoval odpovídající právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Zde však dovolatel nenamítá nic, co by takovýto závěr odůvodňovalo.

Podstatou výtek dovolatele obsažených v dovolání je přes odkaz na ustanovení ve skutečnosti v zásadě zpochybnění skutkových závěrů, na jejichž základě odvolací soud své rozhodnutí zbudoval. Dovolání takto ve své podstatě akcentuje fakticky dovolací důvod ve smyslu ustanovení , který však v případě dovolání odkazujícím ho na přípustnost dovolání podle ustanovení , nelze účinně uplatnit.

Protože pak se odvolací soud při svém rozhodování též ani nedostal do jakýchkoliv případných interpretačních obtíží, nelze i s ohledem na již vyložené dovodit, že by dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze naplňoval zákonný předpoklad obsažený v ustanovení , totiž, že by se v daném případě jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Proto ani z tohoto pohledu proti němu není dána přípustnost dovolání.

Protože tedy v případě dovolání žalovaného nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle věta prvá ve spojení s , a nemohl se tak zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom, aniž nařídil jednání ( odst. l věta první ).

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením ve spojení s , a za situace, když dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. listopadu 2002

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu