Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tdo 545/2002

U S N E S E N Í

s e z r u š u j í .

Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Krajskému soudu v Hradci Králové s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. , podle § 223 odst. 1 tr. ř., za použití ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a čl. I. písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. února 1998, uveřejněného zákonem č. 20/1998 Sb., tak, že trestní stíhání obviněného M. M. „pro skutek spočívající v tom, že měl dne 15. 10. 1994 okolo 22.20 hod. v P. – P., v prostoru zahrádky, která je součástí objektu M. c., po předchozím vzájemném fyzickém napadání se s M. F., za situace, kdy zjistil, že jmenovaného vlastní silou a dovedností bojového umění nepřemůže, třikrát vystřelit z bezprostřední blízkosti z přidělené služební pistole vzor ČZ 50, ráže 7,65 mm, ve směru těla jmenovaného, přičemž jedním z výstřelů jej zasáhl do hrudníku a způsobil mu tak průstřel srdce s krvácením do osrdečníkového vaku a pohrudničních dutin, v důsledku čehož následkem vnitřního vykrvácení M. F. téměř bezprostředně poté zemřel, v němž je spatřován trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., s e z a s t a v u j e , neboť to nařídil prezident republiky uživ svého práva udělit amnestii.“

O stížnostech, které proti tomuto usnesení podali obviněný a krajský státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. , podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. obě stížnosti zamítl jako nedůvodné. Rozhodnutí soudu prvního stupně tak nabylo právní moci dne 16. 4. 2002 (§ 140 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř.).

Shora citované usnesení Vrchního soudu v Praze napadla ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. dovoláním nejvyšší státní zástupkyně, a to v neprospěch obviněného M. M. Dovolání bylo podáno z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka především namítla, že nalézací soud učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, avšak nekriticky přistoupil na hypotetickou možnost trojího postupného náhodného výstřelu a oproti svému předchozímu rozsudku změnil svůj názor na formu zavinění obviněného a skutek vadně právně kvalifikoval. Podle přesvědčení dovolatelky nevzal soud prvního stupně dostatečně v úvahu obsah znaleckého posudku z odvětví psychologie, když změnil rovněž názor na věrohodnost výpovědi svědka V., které neuvěřil, ačkoliv právě tento svědek stál ze všech přihlížejících relativně nejblíže a mohl tedy vidět i to, co neviděli ostatní přihlížející. Pokud by soud postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a oba uvedené důkazy řádně vyhodnotil, nemohl by dojít k závěru, že skutek byl spáchán toliko z nedbalosti. Za daného stavu bylo proto zapotřebí spíše se zabývat otázkou, zda úmysl obviněného směřoval k usmrcení poškozeného, či pouze k jeho poranění.

Dovolatelka dále poukázala na to, že ani stávající právní posouzení skutku nalézacím soudem jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. neodpovídá ustanovení § 224 tr. zák., když v jednání obviněného nebylo spatřováno též naplnění znaků uvedených v odstavci 2. V této souvislosti se Krajský soud v Hradci Králové sice odvolal na právní názor vyslovený v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. , přitom ale přehlédl, že tento právní názor se vztahuje na případy porušení důležité povinnosti vyplývající pro obviněného z jeho zaměstnání, nikoliv však na případy jiného zákonem předpokládaného porušení důležité povinnosti. V daném směru dovolatelka poukázala na povinnost vyplývající z , o zbraních a střelivu, v tehdy účinném znění, podle něhož byl každý, kdo byl oprávněn držet a nosit zbraň a střelivo, povinen dbát zvýšené opatrnosti při zacházení s nimi a zabezpečit je proti zneužití. Podle přesvědčení dovolatelky lze v posuzovaném případě mít za to, že účast v souboji „na férovku“, při němž se používají různé druhy bojových umění spojené s extrémními zásahy proti lidskému tělu, a mít přitom u sebe ostře nabitou zbraň s nábojem zasunutým v nábojové komoře, je samo o sobě porušením shora citovaného zákonného ustanovení, neboť žádná zbraň není k tak hrubému zacházení uzpůsobena a může samovolně vystřelit. Navíc zde hrozí nebezpečí zneužití zbraně protivníkem.

