Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2054/2002

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl rozsudkem ze dne 2. 10. 2001, č. j. -82, tak, že žalovaná je povinna vyklidit jednopokojový byt s příslušenstvím č. 9, II. kategorie, v 1. patře (2. podlaží) domu čp. 738 v P., B. ulici č. 36 a byt vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Žalované bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3.875,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

Soud prvního stupně dovodil, že žaloba se důvodně opírala o ustanovení o ochraně vlastnického práva. Na žalovanou totiž nepřešlo nájemní právo podle ustanovení . Tvrdila-li žalovaná, že v den smrti nájemce J. H.(3. 3. 1996) s ním bydlela jako vnučka ve společné domácnosti a že nemá vlastní byt, pak se jí již existenci prvně uvedené zákonné podmínky nepodařilo prokázat. V případě žalované a nájemce J. H. nešlo o trvalé soužití (pokud vůbec společně v bytě bydleli), nýbrž pouze o dočasné řešení konfliktní rodinné situace na straně žalované. Ta opustila byt dosud užívaný spolu s matkou, neboť se neshodla s jejím druhem a přála si, aby matka vztah ukončila a ona se mohla vrátit zpět. V tomto smyslu také vypovídal otec žalované, svědek T. Soud prvního stupně dále vyšel z výpovědí svědků Š. a S., kteří byli nájemníky v domě a podle nichž bydlel J. H. v bytě sám, odkázán na cizí pomoc. Matka žalované M. T. svědčila podle soudu prvního stupně k údajnému soužití žalované s dědečkem nevěrohodně, s rozpory v časových údajích. Ostatní svědkové neuvedli relevantní skutečnosti.

Městský soud v Praze k odvolání žalované potvrdil dne 20. 5. 2002, pod sp. zn. , rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 1.975,- Kč k rukám jeho právního zástupce.

Odvolací soud převzal hodnocení výpovědí svědků soudem prvního stupně a označil je za logicky skloubené a vnitřně nerozporné. Podle odvolacího soudu nebylo nutné vyslechnout svědkyni K., jak navrhovala žalovaná, neboť toto svědectví by již nezvrátilo úvahy soudu prvního stupně. Z téhož důvodu ani odvolací soud nečetl k důkazu evidenční listy k bytu, v nichž byla žalovaná od roku 1994 vedena jako osoba spolužijící. Žalovaná tvrdila, že se do bytu přestěhovala v prosinci roku 1995, a údaje z předchozího období tedy její obraně nemohly prospět. Odvolací soud nepovažoval za prokázané, že by se do bytu v prosinci 1995 žalovaná nastěhovala.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost zakládala na ustanovení . Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřovala v řešení právní otázky posouzení přechodu nájmu bytu podle ustanovení . V řízení byla podle žalované nesprávně posouzena podmínka vedení společné domácnosti v den smrti jejího dědečka. Zákon neuvádí, že by podmínkou přechodu nájemního práva byla trvalost soužití v bytě s nájemcem. Podmínka vedení společné domácnosti však splněna byla – žalovaná měla v bytě své věci, finančně se na chodu domácnosti podílela, prala a uklízela. Žalovaná nemá vlastní byt. Vedení společné domácnosti s dědečkem nebylo účelové se záměrem později nabýt nájemní právo, šlo o dočasné řešení rodinné situace.

Žalovaná dále namítla, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy. Svědek Š. sděloval soudu jen své dojmy, nikoli prokazatelné skutečnosti. Výpověď svědkyně S. byla uvedena se záměnami osob, s kterými se svědkyně měla setkat. Nebyl vzat v úvahu obsah výpovědí svědků S. a Č., třebaže první z nich v bytě prováděl opravy, zajišťované žalovanou, a druhý prokazoval přestěhování žalované do bytu k dědečkovi. V řízení měl být proveden důkaz výslechem navrhované svědkyně K. a soud prvního stupně vyhlásil rozsudek při jednání, při němž nebyl (omluveně) přítomen zástupce žalované a žalovaná nebyla poučena ve smyslu .

Dovolatelka, s ohledem na tvrzený zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, předpokládala existenci dovolacího důvodu podle ustanovení (nesprávné právní posouzení věci) a navrhla rozsudky soudů obou instancí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Dovolací soud zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba, zastoupená advokátem ( , ). Vzhledem k tomu, že nepřicházela v úvahu aplikace ustanovení , b/ (rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen, bez předchozího zrušení a vrácení věci), zabýval se dovolací soud zbylým důvodem přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Jak se dále uvádí v ustanovení téhož předpisu, má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Pro rozsudek odvolacího soudu byl v projednávané věci po hmotněprávní stránce rozhodný výklad ustanovení o přechodu nájmu bytu. Podle citovaného ustanovení, jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.

Výklad ustanovení je v soudní praxi konstantní. Má-li jiná fyzická osoba vstoupit do práv a povinností dosavadního nájemce v důsledku jeho úmrtí, považuje se podmínka existence společné domácnosti za splněnou, jestliže tato osoba bydlí v rozhodné době v bytě s nájemcem jako příslušník jeho domácnosti.Není nezbytné, aby žila s nájemcem ve spotřebním společenství. Oprávněně se však přepokládá, jde-li o přechod nájmu na dobu neurčitou, vůle této osoby trvale byt spoluužívat. Tyto závěry vyplývají již z rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/1982. Interpretace projevu vůle nástupce v nájemním vztahu, směřujícího k trvalému bydlení, je přitom dostatečně široká. Připouští se závěr o trvalé příslušnosti k domácnosti u osoby, která se do bytu přestěhovala s úmyslem pečovat o zdravotně postiženého (nemohoucího) nájemce. Podobně mohou být zjištěny okolnosti, svědčící o souhlasném úmyslu nájemce a osoby s ním v bytě žijící žít v trvalém životním společenství. Oproti tomu však nestačí, aby osoba jen občas nájemce navštěvovala, poskytovala mu jen přechodnou či příležitostnou výpomoc, nebo byla v bytě nájemce jen formálně hlášena k trvalému pobytu.

Nedostatek vůle žalované k trvalému soužití s nájemcem J. H., ostatně připuštěný i v dovolání (formulace o „dočasném řešení rodinné situace“), dovodil ve věci pouze soud prvního stupně. Odvolací soud opřel své právní posouzení věci o skutkový závěr, že žalovaná neprokázala své nastěhování se do bytu v prosinci 1995 (a nemohla být tedy splněna podmínka soužití ve společné domácnosti v den smrti nájemce). Jen na okraj třeba dodat, že žádný z uvedených soudů se vzhledem k citovaným závěrům nezabýval otázkou, zda žalovaná měla či neměla vlastní byt.

Při posuzování podmínek přechodu nájmu bytu podle ustanovení ze strany odvolacího soudu, jehož rozsudek byl dovoláním napaden, nedošlo k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud se dovoláním nastolenou právní otázkou trvalosti soužití žalované s nájemcem ani nezabýval a při aplikaci ustanovení dospěl k závěru, že se žalovaná do bytu nenastěhovala a nebyla příslušnicí domácnosti nájemce v den jeho smrti. Rozsudek odvolacího soudu tedy nemá z tohoto hlediska po právní stránce zásadní význam ( , odst. 3 ).

Rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ani z dalších důvodů, uvedených v ustanovení . Nelze uzavřít, že by šlo o právní otázku nevyřešenou dosavadní judikaturou dovolacího soudu, nebo že by o takové otázce rozhodovaly odvolací soudy nebo dovolací soud rozdílně.

Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalované jako nepřípustné odmítnout ( , věta první, ).

Dovolatelka také namítala nesprávné hodnocení svědeckých důkazů soudem prvního stupně, neprovedení navrhovaného důkazu výslechem svědkyně soudy obou stupňů a nesplnění poučovací povinnosti soudem prvního stupně, v jehož důsledku žalovaná nevyužila možnost navrhnout další důkazy. Všechny tyto námitky jsou procesního charakteru a nemohly být vzaty v úvahu při posuzování přípustnosti dovolání, omezeném ze zákona na případný rozpor řešení právní otázky s hmotným právem. Nebylo-li dovolání shledáno přípustným, nebyl dovolací soud oprávněn přihlédnout ani k případným vadám uvedeným v ustanoveních , odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 , ani k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( téhož předpisu).

Odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady ( , ). Takovým návrhem je i dovolání. Žalobci však v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly a dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 12. listopadu 2002

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v. r.

předseda senátu