Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
38 C 58/2021
Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr Alenou Chaloupkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem údaje o zástupci
pro zaplacení 26 900 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se zastavuje do výše žalované jistiny 18 997 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1825,74 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 3420,44 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 11 698,27 Kč od 21.1.2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 19% ročně z částky 11 698,27 Kč od 21.1.2020 do zaplacení.
II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým měla být uložena povinnost žalované, zaplatit žalobkyni částku 7 903 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 825,06 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 814,72 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 5286,52 Kč od 21.1.2020 do zaplacení a úrok ve výši 19,98% ročně z částky 5286,52 Kč od 21.1.2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované částku ve výši 6001,60 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované titul. jméno příjmení, advokáta ve obec.
Odůvodnění:
<b>I. Řízení se zastavuje do výše žalované jistiny 18 997 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1825,74 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 3420,44 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 11 698,27 Kč od 21.1.2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 19% ročně z částky 11 698,27 Kč od 21.1.2020 do zaplacení.</b> <b>II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým měla být uložena povinnost žalované, zaplatit žalobkyni částku 7 903 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 825,06 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 814,72 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 5286,52 Kč od 21.1.2020 do zaplacení a úrok ve výši 19,98% ročně z částky 5286,52 Kč od 21.1.2020 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>III. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované částku ve výši 6001,60 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované [titul]. [jméno] [příjmení], advokáta ve [obec].</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 27. 11. 2020 domáhala proti žalované vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 903 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba smlouvu o zápůjčce číslo to dne datum, na základě které původní věřitel poskytl žalované peněžní prostředky ve výši částka, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli celkem částku částka (jistinu, úrok ve výši částka odpovídající sazbě ve výši 19,98 % ročně, částku ve výši částka za administrativní činnost a částku ve výši částka za hotovostní režim splátek), a to formou 60-ti týdenních splátek ve výši 521 Kč. Žalovaná nehradila své smluvní závazky řádně a včas, zaplatila jen 23 310 Kč, naposledy zaplatila dne 23. 3. 2018 Poslední splátka byla sjednána na 24. 7 2015, od 25. 7. 2015 je žalovaná v prodlení s celým dluhem. Dne 20. 1. 2020 původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne 20. 1. 2020. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 7 903 Kč, žalobkyně požaduje po žalované zaplacení 7 903 Kč, když tato částka se sestává z jistiny ve výši 5 286,52 Kč, dlužných poplatků ve výši 2 616,48 Kč, a příslušenství v podobě úroku z prodlení a úroku, částečně kapitalizovaných. Žalovaná uvedenou částku žalobkyni přes upomínku neuhradila.
2. Žalobkyně se dále stejnou žalobou domáhala proti žalované vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 997 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba smlouvu o zápůjčce číslo to dne datum, na základě které původní věřitel poskytl žalované peněžní prostředky ve výši částka, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli celkem částku částka (jistinu, úrok ve výši částka odpovídající sazbě ve výši 19 % ročně, částku ve výši částka za administrativní činnost a částka za hotovostní režim splátek), a to formou 100 týdenních splátek ve výši 530 Kč. Žalovaná nehradila své smluvní závazky řádně a včas, zaplatila jen 33 960 Kč, naposledy zaplatila dne 23. 3. 2018 Poslední splátka byla sjednána na 9. 7. 2015. Dne 20. 1. 2020 původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne 20. 1. 2020. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 18 997 Kč, když tato částka se sestává z jistiny ve výši 11 698,27 Kč, dlužných poplatků ve výši 7 298,73 Kč, a příslušenství v podobě úroku z prodlení a úroku. V žalobě požaduje žalobkyně přiznání těchto částek a úroky částečně kapitalizované a zákonné úroky z prodlení částečně kapitalizované. Žalovaná uvedenou částku žalobkyni přes upomínku neuhradila.
3. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním doručeným soudu dne 26. 4. 2021 (č.l. 37), v němž uvedla, že uplatňuje námitku promlčení všech nároků žalobce a že souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání.
4. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalované podáním doručeným soudu dne 7. 5. 2021 (č.l. 44-45) uvedla, že závazek plynoucí ze smlouvy číslo není promlčen, žalovaná plnila ještě v období od 28. 11. 2016 do 23. 3. 2018 a poslední platbu zaslala dne 23. 3. 2018, s odkazem na ustanovení § 2054 odstavec 2 , 3 a § 639 Občanského zákoníku tak žalovaná svůj závazek uznala a promlčecí doba činí 10 let od poslední splátky, tedy do 23.3.2028, k promlčení tak dojít nemohlo. žalobkyně odkázala též na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 23 Cdo 405/2013 , 23 Cdo 2914/2015 a rozhodnutí KS v obec sp. zn. 122 ICm 1511/2013. Pokud se týká druhé smlouvy číslo označenou v žalobě jako nárok č. 2, pak vzala žalobu zpět.
5. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu , kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobce s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasil již v žalobě. Žalovaná se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, vyjádřila souhlasně, věc soud proto projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaná proti žalobě namítala výlučně promlčení žalovaného nároku, žádné listin y nedoložila a žádné důkazy nenavrhla, vycházel soud pouze z důkazů, které předložil žalobce.
6. Předně soud s ohledem na zpětvzetí žaloby rozhodl výrokem I. o zastavení řízení v té části, ve které byla žaloba vzata zpět, tedy ohledně nároku označeného jako Nárok č. 2 týkající se jistiny ve výši 18 997 Kč s příslušenstvím, a to s odkazem na § 96 odstavec 1 , 2, 4 o.s.ř. a protože došlo ke zpětvzetí návrhu dříve, než soud zahájil jednání ve věci samé, nevyžadoval souhlas žalované. Pokud se týká soudního poplatku odpovídajícího poměrné části nároku, ohledně nějž byla žaloba vzata zpět, soud o jeho vrácení nerozhodoval, neboť nepřesahovala částku 100 Kč, a to dle § 10 odstavec 3 zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb. v platném znění.
7. Ohledně nároku, který byl i nadále předmětem řízení ve výši 7 903 Kč s příslušenstvím soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce společností právnická osoba smlouvu o zápůjčce číslo dne datum a na jejím základě byla žalované poskytnuta částka částka a žalovaná se zavázala zaplatit v 60ti týdenních splátkách po 521 Kč celkem částka, přičemž 17 anonymizováno představuje dle smlouvy jistinu zápůjčky a částka je ve smlouvě označeno jako poplatek, který je dále rozčleněn na úrok ve výši částka, administrativní poplatek ve výši částka a poplatek za hotovostní režim splácení ve výši částka. První splátka byla splatná 7dmá kalendářní den po datu uzavření smlouvy a následující splátky pak vždy do konce následujícího týdne. Podle článku 4 Smluvních podmínek byl mezi stranami sjednán úrok ve výši 19,98 % ročně. Pohledávky za žalovanou byly původním věřitelem postoupeny žalobci smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 01. 2020 a definovány v příloze k postupní smlouvě. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020, kterým byla žalovaná vyzvána k vrácení dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu. Z podacího lístku se podává, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne 14. 2. 2020. Předžalobní upomínkou ze dne 23. 4. 2020 byla žalovaná zástupcem žalobce vyzvána k zaplacení dlužné částky. Z tvrzení žalobce a transakční historie vyplynulo, že žalovaná zaplatila částku 33 960 Kč.
8. Dle § 657 a § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. , občanského zákoníku (dále jen„ ObčZ“) účinného v době uzavření smlouvy smlouvou o půjčce nechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze dohodnout i úroky.
9. Dle § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku, v rozhodném znění, se touto částí zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mimo jiné ze smlouvy o úvěru a ze smlouvy o běžném účtu (§ 497 a § 708).
10. Dle § 497 obchodního zákoníku, v rozhodném znění, se smlouvou o úvěru věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Dle § 504 obchodního zákoníku, v rozhodném znění, je dlužník povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán.
12. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a společností právnická osoba nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy o zápůjčce závazek v podobě úročené půjčky podle ust. § 657 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 ani platná smlouva o úvěru dle § 497 obchodního zákoníku.
13. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku vzniklého ze smlouvy o půjčce či úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků, které měla žalovaná z půjčených peněz předchůdci žalobci zaplatit a dále pak v případě druhé smlouvy i nedostatečného prověření schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr.
14. Předně soud dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy o zápůjčce číslo ve výši 14 213 Kč, kterou měla žalovaná zaplatit navíc vedle jistiny ve výši 17 000 Kč, byť je ve smlouvě rozčleněna na různé poplatky a úrok, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 658 starého Občanského zákoníku (dále jen SOZ) účinného do 31.12.2013, resp. § 497 Obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. ve znění účinném do 31.12.2013, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobce je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako souhrnný poplatek by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o půjčce rozděleny na tři části: na úroky, poplatek za administrativní činnosti a poplatky za hotovostní inkaso. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tohoto poplatku tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobcem (resp. jejím právním předchůdcem) poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění poplatků je ryze formální a že celá částka souhrnného poplatku nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatků a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 83,60 % a je tedy ujednáním neplatným dle § 39 SOZ pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 SOZ, jelikož neslouží ke krytí individuálně finančně náročnějšího či rizikovějšího obchodu, ale má složit ke generování zisku a plní tak funkci dalších úroků, tedy pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 , v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v průběhu roku 2013 nepřesáhla 15% ročně (www.cnb.cz). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku zápůjčky.
15. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o zápůjčce, neboť v případě zápůjčky, na rozdíl od úvěru, jehož pojmovým znakem je ujednání o úrocích, lze zápůjčku sjednat jako bezúročnou. V daném případě dospěl soud k závěru o neoddělitelnosti ujednání od ostatního obsahu smlouvy. Soud přitom dospěl k závěru, že v daném případě nelze ujednání o platbách nad rámec poskytnutých jistin oddělit od ostatního obsahu smluv. Předchůdce žalobce by bez jakýchkoli pochybností zmíněné zápůjčky bez takového ujednání jako právnická osoba podnikající v oboru poskytování spotřebitelských úvěru neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu, která nepřipouštěla jakoukoli negociaci ze strany žalované, která měla pouze možnost zápůjčky za stanovených parametrů přijmout nebo odmítnout (smlouva typu„ take it or leave it“). Je-li pak nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání. Pouze pro přehlednost soud poukazuje na to, že tyto závěry jsou aprobovány i Krajským soudem v Plzni, např. v jeho rozsudku ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 25 Co 183/2017 .
16. Soud současně upozorňuje na povinnost poskytovatele zápůjček prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku Podle § 9 odstavec 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, která s největší pravděpodobností nemohla při poskytování zápůjčky u žalované splněna, když s ní byly uzavřeny v krátkém časovém odstupu dvě smlouvy (dne datum a dne datum, tedy ještě před termínem zaplacení poslední splátky), když druhá smlouva byla uzavřena v době, kdy ještě první půjčka nebyla vrácena. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 , Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C číslo. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. S ohledem na zjištěné skutečnosti soud dochází k závěru, že postup předchůdce žalobkyně nebyl v souladu s těmito závěry, což vede taktéž k důsledku spočívajícím v neplatnosti smluv dle § 588 o.z.
17. Žalované tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobci z titulu smlouvy o zápůjčce číslo vrátit zapůjčenou jistinu ve výši 17 000 Kč. Soud současně zohlednil žalobcem tvrzenou platbu ve výši 23 310 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy jako celku představovalo všechno plnění předchůdce žalobkyně žalované plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 450 a násl. SOZ a platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaná však plnění, které jí bylo poskytnuto na základě neplatné smlouvy, vrátila právnímu předchůdci žalobkyně, z dnešního pohledu tedy žádné bezdůvodné obohacení na její straně netrvá.
18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , tak, že přiznal žalované, která byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6001,60 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 26 900 Kč sestávající z částky 2 180 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 4 960 Kč ve výši 1 041,60 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.