Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 Tz 231/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 1999 sp. zn. a v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. d) a § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení, jež tomuto rozsudku předcházelo v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 9 odst. 1 tr. ř. a v § 87 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného R. R.

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 1999, sp. zn. , jakož i rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. se zrušují. Současně se zrušují všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. , byl R. R. uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 202 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 10 měsíců nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl zařazen pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Současně byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným způsobenou škodu.

Těchto trestných činů se podle rozsudku dopustil tím, že dne 11. 6. 1997 kolem 21.20 hod. v B. n. J., okres M. B., na hlavním nádraží ČD v nádražní restauraci společně s M. C., R. F., M. K. a dalšími nezjištěnými osobami ničil zařízení restaurace, přičemž házel půllitry, popelníky a židlemi, převracel stoly a v důsledku toho došlo k poškození židlí, stolů, obrazu, hifi-soupravy zn. PANASONIC, malby, regálů, stojánků,chladící vitríny, výčepního zařízení a nádobí, po opuštění restaurace pak plechovými tabulemi rozbil okno čekárny Českých drah a poškodil dveře, přičemž došlo ke škodě v celkové výši 20 786 Kč.

Na základě odvolání jednal ve věci Krajský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 21. 5. 1999 pod sp. zn. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině, trestu odnětí svobody a náhradě škody znovu rozhodl tak, že se obviněný zařazuje podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců do věznice s dozorem.

Ministr spravedlnosti podal proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze stížnost pro porušení zákona. Uvedl v ní, že Krajský soud v Praze citovaným rozsudkem porušil zákon v neprospěch obviněného a to v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., § 258 odst. 1 písm. d/, odst. 2 tr. ř., § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím, rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. , byl porušen zákon též v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovením § 9 odst. 1 tr. ř. a § 87 odst. 1 tr. zák.

Konstatoval, že řízení u soudu prvního stupně bylo provedeno v souladu se zákonem, přičemž právo obviněného R. R. na obhajobu bylo respektováno. I důkazní řízení bylo provedeno v dostatečném rozsahu pro posouzení otázky viny. Jednání obviněného bylo nalézacím soudem správně kvalifikováno, přičemž uvedený soud správně zaznamenal, že trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. se obviněný dopustil předtím, než bylo vyhlášeno rozhodnutí presidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 s tím, že i otázkou aplikace tohoto rozhodnutí se bylo nezbytné zabývat.

Ministr spravedlnosti se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v tom, že k předchozím odsouzením obviněného nelze přihlížet, vyjma posledního rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. ze dne 31. 3. 1995, na jehož základě byl obviněný mladistvý R. R. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 557 /1991 Sb., spáchaným ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. b) tr. zák., spáchaným ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., za což byl odsouzen k úhrnnému i souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deset a půl měsíce, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Odvolání, které mladistvý obviněný proti tomuto rozsudku podal, vzal zpět. Výkon trestu odnětí svobody nebyl nařízen, neboť byl vykonán výkonem vazby v předchozí trestní věci /10 měsíců a 19 dnů – od 12. 5. 1994 do 30. 3. 1995/. Otázka, zda se k tomuto rozhodnutí má přihlížet, nebo má býti považováno za zahlazené byla soudem prvního stupně řešena jako tzv. předběžná otázka.

Ministr spravedlnosti dospěl k závěru, že soud prvního stupně předběžnou otázku o tom, zda rozhodnutí příslušného soudu o zahlazení odsouzení obviněného mladistvého bylo negativní, učinil na základě neúplného důkazního řízení, neboť neprovedl žádné důkazy o tom, jaké bylo chování obviněného mladistvého ve výkonu vazby, ani jaké poznatky byly k jeho osobě a chování v době propuštění z výkonu vazby. Přesto učinil závěr, že jeho předchozí odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. nelze považovat za zahlazené ve smyslu ust. § 87 odst. 1 tr. zák. Dle názoru ministra spravedlnosti je nesprávná i úvaha nalézacího soudu, když své závěry o nezahlazení odsouzení obviněného mladistvého, o kterém mělo být rozhodováno v říjnu 1995, odůvodnil poukazem na trestnou činnost obviněného, které se dopustil dva roky po rozhodném období.

Odvolací soud bez dalších důkazů akceptoval skutkové a právní závěry soudu nalézacího s tím, že poslední odsouzení obviněného R. R. nelze považovat za zahlazené a proto nelze rozhodnutí presidenta republiky o amnestii v daném případě aplikovat.

Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo a zjistil, že zákon byl v neprospěch obviněného R. R. porušen, a to v podstatě z těch důvodů, které jsou ve stížnosti pro porušení zákona uvedeny.

K tomuto závěru došel Nejvyšší soud na základě následujících skutečností :

Podle § 87 odst. 1 tr. zák. o tom, zda se odsouzení obviněného mladistvého zahlazuje, rozhodne soud, přihlížeje k chování mladistvého ve výkonu trestu odnětí svobody, po výkonu tohoto trestu. O zahlazení odsouzení mladistvého rozhodne soud, který rozhodoval ve věci v prvním stupni i bez návrhu či žádosti. Soud prvního stupně posoudil tuto předběžnou otázku bez úplného důkazního řízení, tedy provedl neúplné důkazní řízení týkající se chování obviněného mladistvého ve výkonu vazby a v době po propuštění na svobodu, přičemž si neujasnil, jaké období v chování obviněného je pro posouzení této otázky rozhodné. Ze spisu je zřejmé, že důkaz nebyl proveden ani zprávami z místa bydliště nebo orgánu péče o dítě. Ve spise jsou pouze poznatky týkající se chování obviněného před vzetím do vazby.

Skutečnost, že poslední odsouzení obviněného nelze považovat za zahlazené akceptoval bez provedení dalších důkazů i odvolací soud a tudíž porušil zákon v neprospěch obviněného podle § 254 odst. 1 tr. ř., § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 259 odst. 3 tr. ř. ve znění platném a účinném v době rozhodování odvolacího soudu. Nerespektoval tedy tzv. revizní princip, který v době rozhodování odvolacího soudu byl chápán podstatně šířeji než dle úpravy platné v současné době a podle kterého bylo povinností odvolacího soudu přezkoumat zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž mohl odvolatel podat odvolání i správnost postupu řízení, které vydání rozsudku předcházelo, přičemž byl povinen přihlížet i k vadám, které odvoláním vytýkány nebyly. V důsledku tohoto nesprávného postupu nesprávně aplikoval ustanovení § 87 odst. 1 tr. zák., k jehož porušení tím vlastně došlo. Porušení tohoto ustanovení zákona se vlastně odvíjí od nedostatečných skutkových zjištění k otázce aplikace § 87 odst. 1 tr. zák. již soudem prvního stupně. Protože v tomto směru nebyl správně zjištěn skutkový stav v rozsudku, jenž byl napaden odvoláním, nemohl odvolací soud postupovat podle § 259 odst. 3 tr. ř. a rozhodovat ve věci sám. Současně Nejvyšší soud shledává, že nalézací soud předběžnou otázku týkající se zahlazení odsouzení obviněného posoudil v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k § 9 odst. 1 tr. ř. a § 87 odst. 1 tr. zák.

Okolnost, že poslední odsouzení obviněného mladistvého R. R. nebylo zahlazené, byla shledána přitěžující a tato skutečnost ovlivnila výrok o vině i trestu. Je totiž evidentní, že kdyby odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. bylo třeba po vyřešení předběžné otázky považovat za zahlazené, přicházela by v úvahu aplikace již vzpomínané amnestie.

Z výše uvedených důvodů tedy vyslovil Nejvyšší soud názor, že podle § 268 odst. 2 tr. ř. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 1999, sp. zn. , porušen zákon v neprospěch obviněného a to v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř. , § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. a § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. rovněž v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. a § 87 odst. 1 tr. zák.. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud tak, že napadené rozsudky zrušil a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Jelikož ve věci nebyly dány podmínky podle § 271 odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. (§ 270 odst. 4 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 27. září 2002

Předseda senátu :

JUDr.Stanislav Rizman