Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 625/2001

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tom, že žalovaný F. n. m. ČR a Česká republika –Ministerstvo financí ČR v rozporu s restitučními předpisy vydali v roce 1992 nemovitý majetek restituentce, která nebyla oprávněnou osobou, čímž způsobili žalobci škodu ve výši 26.000.000,- Kč, neboť on platně nenabyl tuto nemovitost a tak nemohl dosáhnout výtěžku z jejího prodeje. K nesprávnému úřednímu postupu podle žalobce došlo uzavřením dohody o vydání věci a i dalším jednáním žalovaného, který žalobce jako pozdějšího kupujícího předmětných nemovitostí neinformoval o právních vadách kupované věci. Tento postup je nesprávným úředním postupem ve smyslu i Škoda žalobci sice vznikla dnem, kdy ztratil faktickou možnost disponovat s nemovitostí, ale vzniká i nadále tím, že žalobce s ní nemůže disponovat.

Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 31. 1. 2000, č. j. -47, žalobu proti žalovanému F. n. m. ČR na zaplacení částky 26.000.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobu proti další žalované České republice – Ministerstvu financí ČR vyloučil k samostatnému projednání. V řízení bylo zjištěno, že žalobce koupil dne 28. 12. 1995 nemovitosti v obci N. od společnosti N., spol. s r. o., na níž byly nemovitosti převedeny kupní smlouvou ze dne 21. 10. 1994 od společnosti I. S., spol. s r. o. Tento subjekt nemovitosti získal na základě kupní smlouvy ze dne 29. 3. 1993 od O. B. a J. Z., kterým je žalovaný v rámci restituce vydal dohodou o vydání a převodu majetku uzavřenou dne 1. 10. 1992 do podílového spoluvlastnictví. Rozsudkem Obvodního soudu Praha – východ ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. , bylo určeno, že tato dohoda je v části týkající se spoluvlastnického podílu předmětných nemovitostí J. Z. neplatná. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný není ve smyslu ani pasivně legitimován, a není ani státní či společenskou organizací, na kterou plnění úkolů státního orgánu přešlo, ale právnickou osobou zapsanou v obchodním rejstříku, které byl svěřen majetek státu k nakládání a hospodaření. Žaloba na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem nemůže být proto vedena proti žalovanému F. n. m. ČR.

K odvolání účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2000, č. j. -100, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve výroku o vyloučení žaloby proti České republice – Ministerstvu financí ČR k samostatnému projednání zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o nedostatku pasivní legitimace žalovaného ve sporu o náhradu škody podle F. n. m. není státním orgánem ani neplní jeho úkoly, a proto v jeho jednání nelze spatřovat nesprávný úřední postup, který přichází v úvahu pouze u subjektů při výkonu státní moci. S ohledem na datum uzavření smlouvy o vydání majetku J. Z. odvolací soud věc posuzoval z hlediska Návrhu žalobce na připuštění dovolání k otázce, zda F. n. m. ČR je osobou odpovědnou za škodu ve smyslu a nevyhověl, neboť nejde o otázku zásadního právního významu.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu podle Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky pasivní legitimace žalovaného, resp. otázky postavení žalovaného v režimu zákonů upravujících odpovědnost za nesprávný úřední postup. Namítá, že žalovaný při uzavírání smlouvy o vydání majetku realizoval úkol státního orgánu (Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci), neboť mu to bylo uloženo Českou republikou, která prostřednictvím vlády schválila privatizační projekt. Privatizační rozhodnutí je rozhodnutím, kterým stát nakládá s jeho vlastním majetkem. Žalovaný se stal jakousi „účelovou právnickou osobou“, která v tomto případě plnila úkoly státu, a choval se tedy jako podřízený orgán vlády ČR. Výklad, který se ustálil v judikatuře, že F. n. m. je chápán jako samostatná právnická osoba, považuje dovolatel za chybný. Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci mělo ve své působnosti i věci související s řízením F. n. m. ČR, a pokud mu uložilo, aby jednal, jednal tak v rámci úředního postupu. Dovolatel rovněž nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [ ], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ].

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Vady řízení vyjmenované v ustanovení , k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti ( ), nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani podle , neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně.

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek ( jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají ) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen zásadně pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno. Zásadní význam napadeného rozsudku po stránce právní bylo proto třeba posoudit ve vztahu k otázce pasivní legitimace žalovaného z hlediska odpovědnosti za škodu podle

Pasivní legitimace je hmotněprávní institut, tj. věcná legitimace z hlediska, zda ten, proti němuž je podána žaloba, je podle hmotného práva nositelem tvrzené povinnosti ve vztahu k nároku uplatněného žalobcem.

Podle ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní.

Rovněž za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které vydal státní orgán nebo orgán státní organizace, popř. orgán společenské organizace při plnění úkolů státního orgánu, které na tuto organizaci přešly, odpovídá stát (srov. ).

Povinným subjektem odpovědnostního vztahu podle je tedy Česká republika. Za ni jednají v občanském soudním řízení ústřední orgány uvedené v Pokud je podána žaloba nikoliv proti státu, nýbrž proti jinému subjektu, který má právní subjektivitu, jde o nedostatek pasivní legitimace. Stát (Česká republika) a nikoliv jeho jednotlivý orgán je jediným pasivně legitimovaným subjektem ve vztahu k odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Protože F. n. m. ČR je právnickou osobou odlišnou od státu ( , o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o F. n. m. České republiky), není pasivně legitimován ve sporu o náhradu škody podle a ostatně ani podle (srov. ustanovení a , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti /notářský řád/).

Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu při posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného je správný a plně v souladu s dosavadní judikaturou. Nelze mu proto vytýkat nesprávné právní posouzení předmětné právní otázky.

Vzhledem k tomu, že z hlediska ust. o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře, a protože v dané věci se o takový případ nejedná, je zřejmé, že dovolacímu přezkumu předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Pak ovšem není dovolání proti tomuto rozsudku podle přípustné.

Dovolání žalobce proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, které mají povahu usnesení (srov. věta prvá, ), zákon ve smyslu ustanovení nepřipouští. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle věty první a

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a , věty první (per analogiam) , neboť žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. září 2002

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu