Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1558/2002

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobu na vyklizení bytu podanou dne 12.11.1998 zamítl Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6.6.2000, č.j. -45. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16.11.2000, č.j. -65, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to pro nepřezkoumatelnost.

Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 12.6.2001, č.j. -81, žalobě v plném rozsahu vyhověl. Na základě odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.1.2002, č.j. -100, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Zároveň změnil výrok o nákladech řízení tak, že náklady činí 8.575,- Kč, jinak jej potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením.

Po skutkové stránce tak vycházel ze zjištění, že žalovaná se přihlásila k trvalému pobytu do předmětného bytu dne 11.10.1995, přičemž jako osoba spolubydlící byla vedena od 28.11.1995.Odvolací soud se ztotožnil i s další části skutkových zjištění, podle nichž dne 23.8.1997 uzavřela žalovaná manželství s P. L., který byl nájemcem bytu v P. V bytě svého manžela žila žalovaná v době po svatbě do vánoc roku 1997. Z návrhu na rozvod manželství podaného dne 30.7.1998 a vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. vzal za prokázané tvrzení žalované, že do března 1998 vedla s manželem v jeho bytě společnou domácnost.

Při těchto zjištěních dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná nesplnila v době úmrtí původního nájemce předmětného bytu A. J. podmínky přechodu nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 o.z. Uzavřel, že žalovaná neprokázala soužití ve společné domácnosti se zemřelým nájemcem bytu po dobu tří let před jeho smrtí včetně péče o něj a neexistenci vlastního bytu, neboť jí po uzavření sňatku v srpnu 1997 vznikl ve smyslu ustanovení § 704 o.z. společný nájem k bytu jejího manžela. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 22.3.2002.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 22.5.2002 dovolání. Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v otázce, zda jim s manželem vzniklo vedení společné domácnosti, pokud společnou domácnost skutečně vedla jen s A. J. na adrese v P. Vytýkala soudům obou stupňů nevypořádání se s otázkou, zda vůbec vznikl společný nájem k bytu jejího bývalého manžela. Podle dovolatelky nedošlo v daném případě ke zrušení ani k přerušení vedení společné domácnosti s panem J. Odkazovala na závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 12.3.2001, sp. zn. . Namítala, že vyklizení bytu je v rozporu s dobrými mravy. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 12.6.2001, tedy za účinnosti ve znění po novele provedené Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Pak ovšem dovolací soud nemohl přezkoumávat námitky skutkové povahy uplatněné v dovolání. To se týká té části dovolacích námitek, v nichž dovolatelka brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu. Ten totiž převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalovaná dne 23. 8. 1997 uzavřel manželství s P. L., který byl nájemcem bytu v P. a v tomto bytě s ním od sňatku v srpnu 1997 do vánoce téhož roku žila. Dovolací soud, jemuž ze shora uvedených důvodů nepřísluší přezkoumávání správnosti uvedených skutkových zjištění, tak mohl soustředit svou pozornost pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení o.z. odpovídá ustálené judikatuře.

Odvolacímu soudu lze přisvědčit v přiléhavém výkladu otázky, zda jeden a tatáž osoba může být účastníkem více spotřebních společenství (být příslušníkem více domácností ). Z obsahu pojmu vedení společné domácnosti, resp. společného hospodaření plyne, že tato podmínka může být naplněna jen ve vztahu k jedné domácnosti, charakterizované objektivním kritériem společným uhrazováním společných potřeb a subjektivním hlediskem vůle takové osoby sdílet společnou domácnost (společné hospodaření) s dalšími konkrétními osobami. Uvedený výklad souvisí s důsledky, které zákon (tak typicky v ustanovení § 706 odst. 1 o.z., o jehož interpretaci v této věci jde) spojuje s naplněním tohoto pojmu. Odhlédne-li se od výjimečných časově omezených případů transformace někdejšího práva osobního (resp. společného) užívání bytu na právo nájmu (resp. právo společného nájmu) podle ustanovení § 871 o.z. ve znění účinném od 1. 1. 1992, je založeno na smluvním principu. Ustanovení § 706 odst. 1 o.z. zakládá právo nájmu ve prospěch zvláště kvalifikovaných subjektů v něm vyjmenovaných, u nichž převažuje příbuzenský vztah, za současné existence dalších dvou předpokladů, to je, že takové osoby (nebo osoba) vedly s původním nájemcem společnou domácnost a neměly vlastní byt. Svou povahou jde tedy o ustanovení, které vybočuje z pravidelného způsobu vzniku nájemního vztahu (totiž uzavřením smlouvy nájemní) a ze zákona zakládá jiný - náhradní - způsob vzniku takového nájemního vztahu, který je zřejmě odůvodněn jak respektováním příbuzenského vztahu, tak dalšími shora zmíněnými podmínkami. Je tedy zřejmé, že výklad tohoto ustanovení musí být spíše restriktivní, neboť v opačném případě by mohlo docházel k nežádoucímu omezení práv pronajímatele bytu. Z toho dále plyne, že ke vzniku práva nájmu podle tohoto ustanovení může dojít jen při prokázání vedení společné domácnosti s původním nájemcem (který zemřel), jež musí existovat v době jeho úmrtí. Jde tedy o výklad pojmu, zda fyzická osoba může být současně v postavení příslušníka více domácností. Tento závěr je zřejmě pojmově vyloučen. Ustanovení § 115 o.z., jež je použitelné i v jiných právních odvětvích (tak typicky v oblasti trestního práva hmotného a procesního) definuje pojem fyzické osoby jako příslušníka pouze jediného spotřebního společenství. Shodně k věci přistupují i předpisy práva finančního (srov. např. ust. , zákona ČNR o daních z příjmů č. , v platném znění). Ten, kdo tvrdí, že se shora uvedeným postupem stal nájemcem bytu, musí prokázat, že prvky charakterizující trvalé spotřební společenství mezi osobou uvedenou v o.z. a původním (později zemřelým) nájemcem bytu, byly na straně žalobce dány (po stanovenou dobu), rozhodoně však ku dni úmrtí nájemce. Absence byť i jednoho z předpokladů (totiž existence společné domácnosti s nájemcem a okolnost, že osoba uvedená v ustanovení o.z. neměla vlastní byt vylučuje možnost aplikace o.z. s důsledky vzniku nájemního vztahu vůči takové osobě. Abstraktně uvažováno, vedl by opačný výklad k nepřiměřenému omezení práv pronajímatele (zpravidla vlastníka nemovitosti, v níž se byt nachází, případně bytu ve vlastnictví pronajímatele), což by hraničilo s nepřípustným omezením jeho vlastnických práv z hlediska ústavněprávních předpisů. K tomu se sluší připomenout závěry ustálené judikatury, která vyžaduje průkaz společného bydlení trvalého, tedy takového, při němž jak nájemce bytu, tak i spolužijící osoba považují soužití za trvalou základnu pro uskutečňování potřeby bydlení a kdy spolužijící osoba považuje prostředí bytu nájemce za svůj domov a také nájemce toto jejich soužití takto chápe.

Nelze proto přisvědčit žalované, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu. Pro úplnost nutno uvést, že odkaz dovolatelky na jí uváděný nález Ústavního soudu ČR ze dne 12.3.2001, sp. zn. je nepřípadný, neboť soudy obou stupňů se otázkou vzniku práva společného nájmu manželů zabývaly.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle za použití ustanovení dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , ost. 1 a Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. září 2002

JUDr. Josef. Rakovský, v. r.

předseda senátu