Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 415/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců A) J. B., B) M. B. a C) L. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) K. H., státní podnik v likvidaci se sídlem v Českých Budějovicích a 2) K.. H. a.s., o 23.823,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. června 2001 č.j. -88, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně A) se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni A) částku 7.823,- Kč a jejím dětem [které se souhlasem soudu prvního stupně přistoupily do řízení jako žalobci B) a C)], každému částku 8.000,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že její manžel M. B., který byl zaměstnán u žalovaného 1), utrpěl dne 5.6.1991 při plnění pracovních úkolů na provozovně v B. úraz, na jehož následky téhož dne zemřel. Protože je sporné, který z žalovaných odpovídá za odškodnění pozůstalých, požadovala žalobkyně A) náhradu nákladů spojených s pohřbem ve výši 2.823,- Kč, jednorázové odškodnění pozůstalé manželky ve výši 5.000,- Kč a jednorázová odškodnění obou dětí ve výši 8.000,- Kč po obou z nich.

Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 14.12.1998 č.j. -66 uložil žalovanému 2), aby zaplatil žalobkyni A) částku 7.823,- Kč, žalobci B) částku 8.000,- Kč a žalobkyni C) částku 8.000,- Kč „k rukám právního zástupce žalobců JUDr. J. R., advokáta“, žalobu vůči žalovanému 1) zamítl a rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 12.855,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalobců JUDr. J. R. a že žalovaný 1) nemá vůči žalobcům právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smrtelný úraz zaměstnance žalovaného 1) M. B., byl úrazem pracovním, který mu vznikl při výkonu práce na provozovně v B., a že proto žalobcům ve smyslu ustanovení § 197 odst. 1 a § 200 odst. 1 zák. práce náleží jednorázové odškodné v požadovaných výších a žalobkyni A) i uplatněná náhrada nákladů spojených s pohřbem. Protože z „trojstranného protokolu“ ze dne 1.5.1992 uzavřeného v rámci privatizace státního podniku K. H. mezi žalovaným 1), žalovaným 2) a F. n. m. ČR „jednoznačně“ vyplývá, že veškerá práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešly z žalovaného 1) na žalovaného 2), soud prvního stupně shledal subjektem povinným k uspokojení nároků žalobců žalovaného 2), kdežto vůči žalovanému 1) žalobu z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace zamítl.

K odvolání žalobců a žalovaného 2) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.6.2001 č.j. -88 rozsudek soudu prvního stupně změnil „jen tak“, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni A) částku 7.823,- Kč, žalobci B) částku 8.000,- Kč a žalobkyni C) částku 8.000,- Kč, a „jinak“ tento rozsudek potvrdil; současně rozhodl, že žalovaný 2) je povinen „nahradit“ žalobcům náklady odvolacího řízení, každému ve výši 1.914,60 Kč k rukám zástupce žalobců JUDr. J. R. a že žalovanému 1) se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává. Odvolací soud se ztotožnil jak se závěry soudu prvního stupně o důvodnosti a výši uplatněných nároků pozůstalých žalobců, tak s jeho závěry o právním nástupnictví žalovaného 2) na základě „tzv. trojstranného protokolu“ uzavřeného mezi žalovanými a F. n. m. dne 1.5.1992, neboť - jak zdůraznil - uvedený protokol obsahuje v rámci svých příloh (článek III., příloha 17) „zcela konkrétní soupis pracovních sporů, které převzala a.s. K. H. jako nabyvatel v rámci privatizace“, a jde tedy o „formálně naprosto úplné a podrobné předání právního případu“, nehledě k tomu, že přechod závazků na žalovaného 2) „znamená podstatně větší předpoklady k plnění než jsou u žalovaného 1), jenž je v likvidaci a bez finančních prostředků“. K odvolacím námitkám žalovaného 2) uvedl, že ustanovení , resp. v tomto směru „nemohlo být podkladem pro jiný právní názor, než byl ve věci zaujat“, jelikož ustanovení „se váže k obsahu existujícího pracovněprávního vztahu, nikoli k nárokům pozůstalých“ a „nelze vyloučit takové delimitační ujednání, které de facto ponechává správu předmětných nároků té řídící organizační složce podniku, jež byla privatizována“, a „to bez ohledu na skutečnost, že zemřelý zaměstnanec pracoval v organizační složce, jež se předmětem privatizace nestala“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, ve kterém namítal, že soudy nesprávně právně posoudily otázku jeho pasivní legitimace v daném sporu. Vytkl soudům, že mylně zhodnotily „trojstranný protokol“ ze dne 1. 5. 1992 uzavřený mezi

žalovaným 1) a F. n. m. ČR jako předávajícími na straně jedné a žalovaným 2) jako přejímajícím na straně druhé, neboť - jak dovolatel zdůraznil - v prvním článku tohoto protokolu se „jednoznačně“ uvádí, že došlo k předání a převzetí jen části majetku privatizovaného předávajícího subjektu - závodu 01 v Č. B. Jelikož zesnulý M. B. byl zaměstnancem závodu 06 B. u K., který přejímaná část majetku nezahrnovala a kde navíc v současné době „fakticky sídlí státní podnik v likvidaci K. H.“, má dovolatel zato, že k přechodu závazků z pracovního úrazu pana B. na žalovaného 2) nedošlo. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „ “ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení k němu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal ve smyslu ustanovení , 3 rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že řízení předcházející jeho vydání je postiženo vadou uvedenou v ustanovení a že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedeními v ustanovení K vadám řízení uvedeným v ustanovení přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti, i když nebyly v dovolání uplatněny ( věta druhá ).

Podle ustanovení dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Podle ustanovení věty první v řízení před soudem jedná a rozhoduje senát nebo předseda senátu jako jediný soudce (samosoudce).

Podle ustanovení v řízení před okresním soudem ve věcech pracovních jedná a rozhoduje senát.

Podle ustanovení , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, senáty okresního soudu se skládají ze soudce (předsedy senátu) a dvou přísedících.

Nárok na náhradu škody pozůstalým je nárokem odvozeným od nároku zaměstnance, jenž utrpěl pracovní úraz (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15.7.1983 sp. zn. 6 Cz 18/83, uveřejněný pod č. 16 v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, roč. 1987). Z této

povahy nároku mimo jiné vyplývá, že mezi pozůstalými a zaměstnavatelem postiženého zaměstnance se jedná o pracovněprávní vztah. Řízení o žalobě, kterou se pozůstalí domáhají jednorázového odškodnění [§ 197 odst. 1 písm. d), § 200 odst. 1 zák. práce] a náhrady přiměřených nákladů spojených s pohřbem [§ 197 odst.1 písm.c) zák. práce], je tedy řízením v pracovní věci, v němž před okresním soudem jako soudem prvního stupně jedná a rozhoduje senát, složený ze soudce (předsedy senátu) a dvou přísedících.

V posuzovaném případě soud prvního stupně - jak se podává z obsahu spisu - věc projednal při jednáních, která se konala ve dnech 27.8.1996, 1.4.1997, 27.7.1998, 26.8.1998 a dne 14.12.1998, při němž došlo také k vyhlášení rozsudku. S výjimkou jednání dne 27.8.1996 a 1.4.1997, která proběhla před senátem složeným z předsedy a dvou přísedících, při dalších jednáních konaných dne 27.7.1998 a 26.8.1998 věc projednával předseda senátu JUDr. Z. B. jako jediný soudce (samosoudce), který u jednání dne 14.12.1998 jako samosoudce v této věci také rozhodl.

Z uvedeného vyplývá, že část řízení v dané věci (podstatná část dokazování a rozhodnutí) byla soudem prvního stupně provedena, ačkoliv šlo o věc pracovní, která měla být projednána a rozhodnuta v senátě, předsedou senátu JUDr. Z. B. jako jediným soudcem (samosoudcem). Přestože při projednávání a rozhodování věci byl soud prvního stupně nesprávně obsazen, odvolací soud toto pochybení způsobem vyplývajícím z ustanovení a neodstranil a zatížil tak své rozhodnutí vadou uvedenou v ustanovení Dovolací soud k této vadě řízení přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání ( věta druhá ).

S názorem odvolacího soudu, že „na základě trojstranného protokolu došlo k sukcesi ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 a § 17 zákona o velké privatizaci“ a že žalovaný 2) je proto v daném sporu pasivně věcně legitimován, dovolací soud nesouhlasí.

Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je (ve znění účinném v době uzavření „trojstranného protokolu“ mezi žalovaným 1) a F. n. m. ČR na straně jedné a žalovaným 2) na straně druhé ze dne 1.5.1992, tj. předtím, než nabyl účinnosti ) upravován v ustanoveních až 251 (ustanovení zák. práce upravuje uspokojení nároků zaměstnanců zaměstnavatele, který byl zrušen). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele však dochází nejen podle těchto ustanovení, ale i v dalších případech stanovených právními předpisy (srov. např. nebo a obch. zák., , o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele (dosavadního subjektu odpovědnostního vztahu) na jiného zaměstnavatele může dojít toliko na základě právního předpisu, a je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů. Již z tohoto hlediska nemůže mít právní význam skutečnost, zda vůbec, popřípadě v jakém rozsahu, byl v „trojstranném protokolu“ uzavřeném dne 1.5.1992 mezi žalovaným 1) a F. n. m. ČR na straně jedné a žalovaným 2) na straně druhé sjednán v rámci přechodu práv a povinností na nabyvatele též přechod pracovněprávních vztahů včetně závazků z odpovědnostního vztahu vůči žalobcům (pozůstalým zemřelého zaměstnance státního podniku K. H.), neboť v tomto směru není vůli účastníků přiznávána jakákoliv relevance.

Převod majetku podle se prováděl podle schváleného privatizačního projektu podniku nebo podle schváleného privatizačního projektu účasti státu na podnikání (srov. tohoto zákona); předmětem privatizace byl mimo jiné majetek podniku, kterým pro účely tohoto zákona je souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik (podnikem se tu rozumí státní podnik, státní peněžní ústav nebo jiné státní organizace) právo hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku (srov. a tohoto zákona).

Privatizovaný podnik (jeho část) představuje jako organizovaný útvar nejen určitý soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění jeho úkolů. Součástí tohoto souboru, (jeho části) je i osobní prvek (zaměstnanci v něm působící). V zájmu zachování této jednoty hmotných, osobních i nehmotných složek podnikání, jež jsou ve svém souhrnu předpokladem ekonomické funkčnosti podniku, (obdobně jako ustanovení zák. práce) stanovil, že na nabyvatele přecházela rovněž práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce, jichž se privatizace týká (srov. , větu první tohoto zákona).

Z uvedeného je zřejmé, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů k těm zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce, kterých se privatizace netýkala, nebo – jako je tomu v posuzované věci - jejichž pracovněprávní vztah k privatizovanému podniku před jeho převedením (před převedením jeho části) na nabyvatele skončil a již v něm v této době nepracovali, podle ustanovení nedocházelo.

Úvahu o přechodu povinností z odpovědnosti za škodu, která žalobcům vznikla v důsledku smrtelného úrazu M. B., nelze odvíjet úspěšně ani z ustanovení S vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházela podle tohoto ustanovení na nabyvatele i jiná práva a závazky, avšak jen ta práva a ty závazky, které souvisely s privatizovaným majetkem podniku; protože závazky z odpovědnostních vztahů, včetně závazků k náhradě škody, se mohly upínat jen k privatizovanému podniku jako celku, bez ohledu na to, ve které jeho organizační složce vznikly, nepřecházely z tohoto důvodu podle tohoto ustanovení na nabyvatele v tom případě, jestliže docházelo k privatizaci pouze části podniku (jeho organizační složky).

Jelikož v posuzovaném případě nenastala žádná ze skutečností, se kterými zákon spojuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, nemohly v souvislosti s realizací privatizačního projektu dnem 1.5.1992 na žalovaného 2) přejít práva a povinnosti upínající se k dřívějšímu pracovnímu poměru M. B., který jeho smrtí zanikl, a nemohla proto ani vzniknout povinnost žalovaného 2) k náhradě škody pozůstalým žalobcům podle ustanovení § 197 zák. práce. Dospěl-li odvolací soud v dané věci k opačnému závěru, spočívá jeho rozsudek na nesprávném právním posouzení věci.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení části věty za středníkem zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního

stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( , věta druhá a třetí ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 13. listopadu 2002

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.

předseda senátu