Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
DD212B1D59A79F6DC1257A4E0068935C.html
HTML · 13.98 KB
No categories available
22 Cdo 1614/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jany Hráchové ve věci F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) České republice - Okresnímu úřadu Hradec Králové se sídlem v Hradci Králové, ČSA 408, 2) městu H. a 3) P. f. České republiky, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 170/98 , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. února 2001, č. j. 25 Co 229/2000 -89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. února 2001, č. j. 25 Co 229/2000 -89, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) ze dne 21. ledna 2000, č. j. 15 C 170/98 -74, ve znění opravného usnesení ze dne 10. března 2000, č. j. 15 C 170/98 -76, ve výroku, kterým byl zamítnut „návrh, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem p. p. č. 717 a st. p. č. 727 v obci H., k. ú. P.“, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že vlastníkem pozemků č. 711/2 a č. 716/3 původního pozemkového katastru v daném katastrálním území byl F. S. Kupní smlouvou ze 16. 4. 1969 je prodal Československému státu - Místnímu národnímu výboru v P. ve výměrách, které měly v době před oddělením částí pod č. 717 a č. 727, k němuž došlo v roce 1966. Jmenovaný zemřel 25. 7. 1969 a dědicem ustanovil žalobce. Ke dni své smrti pozemky č. 717 a č. 727 již nevlastnil a žalobce je jako dědic nemohl získat. K tvrzení, že kupující nezaplatil kupní cenu soud konstatoval, že tento nedostatek podle § 49 občanského zákoníku účinného do 30. 6. 1969 zakládal právo od smlouvy odstoupit, přičemž nebylo prokázáno, ani tvrzeno, že by to F. S. učinil.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním a právním závěrem soudu prvního stupně a navíc s podrobným odkazem na právní úpravu zápisů o vlastnictví nemovitostí v pozemkové knize, pozdější evidenci nemovitostí, na postupy při vedení jednotné evidenci půdy včetně označování pozemků a jejich výměr v aplikaci na daný případ uzavřel, že F. S. prodal kupujícímu i pozemky, ke kterým se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva. Odvolání žalobce projednal podle občanského soudního řádu účinného do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. , což v odůvodnění svého rozsudku konstatoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu účinného po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Uvádí, že si je vědom přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. s tím, že pro dovolání v daném případě přichází v úvahu postup podle občanského soudního řádu účinného do zmíněné novely, ale právo, jehož se domáhá a jež je porušováno, má takový stupeň významu, že je oprávněn odkazovat na shora uvedené zákonné ustanovení. Namítá, že odvolací soud neaplikoval § 239 odst. 1 občanského soudního řádu účinného do zmíněné novely, a tím žalobce zbavil práva domáhat se jím tvrzeného práva. Jde o pochybení soudu, když v daném případě jeho rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Soudy totiž pochybily v právním hodnocení věci. Pokud z pozemků č. 711/2 a č. 716/3 byly v roce 1966 odděleny pozemky č. 717 a č. 727, nemohly být pozemky č. 711/2 a č. 716/3 v roce 1969 prodány státu ve výměrách podle stavu před oddělením. Soudy dále pochybily, když nevzaly v úvahu, že žalobce ke sporným pozemkům vlastnické právo vydržel, neboť je v dobré víře užíval od doby, kdy mu byly přiznány v dědickém řízení, to je od roku 1970. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. , kterým se mění občanský soudní řád , dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydanému po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo v daném případě vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ “).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněným a řádně zastoupeným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 , § 241 odst. 1 OSŘ ) nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 , § 238 odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 OSŘ .
Podle § 237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Takovou vadu žalobce nenamítal a dovolacím soudem nebyla zjištěna. Přípustnost dovolání nelze v daném případě opřít ani o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ .
Dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. 1 OSŘ , neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ , podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Protože žalobce vyslovení přípustnosti dovolání za podmínek shora uvedených nenavrhl, není přípustnost dovolání dána ani podle § 239 odst. 2 OSŘ .
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 , § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá skutečnosti, že neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovaným žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. listopadu 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu