Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 812/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, proti žalovanému D. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti a zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2000, č. j. -194, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. prosince 2000, č. j. -194, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 29. června 2000, č. j. -179, ve výroku, kterým byla „zamítnuta žaloba s návrhem, aby žalovaný byl uznán povinným vyklidit tzv. novější budovu objektu č. p. 379, v P., postavenou při pohledu z ulice K Žižkovu v pravé části pozemku č. parc. 1901/4 o výměře 1712 m2, v k. ú. V., a vyklizenou ji předat žalobci, tzn. v této části objektu odstranit veškeré movité věci a předměty, které jsou ve vlastnictví nebo v držení žalovaného a jsou zde uloženy bez souhlasu žalobce, odevzdat všechny klíče od budovy a zdržet se jakýchkoliv zásahů do vlastnických práv žalobce“ a ve výroku, kterým se zastavuje řízení „ohledně uložení povinnosti žalovanému nevstupovat na předmětný pozemek“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalovaného měl právo trvalého užívání k pozemku č. parc. 1901/4 v katastrálním území V. a k budovám na tomto pozemku; tyto nemovitosti byly ve vlastnictví státu. Počátkem 80. let předchůdce žalovaného zahájil rekonstrukci jedné z budov; během rekonstrukce se jedna z budov zřítila a na jejím místě byla postavena budova nová. Z původního objektu zůstala zachována pouze jedna podélná nosná stěna na úrovni přízemí. Vodorovné nosné konstrukce tedy byly vybudovány nově, svislé konstrukce z 80 % a podíl původních prvků dlouhodobé životnosti byl znalecky odhadnut na 9 až 14 %. Mezi účastníky byl spor o to, zda tato budova je ve vlastnictví státu nebo zda k ní nabyl originárním způsobem vlastnictví její stavebník – právní předchůdce žalovaného. Soud prvního stupně s odkazem na judikaturu vztahující se k , o mimosoudních rehabilitacích, uzavřel, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem jde o stavbu novou, jejímž vlastníkem se stal stavebník; proto žalobu státu na ochranu vlastnictví zamítl.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že předmětná stavba byla vybudována jako stavba nová právním předchůdcem žalovaného, družstvem I., které ji nabylo do svého vlastnictví originárním způsobem a smlouvou z 11. 1. 1991 ji převedlo na žalovaného podle ve znění Neztotožnil se s námitkou žalobkyně, dovozující protiprávnost závěru o nabytí vlastnictví stavby z nesouhlasu správce nemovitého národního majetku s investicemi trvalého uživatele a rozpočtovým charakterem těchto investic.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jeho přípustnost opírá o před novelou provedenou (dále „“) a uplatňuje dovolací důvod podle . Uvádí, že pozemek parcelní č. 1901/4 s domem č. p. 379 v k. ú. P. byl finančním odborem ONV P. dán podle do trvalého užívání právnímu předchůdci žalovaného a budova sestávala již od svého postavení v letech 1947 - 1949 ze dvou konstrukčně i dispozičně samostatných budov. Žalovaný v roce 1982 přistoupil bez souhlasu zmíněného ONV, který měl budovu nadále ve správě, k rekonstrukci a jednopatrové nástavbě přízemního objektu a v důsledku neodborného zásahu se část nemovitosti zřítila. Tak došlo k poškození majetku státu. Žalovaný po nucené demolici budovu obnovil a provedl nástavbu podlaží. Šlo tak o nápravu trestuhodné nedbalosti, k níž došlo při rekonstrukci objektu, který byl svěřen žalovanému do užívání. Vlastnické právo státu k ní tak nemohlo zaniknout. Uvedení budovy do původního stavu odpovídá náhradě škody, kterou žalovaný prokazatelně způsobil, když jeho povinností, jako trvalého uživatele, bylo svěřený majetek na svůj náklad udržovat a opravami zajišťovat jeho zachování. Investice do svěřeného majetku mohl uživatel vkládat podle jen s předchozím písemným souhlasem organizace, která měla majetek ve správě, a při přivolení muselo být stanoveno, jaké nároky může trvalý uživatel při zániku trvalého užívání vůči spravující organizaci uplatňovat. Úhrada nákladů na investice trvalému uživateli nepříslušela, pokud byly vynaloženy bez předchozího písemného souhlasu. Samotné doručení stavebního povolení trvalým uživatelem předmětného majetku jeho správci nemohlo nahradit zmíněný souhlas. Dovolatelka dále poukazuje na smysl citované vyhlášky a na a Uzavírá, že nemůže akceptovat doporučení soudu, aby se domáhala ochrany svých práv podle ObčZ, protože na daný případ se nevztahují ustanovení ObčZ, ale zákoníku hospodářského. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. v němž je vysloven právní názor, že o neoprávněnou stavbu nemůže jít tehdy, byla-li tato stavba zřízena před 1. 1. 1992 tzv. socialistickou organizací. V daném případě nutno považovat obnovení budovy za náhradu škody, způsobené žalovaným, resp. jeho právním předchůdcem, na majetku státu a nástavbu za investici provedenou bez souhlasu organizace, která měla nemovitost ve správě, za niž náhrada žalovanému nepřísluší. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 , tedy podle ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle , že je uplatněn dovolací důvod upravený v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Dovolatel nezpochybňuje závěr, že původní stavba zanikla a na jejím místě vyrostla nová. Tvrdí však, že i nová stavba je ve vlastnictví státu, neboť byla postavena bez předchozího písemného souhlasu organizace, která nemovitý národní majetek spravovala, a nebylo dohodnuto právo na náhradu vynaložených investic. S tímto názorem však nelze souhlasit.

Podle , o správě národního majetku, nemovitý národní majetek s příslušenstvím může být odevzdán bezplatně do trvalého užívání ( hospodářského zákoníku) jen jiným socialistickým organizacím než státním. Vyhláška dále stanoví, že trvalý uživatel je povinen nemovitý národní majetek na svůj náklad soustavně udržovat a včasným a pravidelným prováděním oprav zajišťovat jeho zachování. Investice může provádět jen s předchozím písemným přivolením organizace, která má majetek ve správě. Při každém přivolení musí být stanoveno, zda a do jaké míry má trvalý uživatel při zániku trvalého užívání nárok vůči spravující organizaci na úhradu jím vynaložených investičních prostředků. Úhrada nesmí být vyšší než náklady na pořízení investice, snížené o její opotřebení, popřípadě nahodilé znehodnocení. Jestliže náklady na pořízení investice byly uhrazeny zcela nebo zčásti ze státního rozpočtu (státních fondů) nebo byly vynaloženy bez předchozího písemného přivolení organizace, která má majetek ve správě, úhrada nákladů trvalému uživateli nepřísluší. Investice jsou v , o financování reprodukce základních prostředků, vymezeny tak, že investicemi jsou hmotné a finanční zdroje vynakládané na pořizování nových základních prostředků a na rekonstrukce, modernizace, nástavby a přístavby dosavadních základních prostředků a nemovitých kulturních památek. Základními prostředky jsou bez zřetele na pořizovací cenu pozemky, budovy a stavby, pokud nejsou nemovitými kulturními památkami ( ).

Podstata problému spočívá v tom, zda stavbu budovy na pozemku ve vlastnictví státu lze považovat za investici do národního majetku ve smyslu Pokud dosavadní budova již zanikla (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 12/1998), bylo by možno v případě, že namísto ní je postavena nová budova, uvažovat jen o investici do pozemku, který byl dán do trvalého užívání. Tak tomu být nemůže již proto, že stavba není součástí pozemku. Investicemi, o kterých pojednává , se mínily zejména investiční změny, tedy změny investiční povahy jako např. přístavby, adaptace a modernizace. Pořízení stavby na pozemku v trvalém užívání bez písemné dohody s organizací, která měla nemovitý majetek ve správě, bylo protiprávním zásahem do vlastnického práva státu; dokončená stavba však byla ve vlastnictví trvalého uživatele, pokud stavěl pro sebe (viz též Plíva, S.: Hospodaření s národním majetkem. Orbis Praha 1975, s. 152 a násl.). Lze tedy uzavřít, že i když trvalý uživatel (organizace, která měla k pozemku ve vlastnictví státu právo trvalého užívání) na tomto pozemku zřídil stavbu bez předchozího písemného přivolení organizace, která měla majetek ve správě, nabyl vlastnictví k této stavbě.

Neobstojí ani námitka, že zřízení stavby bylo náhradou škody formou naturální restituce za předchozí stavbu ve vlastnictví státu. V první řadě je třeba uvést, že dovolatel v nalézacím řízení obdobné tvrzení nevznesl a neuváděl ani skutečnosti, které by umožnily důvod zřízení stavby takto posoudit. V dovolacím řízení, které má jen přezkumnou povahu, nelze nové skutečnosti uplatňovat. Lze dodat, že vztah mezi státem a předchůdcem žalovaného byl vztahem hospodářskoprávním. Podle , hospodářského zákoníku, platného v době postavení stavby, škoda se nahrazuje v penězích; jestliže však o to poškozená organizace požádá a je-li to možné a účelné, nahrazuje se škoda uvedením v předešlý stav včetně odstranění vady, jde-li o škodu vzniklou vadným plněním. Dovolatel netvrdil, že by žalovaného o náhradu škody tímto způsobem požádal.

Předmětem řízení nebylo odstranění stavby, ani její přikázání do vlastnictví, příp. jiný nárok, vyplývající z § 135c ObčZ; proto jsou úvahy o tom, zda je namístě postup podle tohoto ustanovení, nadbytečné, a dovolací soud se jimi nezabýval.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v a b) , k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout ( odst. l , věta před středníkem).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (, , ), nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. listopadu

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu