Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1504/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. listopadu 1999, č. j. -107, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce (soudu prvního stupně) ze dne 11. listopadu 1998, č. j. -88, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní byli povinni vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do 15 dnů od zajištění náhradního bytu „byt č. 21 o velikosti 3+1 s příslušenstvím (předsíň, WC, koupelna, komora, 2 x lodgie, sklep, garáž) ve IV. podlaží domu č. p. 1284 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a ve výrokové části svého rozsudku připustil dovolání pro řešení otázky, „zda hmotněprávní účinky § 453a občanského zákona nastaly ze zákona či až na základě rozhodnutí příslušného orgánu“. Opomněl však – ve výrokové části citovaného rozhodnutí – rozhodnout o návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání k dalším dvěma otázkám. Šlo především o otázku, zda vůbec v daném případě připadala v úvahu aplikace ustanovení , , ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. dubna 1991 , o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „obč. zák.“). Poté šlo rovněž o otázku, zda v opuštění republiky žalobcem lze – vzhledem k nastalým politickým změnám na konci roku 1989 – spatřovat ještě protiprávní jednání (§ 453a odst. 1 obč. zák.) ve smyslu § 109 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění před změnou provedenou s účinností od 1. února 1990 – dále jen „trestní zákon“).

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že předmětný byt byl žalobci přidělen a odevzdán do užívání podle předpisů platných v době do 31. prosince 1991, že žalobce a jeho manželka vycestovali dne 3. července 1989 do zahraničí s termínem návratu 27. července 1989, že o prodloužení pobytu ani nepožádali, a že od 28. července 1989 se v zahraničí zdržovali bez povolení tehdejších československých úřadů. Dále rovněž zjistily, že z předmětného bytu byly vyklizeny nepotřebné věci, které nebyly ohodnoceny finančním odborem tehdejšího Okresního národního výboru v N., že hodnotné věci byly předány matce žalobce, a že rozhodnutím představenstva SBD B. P. ze dne 20. března 1990 byla schválena dohoda o výměně bytu, uzavřená dne 9. února 1990 mezi J. P., bytem v P., tj. v předmětném bytě, který jí byl přidělen namísto jejího zdravotně závadného bytu, a žalovaným J. Š., bytem v P. Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – uzavřel, že žalobce není v projednávané věci aktivně věcně legitimován, neboť mu nesvědčí právo nájmu (dříve právo osobního užívání) bytu. Dovodil totiž, že jeho řádně vzniklé právo osobního užívání předmětného bytu zaniklo ze zákona v důsledku naplnění předpokladů stanovených v § 453a obč. zák. Tak předpoklad protiprávního jednání byl podle názoru odvolacího soudu naplněn nejpozději dne 21. listopadu 1989, kdy byla Správou oddělení pasů a víz v P. ohlášena tehdejšímu Okresnímu národnímu výboru v N. „nedovolená emigrace“ žalobce (a jeho manželky). Tím, že se žalobce (s manželkou) od 28. července zdržoval soustavně v cizině, zbavil se trvale možnosti předmětný byt obvyklým způsobem užívat. Dopustil-li se protiprávního jednání, dokonce naplňujícího v té době znaky trestného činu, je naplněn i třetí z normovaných předpokladů – bylo v rozporu se zájmem tehdejší společnosti, aby se svými majetkovými právy za této situace dále nakládal. Namítaný změněný výklad ustanovení § 453a obč. zák. ve vztahu k právu osobního užívání bytu se podle odvolacího soudu vztahoval pouze na „ty případy, kde do té doby (do 3. prosince 1989) nebyly splněny podmínky aplikace § 453a obč. zák.“; byly-li však v daném případě předpoklady normované ustanovením § 453a obč. zák. naplněny nejpozději ke dni 21. listopadu 1989, zaniklo právo osobního užívání bytu ze zákona, a nikoliv až na základě rozhodnutí soudu podle § 184 obč. zák. Přitom je nerozhodné, že žalobce je stále členem bytového družstva.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a 2 , , ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 (dále jen „“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu ( ) – uplatnil dovolací důvod podle Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu napadl především správnost právního závěru, že jeho právo osobního užívání předmětného bytu zaniklo podle obč. zák. V této souvislosti především namítl, že aplikace ustanovení obč. zák. nepřipadala v úvahu již proto, že citované ustanovení narušovalo nedotknutelné hodnoty lidské důstojnosti, mezi něž náleží rovněž svoboda pobytu a nedotknutelnost vlastnictví, kterážto práva byla proklamována i socialistickouu z roku 1960. Navíc svoboda pobytu byla zvláště zaručena v Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jímž byla tehdejší Československá socialistická republika bezpochyby vázána. Zastává však rovněž názor, že ustanovení obč. zák. se stalo neaplikovatelným i v důsledku nastalých společenských změn a byť si i nadále uchovalo formu práva, nemohlo být – s přihlédnutím k obsahu – jeho součástí. Pokud soudy obou stupňů i přesto k aplikaci citovaného ustanovení přikročily, měly podle názoru žalobce zvolit takový jeho výklad, který nejvíce šetří obsah a smysl výše uvedených práv. Kromě toho je však žalobce přesvědčen, že alespoň předpoklad protiprávnosti jednání, normovaný ustanovením obč. zák., ani nemohl být v inkriminované době naplněn. Protiprávnost jednání, vymezená pro daný případ trestným činem opuštění republiky podle trestního zákona, nemohla být v době, o níž v daném případě jde, naplněna již proto, že skutková podstata tohoto trestného činu byla z našeho právního řádu vypuštěna už od 1. února 1990 , resp. před tímto datem tzv. Husákovou amnestií od 8. prosince 1989. Navíc jak protiprávnost jednání, tak také rozpor se zájmem společnosti, tj. dva ze tří předpokladů normovaných ustanovením věty první obč. zák., podle názoru žalobce vylučují, aby následek předvídaný ustanovením obč. zák. (připadnutí věci do vlastnictví státu, resp. přechod jiných majetkových práv občana na stát) nastal přímo ze zákona a nikoliv na základě rozhodnutí státního orgánu. Ve prospěch posléze uvedeného názoru vyznívá i to, že ustanovení obč. zák. nedopadalo na veškerý majetek občana - věta třetí obč. zák. Názor, že právo osobního užívání bytu, svědčící žalobci, nezaniklo (podle obč. zák.), lze podpořit i tím, že žalobce je do současné doby členem družstva, a dále rovněž tím, že právo osobního užívání bytu – s přihlédnutím k jeho povaze – nemohlo (podle obč. zák.) přejít na stát a z citovaného ustanovení nevyplývá, že mohlo zaniknout. Dovodil-li odvolací soud bez dalšího zánik zmíněného práva (podle obč. zák.), porušil podle názoru žalobce povinnost zakotvenou v ustanovení a tím rovněž právo žalobce na spravedlivý proces, vyplývající z d. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. listopadu 1999, Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „“).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a odst. 2 )

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v - a ty v daném případě nebyly žalobcem v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními a a 2

Podle dovolání nemůže být přípustné proto, že v daném případě byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle a 2 ; ostatně žalobce přípustnost svého dovolání o citovaná ustanovení opřel.

Dovolání je přípustné podle , avšak toliko pro řešení otázky, zda hmotněprávní účinky obč. zák. nastaly ze zákona či až na základě rozhodnutí příslušného orgánu; odvolací soud totiž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné pro řešení právě takto vymezené otázky.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání však dovolací soud neztratil ze zřetele ani to, že vedle otázky, k níž dovolací soud k návrhu žalobce dovolání výslovně připustil (a ohledně níž je dovolání přípustné podle ), navrhl žalobce vyslovení přípustnosti dovolání i k otázkám, zda vůbec v daném případě připadala v úvahu aplikace ustanovení obč. zák., a zda v opuštění republiky lze – vzhledem k nastalým politickým změnám na konci roku 1989 – spatřovat ještě protiprávní jednání ( obč. zák.) ve smyslu trestního zákona. Jinak řečeno šlo o otázku, zda – vzhledem k okolnostem opakovaně namítaným žalobcem v průběhu nalézacího řízení (a posléze i v dovolání) – bylo lze v dané věci aplikovat ustanovení obč. zák., jak to učinil nejen odvolací soud, nýbrž i soud prvního stupně. Odvolací soud však ohledně těchto otázek o návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nerozhodl (v tomto ohledu dovolání ani nepřipustil a ani návrhu výslovně nevyhověl), tj. jakoby návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání ve vztahu k těmto otázkám (otázce) nevyhověl. Proto by dovolání ohledně těchto otázek (otázky) mohlo být přípustné podle

Podle nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Dovolání je podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.

Objektivní hranice dovolacího přezkumu jsou v tomto ohledu vymezeny právním závěrem o aplikovatelnosti ustanovení obč. zák. v projednávané věci. S posouzením této právní otázky je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( ).

Výklad ustanovení § 453a obč. zák., jenž je pro výsledek sporu určující, se v minulosti v soudní praxi ustálil (srov. R 50/1985, R 45/1986 a R 4/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustálená soudní praxe se tak sjednotila mimo jiné i v názoru, že právo osobního užívání bytu bylo jiným majetkovým právem ve smyslu ustanovení § 453a obč. zák. a mohlo proto podle tohoto ustanovení přejít na stát. Protože stát – s přihlédnutím k povaze uvedeného práva – nemohl být osobním uživatelem bytu, vedl přechod práva osobního užívání bytu na stát k zániku užívacího práva občana. K závěru o aplikovatelnosti ustanovení § 453a obč. zák. na právní vztahy, existující v době, o niž jde i v dané věci, vyplývajícímu z citované judikatury, se Nejvyšší soud České republiky přihlásil rovněž v usnesení ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. (uveřejněného pod č. C 55 ve svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ani odvolací soud se od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil, dovodil-li v projednávané věci závěr o aplikovatelnosti ustanovení § 453a obč. zák., byly-li předpoklady, normované ustanovením § 453a odst. 1 obč. zák. (protiprávní jednání tehdejšího osobního uživatele bytu /1/, jímž se trvale zbavil možnosti věc (byt) obvyklým způsobem užívat /2/, a rozpor se zájmem /tehdejší/ společnosti, aby osobní uživatel bytu s bytem dále nakládal /3/), naplněny „nejpozději ke dni 21. listopadu 1989“. Lze uzavřít, že v otázce možnosti aplikace ustanovení obč. zák. nelze rozhodnutí odvolacího soudu pokládat za zásadně právně významné. Z toho vyplývá, že dovolání nemůže být – pro řešení uvedené otázky – přípustné ani podle

Za této situace lze opětovně připomenout, že dovolání je přípustné toliko podle , a to pro řešení otázky, zda hmotněprávní účinky ustanovení obč. zák. nastaly ze zákona či až na základě rozhodnutí příslušného orgánu.

Soudní praxe i právní teorie se ustálila v názoru, že k přechodu práva na stát podle ustanovení obč. zák. docházelo ze zákona (srov. R 50/1985, R 45/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. , Komentář, Díl II., nakladatelství Panorama Praha 1987, strana 623 a násl.). Nejvyšší soud České republiky se s uvedeným právním závěrem ztotožnil rovněž v již zmíněném usnesení ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. , a ani v projednávané věci nemá důvodu se od uvedeného právního názoru odchýlit. Protože od uvedeného závěru se v dané věci neodklonil ani odvolací soud, lze uzavřít, že dovolací důvod podle nebyl uplatněn opodstatněně.

Pro úplnost zbývá dodat, že ustanovení obč. zák. bylo zrušeno zákonodárnou cestou až ke dni 1. dubna 1991 (srov. ), a že právní vztahy podle něj vzniklé do této doby zůstávají zachovány, nelze-li je a jejich důsledky zvrátit cestou speciálních restitučních předpisů. Tak přechod věci na stát podle obč. zák. v rozhodném období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 je v ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), uveden jako jeden z restitučních důvodů, s nimiž tento zákon spojuje v oblasti občanskoprávních vztahů povinnost subjektu, který je povinnou osobou podle , věc vydat – ve smyslu obnovy vlastnického (nikoli však nájemního) práva – subjektu, jemuž je citovaným zákonem v ustanovení přiznán statut oprávněné osoby. V této souvislosti nelze přehlédnout, že se vztahuje na zmírnění následků některých (nikoli všech) majetkových a jiných křivd, vzniklých v rozhodném období úkony a akty specifikovanými ustanovením

Jelikož se žalobci správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání ( ) - dovolání jako nedůvodné zamítl (, věta první a odst. 5 ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. října 2002

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu