Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 606/2002

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 3. 1999, č.j. -40, přivolil k výpovědi dané žalovanému z nájmu bytu č. 8 o velikosti 2 + 1, II. kategorie, ve 3. podlaží domu v B. (dále jen „předmětný byt” nebo „byt”), určil délku výpovědní lhůty a počátek jejího běhu, zavázal žalovaného vyklidit byt a předat jej „navrhovateli” do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování a uložil mu též povinnost nahradit „navrhovateli” náklady řízení ve třídenní pariční lhůtě.

Odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně odmítl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 9. 1999, č.j. – 53, jako opožděně podané; zároveň vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud dovodil, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalovanému doručen uložením na poště podle ustanovení , když první neúspěšný pokus o doručení se uskutečnil dne 10. 5. 1999, žalovaný byl uvědoměn o novém termínu doručení a po druhém pokusu doručit zásilku byla dne 11. 5. 1999 písemnost uložena na poště. Účinky doručení uložením nastaly dne 14. 5. 1999 a nemohly být následně zrušeny tím, že adresát si v odběrní lhůtě podle zásilku na poště vyzvedl dne 20. 5. 1999. Posledním dnem odvolací lhůty tak bylo pondělí 31. 5. 1999, odvolání žalovaného však bylo sepsáno a podáno u soudu prvního stupně až dne 4. 6. 1999, tedy po uplynutí patnáctidenní lhůty stanovené v větě první

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , a v němž namítl, že v odvolacím řízení došlo k procesním vadám, které podřadil ustanovení (bez bližší konkretizace zmatečnostních důvodů). Podle dovolatele nebyly splněny podmínky pro náhradní doručení prvostupňového rozsudku podle , neboť žalovaný se v době doručování nezdržoval v místě svého trvalého bydliště. Ve dnech od 10. 5. 1999 do 19. 5. 1999 byl totiž pracovně v M. B., kde na základě dohody o provedení práce prováděl úklidové a likvidační práce pro společnost H., s. r. o. Teprve po návratu do bydliště dne 19. 5. 1999 zjistil, že má na poště doporučenou zásilku a vyzvedl si ji dne 20. 5. 1999. Rozsudek soudu prvního stupně je tedy nutno považovat za doručený až tímto dnem a odvolání podané dne 4. 6. 1999 bylo odvoláním včasným. Vycházeje z těchto tvrzení, o nichž nabídl listinné důkazy, dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 9. 1999 a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou ( ) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatele podle a 2 ), má formální i obsahové znaky uvedené v a je přípustné podle , neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. I když dovolatel formálně označil dovolací důvod podle , jímž lze namítnout zmatečnostní vady uvedené v , napadl podle obsahu podání ( ) právní závěr odvolacího soudu o opožděnosti odvolání a uplatnil tak dovolací důvod podle , jehož prostřednictvím je možno tvrdit, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci – v daném případě na vadném posouzení včasnosti odvolání.

Nesprávným právním posouzením věci je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.

Podle odvolání se podává do patnácti dnů od doručení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Podle do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin. Podle lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.

Podle nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postupy pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence, jež osvědčuje náhradní doručení zásilky určené do vlastních rukou, stanovila v době doručování prvostupňového rozsudku v souladu s ustanovením tehdy platná , o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů , ve znění (dále jen „”). Podle bodu 20 přílohy č. 5 poštovního řádu se písemnosti i s doručenkou ukládají po dobu tří dnů. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od jejího uložení, pověřený pracovník ji přezkouší, doručenku opatří otisky denního razítka a svým podpisem, oddělí ji a vrátí odesílateli. Písemnost zůstane pro adresáta uložena do konce odběrní lhůty.

Doručenka podle svého obsahu deklaruje též, že adresát se v místě doručení zdržuje (srov. text „ … nebyl zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje ...”). Jeu, jež má povahuy veřejné, a od listin soukromých se liší svou důkazní silou: potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno ( ). Uvedený důsledek lze ovšem spojovat jen s takovou doručenkou, jež obsahuje všechny náležitosti, které vyžadovala příloha poštovního řádu v bodech 18, 19 a 20; to jest s doručenkou, v níž je uveden údaj o výzvě doručovatele na určitý den a podpis doručovatele, údaj o dni uložení zásilky na poště, a razítko a podpis pověřeného pracovníka pošty. Jsou-li splněny tyto podmínky, učiní odvolací soud zjištění potřebná z hlediska ustanovení , a přímo ze spisu (z doručenky v něm založené), a dospěje-li k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, odmítne je, aniž by bylo třeba nařizovat jednání ( ).

Důsledkem toho, že doručenka má povahu veřejnéy, a toho, co obsahově potvrzuje, je procesní povinnost účastníka, který – oproti údajům uvedeným v doručence – tvrdí, že stanovený postup doručování dodržen nebyl, aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení prokázal.

Dovolatel v přezkoumávané věci splnil svou důkazní povinnost a z listin, které nabídl k důkazu o tvrzení, že se v době doručování (tj. ve dnech 10. 5. 1999 a 11. 5. 1999) nezdržoval v místě doručování, bylo zjištěno:

– z dohody o provedení práce, uzavřené dne 7. 5. 1999 mezi H., s. r. o. se sídlem v B. (dále též „zaměstnavatel”), a žalovaným Z. K. (dále též „zaměstnanec”), že podle bodu 1. této dohody se mj. žalovaný zavázal provést pro zaměstnavatele úklidové a likvidační práce spočívající ve vyklizení a úklidu skladu v železniční stanici v M. B., tyto práce měl provést osobně v době od 10. 5. 1999 do 21. 5. 1999 (bod 2. dohody), a zaměstnavatel se zavázal – kromě jiného – zajistit pro zaměstnance ubytování v místě výkonu práce (bod 5. dohody),

– z potvrzení vystaveného dne 3. 12. 1999 firmou H. spol. s r. o., že na základě dohody o provedení práce prováděl Z. K. pro tuto společnost ve dnech 10. 5. 1999 až 19. 5. 1999 úklidové a likvidační práce ve skladu Železniční stanice M. B.

Z toho, co bylo uvedeno, plyne, že právní posouzení včasnosti odvolání žalovaného, jaké odvolací soud v daném případě provedl, nebylo správné. Vycházelo totiž z údajů na doručence (tehdy nezpochybněných), které dávaly oporu závěru, že předpoklady pro řádné náhradní doručení uvedené v ustanovení byly naplněny. V dovolacím řízení se ale žalovanému podařilo prokázat, že se v době doručování prvostupňového rozsudku nezdržoval v místě, kde se toto doručování uskutečnilo. Uložení doručované zásilky na poště, k němuž došlo po druhém neúspěšném pokusu doručit zásilku adresátovi do vlastních rukou, nemohlo proto vést ke vzniku právní fikce doručení podle a dovolateli je nutno přisvědčit v jeho názoru, že dnem doručení byl až den 20. 5. 1999, kdy zásilku obsahující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 3. 1999, č.j. – 41, osobně převzal na poště. Posledním dnem zákonné patnáctidenní odvolací lhůty, jejíž běh započal tímto doručením, byl proto pátek 4. 6. 1999 a odvolání, které téhož dne žalovaný podal, bylo odvoláním podaným včas.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům, podle nichž byl opodstatněně uplatněn dovolací důvod obsahově podřaditelný ustanovení , musel dovolací soud – aniž nařídil jednání ( věta prvá ) – napadené usnesení odvolacího soudu zrušit podle části věty za středníkem a věc mu vrátit k dalšímu řízení, v němž je tento soud vázán právním názorem dovolacího soudu na včasnost odvolání žalovaného proti prvostupňovému rozsudku ( věta druhá ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá a třetí ).

V Brně dne 3. října 2002

JUDr. Hana Müllerová, v.r.

předsedkyně senátu