Z výše uvedených důvodů dospěla dovolatelka k závěru, že soud prvního stupně skutek nesprávně právně posoudil, pokud v něm neshledal úmyslný trestný čin a navíc pochybil i podruhé, pokud skutek posoudil toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a poté trestní stíhání obviněného vzhledem k amnestii prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 zastavil. Poněvadž konstatovaná pochybení nebyla odstraněna ani v řízení o opravných prostředcích před soudem druhého stupně, nejvyšší státní zástupkyně v petitu dovolání navrhla, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a současně zrušil i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. , a poté věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce písemně vyjádřil obviněný M. M. a na základě podrobného rozboru provedených důkazů vyslovil přesvědčení, že v jeho jednání nebylo možno spatřovat ani trestný čin spáchaný z nedbalosti, neboť předmětný konflikt se odehrál za situace, kdy nemohl mít představu o dalším vývoji událostí (ve vztahu k nastalému následku), přinejmenším nikoliv v kvalitě předpokládané zákonem pro nedbalostní formu zavinění. Přitom není-li příčinný průběh zahrnut alespoň v podstatných rysech zaviněním, nelze jednající osobě přičítat ani následek. Bylo proto na místě ve věci rozhodnout zprošťujícím výrokem. I když nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání v jeho neprospěch, není dovolací soud tímto vymezením vázán, což znamená, že může rozhodnout i ve prospěch obviněného. Obviněný proto ve svém vyjádření navrhl, aby dovolací soud z podnětu podaného dovolání obě napadená rozhodnutí zrušil a sám nově ve věci rozhodl tak, že jej podle „§ 226 odst. 1 písm. b) tr. ř.“ zprošťuje obžaloby podané na něj Krajským státním zástupcem v Hradci Králové dne 16. 7. 1997, sp. zn. KZv 151/94, pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni a dovolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení o zastavení trestního stíhání, tj. proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř. Dovolání současně splňuje náležitosti obsahu dovolání uvedené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Za určitý formální nedostatek lze považovat pouze to, že v podání není výslovně uvedeno, proti kterému výroku napadených rozhodnutí dovolání směřuje. Poněvadž však dovolatelka výroky rozhodnutí obou soudů v textu dovolání cituje a z obsahu dovolání lze jednoznačně dovodit, že dovolací námitky směřují proti výroku rozhodnutí soudu druhého stupně a v souvislosti s tím i proti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, nejde o vadu, s níž zákon spojuje důvod pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že nebyly splněny zákonné podmínky, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení § 265a odst. 2 písm. c), d), f), g) tr. ř. Mezi tato rozhodnutí patří i usnesení o zastavení trestního stíhání (§ 265a odst. 2 písm. c/ tr. ř.), v posuzovaném případě v obligatorní formě z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř. (pro nepřípustnost).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. To znamená, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nebylo možno přihlížet k té části dovolacích námitek, v nichž se poukazuje na vadný postup nalézacího soudu při hodnocení provedených důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), neboť jde o námitky procesní povahy, jež pod konstatovaný dovolací důvod nespadají.

Poněvadž Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z (relevantních) důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

Za východisko pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném posouzení skutku je nutno považovat především popis skutku obsaženého v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Předmětem dovolacího přezkumu je pak zákonnost napadených výroků, tzn. zda tyto výroky odpovídají příslušným ustanovením hmotného i procesního trestního práva (popř. i normám netrestním). Dále je přezkoumávána odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí a v tomto rámci se zjišťuje, zda předmětný výrok odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, na němž je napadené rozhodnutí založeno.

V posuzovaném případě Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně svým usnesením ze dne 24. 4. 2001, č. j. – 1019, rozhodl podle § 223 odst. 1 tr. ř. o zastavení trestního stíhání obviněného M. M. pro skutek posuzovaný v obžalobě státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králově ze dne 16. 7. 1997, sp. zn. KZv 151/94 (bod 2) jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Důvody nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. soud opřel o závěr, že v předmětném skutku spatřuje trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., na který se vztahovalo aboliční ustanovení čl. I. písm. b/ rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne

3. 2. 1998.

Z popisu skutku ve výroku shora citovaného usnesení však vyplývá, že obviněný v průběhu vzájemného fyzického napadání mezi ním a poškozeným M. F., za stavu, kdy zjistil, že jmenovaného nepřemůže, třikrát vystřelil z přidělené služební pistole z bezprostřední blízkosti ve směru jeho těla, přičemž jedním z výstřelů jej zasáhl do hrudníku a způsobil mu zranění vedoucí bezprostředně k jeho smrti. Takto formulovaný skutek ovšem jednoznačně svědčí pro zavinění obviněného ve formě úmyslu (§ 4 tr. zák.) a nikoliv pro zavinění z nedbalosti (§ 5 tr. zák.) ve smyslu použité právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.

Z obsahu odůvodnění předmětného usnesení je přitom zřejmé, že soud ve věci učinil jiná než shora popsaná skutková zjištění, když vzal po vyhodnocení provedených důkazů za prokázáno, že v průběhu vzájemného „souboje“ mezi obviněným a poškozeným došlo k přetahování o nabitou pistoli, kterou měl obviněný u sebe. Ačkoliv věděl, že dojde k fyzickému střetnutí, neučinil předtím žádné preventivní opatření proti možnému zneužití zbraně protivníkem. Z inkriminované pistole pak došlo k opakovaným výstřelům, včetně smrtícího, aniž by se současně podařilo prokázat, že obviněný na poškozeného vystřelil v úmyslu jej zasáhnout. Poněvadž obviněný bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k přetahování o zbraň a s tím spojeným rizikem výstřelu nedojde, soud dovodil, že ke vzniku následku (účinku) vedlo zavinění obviněného ve formě vědomé nedbalosti (§ 5 písm. a/ tr. zák.), a že obviněný tak naplnil zákonné znaky skutkové podstaty výše uvedeného nedbalostního trestného činu.

Skutečnosti popsané v předcházejících odstavcích vedly Nejvyšší soud k závěru, že v posuzovaném případě neodpovídá popis skutku ve výrokové části rozhodnutí právní kvalifikaci uvedené v tomto výroku (tj. znakům skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.), a neodpovídá ani skutkovým zjištěním soudu, na kterých bylo toto rozhodnutí založeno.

Pro úplnost je zapotřebí připomenout, že zastavení trestního stíhání se týká zásadně skutku a nikoliv jeho možného právního posouzení podle ustanovení zvláštní části trestního zákona. Podle § 220 odst. 1 tr. ř. soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. V průběhu dokazování v hlavním líčení se mohou změnit okolnosti charakterizující žalovaný skutek, jehož totožnost však přesto zůstane zachována, bude-li existovat alespoň shoda v jednání při rozdílném následku anebo shoda v následku při rozdílném jednání. Ve věci obviněného M. M. by proto totožnost skutku byla zachována i za stavu, že by bylo prokázáno, že obviněný jednal jiným způsobem, než bylo uvedeno v obžalobě (a v důsledku toho by současně šlo i o jinou formu zavinění), pokud zůstal stejný následek v podobě usmrcení poškozeného. Pro posuzovaný případ je ovšem specifické, že v rámci zachování totožnosti skutku došlo k významné modifikaci skutkových okolností, na níž bylo podle závěrů soudu založeno jiné právní posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., místo trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., jak jej kvalifikoval v obžalobě státní zástupce.

Důvodem, pro který Krajský soud v Hradci Králové podle § 223 odst. 1 tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného, byl závěr o nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. založený na tom, že na trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. se vztahovalo aboliční ustanovení čl. I písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998. Poněvadž trestný čin musí být vždy zároveň skutkem a trestní stíhání se zastavuje pro skutek, lze dále dovodit, že popis skutku ve výroku usnesení o zastavení trestního stíhání musí odpovídat použité právní kvalifikaci skutku, je-li změnou skutkových okolností (při zachování totožnosti skutku) podmíněna. Nestačí, aby se soud těmito okolnostmi zabýval pouze v odůvodnění svého rozhodnutí. Ve věci obviněného M. M. takto postupováno nebylo.

Ke shora uvedenému právnímu názoru Nejvyšší soud dodává, že ve většině případů rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, jež podle příslušných ustanovení zákona přicházejí v úvahu, lze vystačit s popisem skutku, jak je uveden v žalobním návrhu. Je-li však v hlavním líčení zjištěn skutkový stav, na jehož základě je nutno skutek kvalifikovat odchylně od obžaloby a tato skutečnost je současně relevantní z hlediska důvodů pro zastavení trestního stíhání obviněného, musí být popis skutku ve výroku rozhodnutí v souladu s novou právní kvalifikací.

Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou nejvyšší státní zástupkyně spočívající v tom, že i za předpokladu, že by obviněný M. M. jednal z nedbalosti (§ 5 tr. zák.), jak shodně dovodily oba soudy, nebylo možno jeho jednání posuzovat toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., neboť by svým jednáním současně naplnil i znaky uvedené v odstavci 2 citovaného ustanovení.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt a čin spáchá proto, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

Podle , o zbraních a střelivu, ve znění účinném v době spáchání činu, byl každý, kdo byl oprávněn držet a nosit zbraň a střelivo, povinen dbát zvýšené opatrnosti při zacházení s nimi a zabezpečit je proti zneužití. Oprávnění k držení a nošení zbraně pak vyplývalo z a cit. zák. Podle současné právní úpravy dosud platným , o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, je povinnost bezpečného zacházení se zbraněmi a střelivem ohledně fyzických osob, kterým byl vydán zbrojní průkaz, stanovena v , písm. a), b) cit. zák., podle něhož je taková osoba povinna dbát zvýšené opatrnosti při zacházení se zbraní a střelivem a zabezpečit je proti zneužití, ztrátě a odcizení.

V posuzované věci obviněného M. M. podle zjištění Krajského soudu v Hradci Králové (str. 44 usnesení ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. )) se obviněný choval zcela v rozporu s pravidly prevence a užívání zbraní, neboť vyvolal vzájemný fyzický konflikt s osobou, o níž věděl že je agresorem, a to za stavu, kdy si byl vědom, že má u sebe ostře nabitou zbraň s nábojem v hlavni, přičemž tato skutečnost měla být známa i jeho protivníkovi. Mohl tedy předpokládat i takový vývoj situace, že se jeho protivník bude chtít v průběhu rvačky zbraně zmocnit, aby odvrátil případnou prohru. Podle názoru soudu obviněný bez přiměřených důvodů spoléhal, že k přetahování o zbraň a s tím spojeným rizikem k výstřelu nedojde. Jestliže nakonec k přetahování o zbraň skutečně došlo a došlo i k opakovaným výstřelům (včetně smrtícího), zahrnovalo jeho nedbalostní zavinění jak příčinný průběh, tak způsobený následek (účinek).

Tyto závěry nalézacího soudu jsou nepochybně významné z hlediska užití právní kvalifikace podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Podle názoru Nejvyššího soudu pokud osoba oprávněná držet a nosit zbraň poruší zákonem stanovenou povinnost dbát zvýšené opatrnosti při zacházení s ní tak, že s nabitou zbraní (s nábojem v nábojové komoře) se dobrovolně zúčastní fyzického konfliktu s další osobou, aniž by předtím učinila opatření k vyloučení možného zneužití zbraně protivníkem a s tím souvisejícího nechtěného výstřelu, je třeba takové jednání považovat za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona ve smyslu ustanovení § 224 odst. 2 tr. zák.

Pokud se Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozhodnutí odvolává na právní názor nadřízeného soudu s tím, že s ohledem na něj bylo použití § 224 odst. 2 tr. zák. vyloučeno, pak z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. , vyplývá, že odvolací soud se zabýval jinou alternativou jednání obsaženého v citovaném ustanovení zákona, a to porušením důležité povinnosti vyplývající z povolání obviněného jako zaměstnance bezpečnostní agentury. V této souvislosti učinil závěr, že obviněný, který se rozhodl pro osobní souboj s poškozeným (tzv. „férovku“) jednal mimo rámec svých služebních povinností a v excesu z nich. K otázce případného porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona se odvolací soud ve svém rozhodnutí nevyjádřil.

Krajskému soudu v Hradci Králové tedy nic nebránilo, aby jednání obviněného M. M. s ohledem na učiněná skutková zjištění posoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., jestliže dovodil, že ke smrti poškozeného vedlo zavinění obviněného z nedbalosti. Tato právní kvalifikace by ovšem vylučovala zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť na tento trestný čin se aboliční ustanovení čl. I písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 nevztahovalo.

Z důvodů, které Nejvyšší soud shora rozvedl, je zřejmé, že usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. , je zatíženo vadami předpokládanými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a rozhodnutí přitom spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V uvedeném smyslu je vadný jak výrok usnesení soudu prvního stupně, tak výrok usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. , jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí řádných opravných prostředků (stížností), aniž by v řízení o nich byly konstatované vady zjištěny a odstraněny.

Dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného M. M. bylo proto shledáno plně důvodným. Za tohoto stavu pak Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 věta druhá tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a současně i výše uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. V rámci tohoto výroku zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k povaze zjištěných vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

V novém řízení se Krajský soud v Hradci Králové bude muset věcí znovu zabývat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž při svém rozhodování je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem k výkladu relevantních hmotně právních a procesních otázek, na které je v odůvodnění tohoto rozhodnutí podrobně poukazováno (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. listopadu 2002

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler