Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 421/2001

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. května 2000, č. j. -134, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově u Prahy (dále „soud prvního stupně“) ze dne 13. října 1999, č. j. -97, ve výroku I., kterým byl zamítnut návrh, „že odpůrce jako vlastník pozemku stpč. 49 - zastavěná plocha s objektem bydlení čp. 8, zapsáno u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 16 pro k. ú. D., je povinen trpět po tomto pozemku navrhovatelům jako vlastníkům pozemku č. parc. 48 - zastavěná plocha s objektem bydlení čp. 23, zapsáno u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 42 pro k. ú. D., právo jízdy dvoustopým vozidlem a průchodu a tímtéž směrem zpět do staré stodoly vystavěné na pozemku č. parc. 47 v k. ú. D., a to jak z pozemku č. parc. 48, tak z pozemku č. parc. 1851, tak i ze směru od pozemku č. parc. 1795/3, vše v k. ú. D.“, dále „že odpůrce je povinen navrhovatelům trpět právo jízdy dvoustopým vozidlem a průchodu z pozemku navrhovatelů č. parc. 48 přes pozemek odpůrce č. parc. 49 na pozemek č. parc. 1851 a právo jízdy dvoustopým vozidlem a chůze přes pozemek č. parc. 49 směrem na pozemek č. parc. 1795/3, vše k. ú. D. a tímtéž směrem zpět“ a „že odpůrce je povinen trpět otvírání vrat staré stodoly navrhovatelů vystavěné na pozemku č. parc. 47, k. ú. D., do prostoru pozemku stpč. 49, k. ú. D.“, a ve výrocích II. a III. o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání.

Soudy vyšly ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky domu čp. 23 na stavební parcele č. 48 a žalovaný domu čp. 8 na stavebním pozemku č. 49 a pozemku č. 1851, vše v katastrálním území D. Dědové žalobkyně a žalovaného byli bratři. V době, kdy vlastníky zmíněných nemovitostí byli právní předchůdci účastníků řízení, projížděli a procházeli vlastníci usedlosti čp. 23 přes dvůr usedlosti čp. 8. Žalovaný umožňoval žalobcům přístup do staré stodoly přes pozemek č. 49 až do roku 1994, a poté jim jej znemožnil. Žalobci nyní uplatňují nárok na ochranu práva průchodu a přejezdu odpovídajícího věcnému břemeni a tvrdí, že již jejich právní předchůdci vydrželi za platnosti obecného z roku 1811 (dále jen „“) služebnost přes tento pozemek přecházet a přejíždět. Podle soudů obou stupňů však vydržení takového práva prokázáno nebylo. Pokud právní předchůdci žalobců přes pozemek žalovaného do staré stodoly jezdili za souhlasu právních předchůdců žalovaného, šlo toliko o výprosu. Žalobci navrhovali připuštění dovolání s tím, že otázka zásadního právního významu spočívá ve stanovení právních důvodů vydržení; odvolací soud návrh zamítl s odůvodněním, že tato problematika je judikaturou vyřešena a nepovažuje ji za zásadní.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o (dále jen „OSŘ“) ve znění do novely provedené s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a má po právní stránce zásadní význam. S odkazem na konkrétní ustanovení obecného zákona občanského z roku 1811 a občanských zákoníků publikovaných pod č. a č. konstatují, že odvolací soud sice poukazoval na nutnost aplikace zmíněných zákonů, neprovedl však bližší analýzu jednotlivých jejich ustanovení, vytvořil si samostatně jednotné hledisko pro jejich aplikaci a podle toho poté rozhodl. Zdůrazňoval obzvláště nutnost jediné existence náležitého důvodu nabytí práva, které jako manko žalobcům vytkl. Odvolací soud nevzal zřetel na ustanovení obecného zákoníku občanského, které v případě tvrzené doby vydržení 30 - 40 let nepotřebuje řádný právní důvod. Pochybil, když přísné podmínky vydržení práva vyplývající z uvedeného zákona aplikoval bez dalšího hodnocení podmínek vydržení práva jak podle , tak podle a nepoužil tato ustanovení pouze jen jako interpretující prvky při rozhodování, ale přímo jako conditio sine qua non. Nevhodně argumentoval pouhým spisovým rudimentem z jednání týkajícího se sporu mezi vlastníky nemovitostí č. 8 a č. 23, když šlo pouze o část spisu a kromě toho se cesta týkala úplně jiné trasy. Irelevantní je i poznámka, že žalobci mají přístup do staré stodoly po svém pozemku odjinud. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 ), tedy podle ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem, a zjistil, že dovolání není přípustné.

Dovolání podle , o které dovolatel přípustnost opírá, může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, a to v případě, jde-li o rozhodnutí zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale obecně významná pro rozhodování soudů. Jde zpravidla o případy, kdy tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů, například v publikovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Danou věc však soudy rozhodly v souladu s publikovanou judikaturou.

Dovolatelé vytýkají soudům, rozhodujícím v nalézacím řízení, že neposoudily věc podle , podle něhož kdo opírá vydržení o dobu třiceti nebo čtyřicetiletou, nepotřebuje udávati pořádný právní důvod. Vůči němu prokázaná nepoctivost držení vylučuje však vydržení i v této delší době. Tato námitka není důvodná. I k mimořádnému vydržení podle bylo zapotřebí poctivé držby práva. V řízení však nebylo prokázáno, že by právní předchůdci žalobců byli držiteli práva služebnosti. Tuto otázku soudy posuzovaly v souladu s konstantní judikaturou. Především jde o rozhodnutí publikované pod č. C 551 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, podle něhož „přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek), ještě neznamená, že je držitelem věcného práva“. Proto samotná skutečnost, že předchůdci žalobců, resp. žalobci sami přes pozemek přecházeli, ještě neznamená, že by byli držiteli příslušného práva. V době, kdy platil , na který dovolatelé odkazují, pak platilo, že „k mimořádnému vydržení stačí držení bezelstné, při čemž se bezelstnost držitelů předpokládá. Bezelstnost držby musí tu býti vždy. Výprosa (precarium) vylučuje bezelstnost“ (Vážný 4889). Držba na základě výprosy tedy nemohla vést ani k mimořádnému vydržení podle . Pro úplnost lze dodat, že nebylo vyloučeno, aby se právní nástupce toho, kdo vykonával možný obsah práva na základě výprosy, ujal držby práva; v takovém případě by však musely být splněny podmínky a násl. , upravující držbu práva, jakož i , upravující poctivou držbu. Z provedeného dokazování však nevyplývá nic, co by zpochybnilo závěr učiněný v nalézacím řízení, že šlo o výprosu; nebylo totiž zjištěno, že by předchůdci účastníků byli přesvědčeni o konkrétním právním důvodu užívání části nemovitosti. Výprosa byla upravena v , podle kterého nebyla-li určena ani doba ani účel užívání, nevzniká skutečná smlouva, nýbrž nezávazná výprosa (prekarium) a půjčitel může žádati za vrácení věci půjčené, kdy je mu libo; i když pozdější právní úpravy výprosu výslovně neupravily, zásada vyslovená ve zmíněném ustanovení platí i nadále.

Také podmínky vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni po roce 1950 posoudily soudy shodně s judikaturou. V již zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu, publikovaném pod č. C 551 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, se též uvádí: „Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu cesty se dovolací soud zabýval již v rozsudku ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. , publikovaném v Právních rozhledech č. 5/1999. Podle , 2 ObčZ ve znění před novelou č. kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má - pokud není stanoveno jinak - obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci. To platí obdobně i o tom, kdo vykonává právo odpovídající věcnému břemeni pro sebe a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že má k věci právo. Podle ObčZ ve znění před novelou, provedenou , vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě () movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému břemeni ().

Ze znění zákona je třeba dovodit, že jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc nebo právo mu náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 ObčZ), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. , publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, s. 587). Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží“. Uvedené závěry lze přiměřeně vztáhnout i na vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni podle ObčZ z roku 1950.

Napadené rozhodnutí tedy není rozhodnutím zásadního právního významu ve shora uvedeném smyslu; přípustnost dovolání není dána ani podle jiných ustanovení . Proto nezbylo, než je odmítnout [ ve spojení s ]. Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé úspěšní nebyli a žalovanému náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. října 2002

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu