Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2222/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 64.900,- Kč. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že vykonává funkci soudce Krajského soudu v Hradci Králové a že jeho měsíční plat činí 64.900,- Kč. Ačkoliv v druhém pololetí roku 1999 splnil předpoklady pro výplatu dalšího platu podle ustanovení , o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, v platném znění, žalovaná mu v den splatnosti (10. 1. 2000) tento plat nevyplatila. Svůj postup patrně opřela o , o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezídia Komise pro cenné papíry. Žalobce je přesvědčen, že naposled uvedený zákon je v ustanovení ve vztahu k soudcům protiústavní.

Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 2. 2000, č.j. -4, řízení přerušil „za účelem“ předložení věci Ústavnímu soudu a podáním ze dne 6. 4. 2000 navrhl Ústavnímu soudu, aby v ustanovení bylo zrušeno slovo „soudců“.

Nálezem ze dne 3. 7. 2000, sp. zn. , uveřejněným ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 321/2000, Ústavní soud návrh Okresního soudu v Hradci Králové zamítl.

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 11. 2000, č.j. -46, žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 64.900,- Kč, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že soulad zákona s ústavním zákonem je oprávněn posoudit pouze Ústavní soud, a z toho, že soulad , jímž došlo k odnětí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 též ve vztahu k soudcům, s ústavním zákonem přezkoumal Ústavní soud a rozpor s ústavním zákonem neshledal, dovodil, že žalobci další plat za druhé pololetí roku 1999 nenáleží.

K odvolání žalobce (poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 3. 2001, č.j. -56, vyloučil soudce Krajského soudu v Hradci Králové z projednávání a rozhodování této věci a věc přikázal Krajskému soudu v Praze) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2001, č.j. -67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že, nedošlo-li ke zrušení ustanovení ve vztahu k soudcům, je třeba toto zákonné ustanovení obecnými soudy respektovat a žalobě proto nelze vyhovět. Protože ale i podle názoru odvolacího soudu se jedná o otázku zásadního právního významu a „nelze přehlédnout, že součástí ústavního nálezu jsou i odlišná stanoviska soudců ústavního soudu, která jsou součástí citovaného nálezu Ústavního soudu“, připustil proti svému rozsudku dovolání.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce připouští, že ustanovení , podle kterého mu byl odebrán další plat za druhé pololetí roku 1999, nebylo podle nálezu Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 321/2000 shledáno protiústavním, ale poukazuje na to, že tento nález je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1998, sp. zn. , publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 233/1999, kterým byl Ústavní soud vázán. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, když ze , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ani zy nevyplývá, že by plénum Ústavního soudu při svém rozhodování bylo vázáno svým předchozím nálezem v obdobné věci.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení a že dovolání je podle ustanovení přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Ustanovení Čl. 2 odst. 3y a Čl. 2 odst. 2d, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady pod č. , jako součást ústavního pořádku (dále jen „“) přikazují všem státním orgánům (státní moci), aby svou moc vykonávaly jen v mezích stanovených zákonem.

V souladu s principem dělby moci ve státě, jak vyplývá též zy, soudnictví vykonávají nezávislé soudy České republiky (srov. ustanovení v době rozhodování soudu platného , o soudech a soudcích, i ustanovení nyní platného , o soudech, soudcích, přísedících a státní správy soudů a o změně některých dalších zákonů). Vlastní výkon soudnictví provádějí soudy prostřednictvím soudců (srov. a ), kteří tak představují nositele moci soudní.

Jak vyplývá z ustanovení Čl. 95 odst. 1y (ve znění do 30. 11. 2000, tj. do účinnosti ústavního , kterým se mění ústavní ,y, ve znění ústavního , a ústavní , o bezpečnosti České republiky), soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, předloží věc Ústavnímu soudu (Čl. 95 odst. 2y, ve znění do 30. 11. 2000). V občanském soudní řízení je tato zásada vyjádřena v ustanovení , podle něhož soud řízení přeruší mimo jiné též tehdy, jestliže před rozhodnutím ve věci dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem. V tom případě předloží věc Ústavnímu soudu.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že konečný úsudek o souladu konkrétního zákona s ústavním pořádkem České republiky přísluší Ústavnímu soudu nikoli soudci, jakožto osobě povolané jménem soudní moci zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právu (Čl. 90y). Z uvedeného dále vyplývá, že ústavní princip vázanosti soudce (soudu) zákonem neumožňuje soudci, aby zákon, o jehož vadnosti je přesvědčen, při svém rozhodování nerespektoval, ale umožňuje mu pouze nerozhodovat podle takového zákona do té doby, než o jeho souladnosti s ústavním pořádkem rozhodne Ústavní soud. Český právní řád však neumožňuje, aby soudce (soud) rozhodl v rozporu s platným zákonem, ani to, aby byl nález Ústavního soudu přezkoumáván jiným orgánem.

Skutečnost (na niž poukazuje odvolací soud), že soudce Ústavního soudu má právo podle , o Ústavnímu soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby jeho odlišné stanovisko bylo uvedeno v protokolu o jednání a aby bylo připojeno k rozhodnutí s uvedením jeho jména, nemá žádný vliv na platnost a závaznost nálezu Ústavního soudu. Byl-li návrh podaný podle hlavy II., oddílu prvního zamítnut, musí soud (soudce) vycházet z toho, že používaný zákon není v rozporu s ústavním pořádkem (srov. ustanovení Čl. 89 odst. 2y).

Vzhledem k tomu, že, jak výše uvedeno, zde není orgánu, který by byl oprávněn správnost nálezu Ústavního soudu přezkoumávat (takové právo nepřísluší ani obecným soudům), nemohl se dovolací soud zabývat námitkou dovolatele, že nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2000, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 321/2000 Sb., je v rozporu s obsahem nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. , uveřejněným ve Sbírce zákonů pod č. 233/1999 Sb.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a věty první , neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. října 2002

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu