Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 349/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 61.380,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval od 5.2.1997 na základě pracovní smlouvy na dobu neurčitou jako manipulační dělník s místem výkonu práce O. čp. 8 a že dne 24.7.1997 utrpěl vážný mimopracovní úraz, byl hospitalizován a dosud je v domácím ošetřování. Protože jej žalovaná „nepřihlásila jako svého zaměstnance k nemocenskému, resp. sociálnímu zabezpečení“ a z tohoto důvodu mu nebyly vypláceny žádné nemocenské dávky, požadoval po žalované náhradu nemocenského za dobu jeho pracovní neschopnosti ve výši určené podle „§ 17 a § 18 zákona o nemocenském pojištění“, kterou mu žalovaná odmítla zaplatit s odůvodněním, že u ní nebyl zaměstnán.

Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 11.2.1999 č.j. -62 žalobu zamítl a rozhodl, že „žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný nárok není důvodný, neboť mezi účastníky nedošlo ke vzniku pracovního poměru (nebylo prokázáno, že by mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena pracovní smlouva nebo dohoda o pracovní činnosti) a nebyly tak „splněny předpoklady stanovené pro uplatnění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1.2.2000 č.j. -89 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli ústní pracovní smlouvu, kdy práce vykonávané žalobcem „bez námitek pro žalovanou s jejím vědomím“ lze považovat za sjednaný druh práce, za sjednané místo výkonu práce lze považovat pracoviště na pile žalované v O. čp. 8, kde žalobce pracoval, a za sjednaný den nástupu do práce pak den, kdy žalobce takovou práci začal skutečně vykonávat. Soudu prvního stupně proto uložil, aby se v dalším řízení především zabýval tím, jaké konkrétní práce žalobce u žalované vykonával, co tvořilo hlavní náplň jeho práce, jaká mu náležela za vykonanou práci odměna (mzda) „ve smyslu a 2 a dle z.č. “, a dále posoudil, zda žalovaná měla povinnost přihlásit žalobce k nemocenskému pojištění, a pokud tuto povinnost měla a nesplnila ji, v jaké výši tím vznikla žalobci škoda.

Okresní soud v Benešově poté rozsudkem ze dne 21.11.2000 č.j. -130 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 23.344,- Kč k rukám advokáta. Z výsledků dokazování dovodil, že žalobce pracoval u žalované na základě ústní pracovní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou od 5.2.1997 jako manipulační dělník s místem výkonu práce na pile v O. čp. 8, že jeho pracovní doba činila 8 hodin denně a že mu byla vyplácena dohodnutá mzda (50,- Kč za hodinu „čistého“) odpovídající vykonané práci. Protože žalovaná nesplnila svou zákonnou povinnost uvedenou v ustanovení a platit za žalobce jako svého zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, odpovídá podle ustanovení zák. práce za škodu vzniklou žalobci nevyplacením nemocenského za dobu jeho pracovní neschopnosti od 25.7.1997 do 25.7.1998 ve výši 63.273,- Kč. Soud prvního stupně proto uzavřel, že nárok žalobce na náhradu škody je opodstatněný v požadované výši.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.4.2001 č.j. -152 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalované uložil, aby žalobci zaplatila na nákladech odvolacího řízení 3.075,- Kč k rukám JUDr. J. P. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jednáním žalované, která nesplnila svou povinnost „dle “ a neplatila za žalobce jako svého zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, vznikla žalobci škoda, spočívající v nevyplacených nemocenských dávkách v době jeho pracovní neschopnosti z důvodu mimopracovního úrazu ze dne 24.7.1997 za období od 25.7.1997 do 25.7.1998, „na které by měl bezpochyby nárok“, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by si pracovní neschopnost přivodil způsobem „popsaným v ust. zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců“; žalovaná proto za vzniklou škodu „ve smyslu ustanovení odpovídá“ a je povinna k její náhradě „v zažalované výši 61.380,- Kč“. K námitce žalované týkající se existence pracovního poměru účastníků odvolací soud odkázal na svůj právní názor vyjádřený v předchozím usnesení ze dne 1.2.2000 č.j. -89.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Vytkla odvolacímu soudu, že jeho závěr o tom, že mezi účastníky vznikl pracovní poměr uzavřením ústní pracovní smlouvy, není správný. Namítala, že žalobce u ní na pile pouze „příležitostně vypomáhal jejímu manželovi“ a že se žalobci „rozhodně nepodařilo“ prokázat tvrzení, že zde pracoval každý den. Poukázala dále na rozpor mezi tvrzením žalobce, že s žalovanou uzavřel písemnou pracovní smlouvu, která neobsahovala ujednání o zkušební době, se skutečností, že s ostatními zaměstnanci žalovaná vždy uzavírala formulářové pracovní smlouvy (několik z nich v průběhu řízení i předložila), v nichž byla zkušební doba uvedena a zaškrtávala se pouze jedna z variant, zda se zkušební doba sjednává či nikoliv. Kromě toho výše mzdy, kterou měl žalobce od žalované údajně dostávat, je „v nepoměru“ se mzdou ostatních zaměstnanců, s nimiž měla žalovaná řádně uzavřené pracovní smlouvy a řádně jim předávala výplatní lístky, „což v průběhu řízení rovněž doložila, ovšem žalobce nebyl schopen ani tyto předložit“. Podle názoru žalované měla být v řízení prokazována pouze žalobcem tvrzená existence a obsah písemné pracovní smlouvy, a nikoli uzavření ústní pracovní smlouvy, jejíž existenci žalobce nikdy netvrdil. V daném případě však soudy - jak dovolatelka zdůraznila - „aniž by se zabývaly věrohodností tvrzení žalobce o tom, proč nemůže prokázat existenci této písemné smlouvy“, dovodily, že pracovní poměr mezi účastníky vznikl na základě ústní smlouvy či konkludentního ujednání. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (, věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

I když žalovaná v dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu „vychází z nesprávného právního názoru“ a „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu. Podstatou jejích námitek je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, předkládá vlastní skutkový závěr, na kterém pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; žalovaná tedy neuplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení , ale dovolací důvod podle ustanovení Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle svého obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. též ), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání jen z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení

Podle ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení až Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.

Dovolacím důvodem podle ustanovení lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze - li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

1

Skutkový závěr o tom, že „žalobce na pile na O. čp. 8 pracoval“ a že mezi účastníky došlo ke shodnému ústnímu projevu vůle směřujícímu ke vzniku pracovního poměru (k uzavření pracovní smlouvy ústně), odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z výpovědi žalobce, žalované a svědků D. K., R. H., M. S., F. K., A. V., P. K., J. V. a B. S.), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení Protože jiné důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci významné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které současně byly významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud neakcentoval některé skutečnosti svědčící ve prospěch opačného skutkového závěru, napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení , části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, a , věty první , neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. , věta první, ), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. října 2002

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu