Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
7 C 265/2020-50
Okresní soud v Litoměřicích rozhodl předsedkyní senátu Mgr Danielou Liscovou, jako samosoudkyní, v právní věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 50 196 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se částečně, co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroku ve výši 67,29 % ročně z částky 40 780,71 Kč od 19. 5. 2020 do zaplacení, zastavuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 29 670 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 29 670 Kč ve výši 8,25 % ročně za dobu od 3. 12. 2020 do zaplacení, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení
-) částky 18 457 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 18 457 Kč ve výši 10 % ročně za dobu od 1. 11. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 29 670 Kč ve výši 10% ročně za dobu od 1. 11.2020 do 2. 12. 2020
-) co do zákonného úroku z prodlení z částky 29 670 Kč ve výši 1,75 % ročně za dobu od 3. 12. 2020 do zaplacení,
-) co do požadavku na zaplacení částky 2 069,32 Kč a
-) co do požadavku na zaplacení úroku ve výši 35 % ročně z částky 40 783,71 Kč od 19. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 19. 5. 2020 dosáhne částky 119 952 Kč,
se žaloba zamítá.
IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 025,50 Kč, k rukám právní zástupkyně žalobkyně, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Řízení se částečně, co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroku ve výši 67,29 % ročně z částky 40 780,71 Kč od 19. 5. 2020 do zaplacení, zastavuje.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 29 670 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 29 670 Kč ve výši 8,25 % ročně za dobu od 3. 12. 2020 do zaplacení, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení</b> <b>-) částky 18 457 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 18 457 Kč ve výši 10 % ročně za dobu od 1. 11. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 29 670 Kč ve výši 10% ročně za dobu od 1. 11.2020 do 2. 12. 2020</b> <b>-) co do zákonného úroku z prodlení z částky 29 670 Kč ve výši 1,75 % ročně za dobu od 3. 12. 2020 do zaplacení,</b> <b>-) co do požadavku na zaplacení částky 2 069,32 Kč a</b> <b>-) co do požadavku na zaplacení úroku ve výši 35 % ročně z částky 40 783,71 Kč od 19. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 19. 5. 2020 dosáhne částky 119 952 Kč,</b> <b>se žaloba zamítá.</b> <b>IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 025,50 Kč, k rukám právní zástupkyně žalobkyně, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b>
1. Žalobkyně se podáním, soudu doručeným dne 16. 12. 2020, domáhala na žalované zaplacení částky 48 127 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně za dobu od 1. 11. 2020 do zaplacení, částky 2 069,32 Kč, a úroku ve výši 102,29% ročně z částky 40 780,71 Kč za dobu od 19. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 119 952 Kč. S odůvodněním, že s žalovanou uzavřela dne 23. 12. 2019 smlouvu o úvěru číslo. Na základě této smlouvy poskytla žalované bezhotovostně na účet částku ve výši 42 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala poskytnutý úvěr splácet spolu s úrokem ve výši nominální úrokové sazby 102,29% splácet v pravidelných 24 měsíčních splátkách ve výši 4 165 Kč splatných vždy ke každému 12. dni v měsíci počínaje lednem 2020. Schopnost žalované úvěr splácet byla prověřována na základě dokladů o příjmech, prohlášení dlužníka. Z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Na základě výše uvedených údajů včetně informací z dotazovaných registrů, byl proveden tzv. scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Z důvodu vyloučení možných komplikací znemožňujících řádné čerpání a následné splácení úvěru bylo dále prověřováno, zda žalovaná nebyla v době žádosti evidována v insolvenčním rejstříku, zda neměla u žalobkyně předcházející smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, zda doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, popř. zaměstnavatel žalované nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník, jednající s žalovanou, doporučil úvěr ke schválení.
2. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Dostala se do prodlení o délce 65 dnů s 3. splátkou splatnou dne 12. 3. 2020 a k datu 17. 5. 2020 došlo k zesplatnění úvěru. Do té doby však zaplatila celkem 2 splátky po 4 165 Kč, a po zesplatnění 4 000 Kč, tedy celkem 12 330 Kč. Před zesplatněním úvěru vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 499 Kč. Dále vzniklo žalobkyni dle bodu 6.2 smlouvy právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované v celkové výši 600 Kč. Podle bodu 6.4 smlouvy pak vzniklo žalobkyni právo požadovat zaplacení nejen poskytnuté jistiny, ale také veškerých dosud nezaplacených úroků přirostlých ke dni zesplatnění úvěru k jistině, s tím, že tuto novou jistinu zde ve výši 51 028,61 Kč byla žalovaná povinna zaplatit nejpozději v den zesplatnění. Podle bodu 6.5 smlouvy bylo sjednáno, že pokud ke dni zesplatnění nebude dluh na této nové jistině vyrovnán, zaplatí žalovaná smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě od 1. 11. 2020 do zaplacení.
3. Žalobkyně se tedy na žalované domáhala zaplacení částky odpovídající aktuální nové dlužné jistině ve výši 47 028,61 Kč (s tím, že k datu zneplatnění úvěru činila nová jistina úvěru 51 028,61 Kč a odpovídala dlužné původní jistině úvěru 40 780,71 Kč a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 10 247,90 Kč), smluvní pokuty ve výši 499 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 069,32 Kč (ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 47 028,61 Kč za každý den prodlení žalované s její úhradou, a to počínaje dnem 1. 11. 2020 do zaplacení, s tím, že tuto smluvní pokutu požaduje pouze k datu vyhotovení žaloby), a úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající původní dlužné jistině úvěru ve výši 40 780,71 Kč v nominální roční úrokové sazbě 102,29% ročně, ode dne 19. 5. 2020 do zaplacení, s tím, že výše tohoto úroku je limitována dosažením 120% částky, kterou měla žalovaná zaplatit dle části A) úvěrové smlouvy (bod 2.2.), tj. částkou ve výši 119 952 Kč.
4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
5. Před zahájením jednání vzala žalobkyně žalobu částečně, co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroku ve výši 67,29 % ročně z částky 40 780,71 Kč od 19. 5. 2020 do zaplacení, zpět, a soud proto na základě zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu, dle ust. §96 odst. 1 , 2 o. s. ř. o. s. ř. řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I. rozsudku). Nadále tedy předmětem řízení zůstal požadavek žalobkyně na zaplacení částky 48 127 Kč čse zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 48 127 Kč za dobu od 1. 11. 2020 do zaplacení, částky 2 069,32 Kč a úroku ve výši 35% ročně z částky 40 780,71 Kč za dobu od 19. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 119 952 Kč.
6. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu ze dne 23. 5. 2018 se podává, že žalobkyně je vedena v registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru.
7. Z návrhu na uzavření smlouvy ze dne 22. 12. 2019 a předsmluvního formuláře vyplývá, že žalovaná podepsala uvedený formulář, předmětem byl návrh na uzavření smlouvy o úvěru ve výši 42 000 Kč, s tím, že úvěr bude včetně navýšení na částku 99 960 Kč uhrazen ve 24 měsíčních splátkách po 4 165 Kč, předpokládaná RPSN je 166,89%. Z listin y označené prohlášení klientů informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru vyplývá, že žalovaná byla seznámena s podmínkami poskytnutého úvěru a právy a povinnostmi věřitele a dlužníka. Z předsmluvního formuláře vyplývají podrobnosti k poskytnutí úvěru žalobkyní a podmínky splácení. Z oznámení o schválení úvěru ze dne 27. 12. 2019, včetně splátkového kalendáře vyplývá, že žalobkyně sdělila žalované, že byla uzavřena smlouva o úvěru se žalovanou o poskytnutí úvěru v dohodnuté výši 42 000 Kč, s tím, že úvěr bude uhrazen, včetně sjednaného navýšení na částku 99 960 Kč ve 24 měsíčních splátkách po 4 165 Kč do 12. dne každého kalendářního měsíce, RPSN je 177,74%, zápůjční úroková sazba 102,29% ročně jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru, s tím, že při odstoupení od smlouvy způsobem dle bodu 7.1. části B) smlouvy činí částka úroku splatná za jeden kalendářní den 119,34 Kč. Z dodejky ze dne 3. 1. 2020 vyplynulo, že žalovaná dne 3. 1. 2020 převzala zásilku zasílanou žalobkyní.
8. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 23. 12. 2019 vyplývá, že tohoto dne žalobkyně žalované poskytla částku 42 000 Kč.
9. Jak vyplynulo z výzvy k zaplacení s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru ze dne 14. 4. 2020, žalobkyně upomínala žalovanou o úhradu dlužných splátek a upozorňovala ji na možnost zesplatnění celého dluhu. Jak se podává z oznámení ze dne 17. 5. 2020, žalobkyně oznámila žalované, že došlo k zesplatnění všech závazků plynoucích z úvěrové smlouvy a vyzvala ji k zaplacení dlužné částky 52 127 Kč.
10. Jak bylo zjištěno z předžalobní výzvy ze dne 25. 11. 2020, žalobkyně vyzývala žalovanou před podáním žaloby k úhradě žalované částky. Jak vyplynulo z výpisu z poštovního podacího archu ze dne 26. 11. 2020, tohoto dne zasílala žalobkyně žalované zásilku.
11. Z listin y označené karta klienta vyplývá, že při poskytnutí úvěru ve výši 42 000 Kč činí nominální výše úvěru 99 960 Kč při délce splácení 24 měsíců. Žalovaná sdělila žalobkyni adresu svého bydliště obec a číslo, PSČ, a název a sídlo svého zaměstnavatele právnická osoba anonymizována tři slova), anonymizováno. Z listin internetového bankovnictví se podává, že žalovaná obdržela od svého zaměstnavatele mzdu 6. 12. 2019 ve výši 23 470 Kč a dne 7. 11. 2019 ve výši 20 642 Kč. V listin ě označené hodnocení klienta je uvedeno, že pravidelný měsíční příjem žalované činí 21 500 Kč (ze zaměstnání), celkem příjmy žalované činí 21 500 Kč měsíčně, životní minimum žalované představuje 3 410 Kč, v domácnosti žalované žije pouze žalovaná, náklady na bydlení (nájemné, inkaso) činí 2 000 Kč, celkem výdaje 5 410 Kč, s tím, že při rezervě 1 000 Kč má žalovaná volné zdroje 15 090 Kč. U výdajů žalované nejsou uvedeny žádné výdaje na splátkách úvěrů, zápůjček a podobně. U zaměstnavatele právnická osoba anonymizována tři slova), anonymizováno. žalovaná nastoupila 12. 9. 2019, pracovní poměr je sjednán na dobu neurčitou, výpovědní lhůta neběží. Má maturitu, forma bydlení u rodičů. Zprostředkovatel úvěru doporučil uzavření smlouvy, hodnocení klienta neobsahuje analýzu schopnosti splácet. Z pracovní smlouvy ze dne 11. 9. 2019 vyplynulo, že žalovaná pracuje u svého zaměstnavatele od 12. 9. 2019, pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Z výplatních lístků žalované bylo zjištěno, že za měsíc říjen 2019 dosáhla hrubého příjmu 22 481 Kč (částka čistého příjmu je nečitelná) a za měsíc listopad 2019 dosáhla čistého příjmu 20 561 Kč.
12. Z výpisu z registru SOLUS bylo zjištěno, že ke dni 22. 12. 2019 je v tomto registru ohledně žalované veden záznam o revolvingovém úvěru a karty. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací bylo zjištěno, že ohledně žalované v tomto registru není označeno skóre, je označen kód příznaku 16, s tím, že tento příznak znamená, že klientova smlouva (smlouvy) je hodnocena jako špatná (negativní příznak).
13. Po skutkové stránce má soud za prokázané tyto skutečnosti zjištěné z listinných důkazů, zejména smlouvy o úvěru číslo ze dne 22. 12. 2019, včetně předsmluvního formuláře ze dne 22. 12. 2019, prohlášení klientů a informací pro klienty poskytovaných zprostředkovatelem úvěru, a návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 22. 12. 2019, oznámení o schválení úvěru ze dne ze dne 27. 12. 2019, včetně splátkového kalendáře, a dokladu o vyplacení úvěru, že žalobkyně, jako věřitel, s žalovanou, jako dlužníkem, uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které žalované poskytla úvěr v dohodnuté výši 42 000 Kč, který se žalovaná zavázala, včetně sjednaného navýšení na částku 99 960 Kč žalobkyni zaplatit ve 24 měsíčních splátkách po 4 165 Kč do 12. dne každého kalendářního měsíce; RPSN činila 177,74%; byla sjednána zápůjční úroková sazba 102,29% ročně jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru, s tím, že při odstoupení od smlouvy způsobem dle bodu 7.1. části B) smlouvy činí částka úroku splatná za jeden kalendářní den 119,34 Kč. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 23. 12. 2019 vyplývá, že tohoto dne žalobkyně žalované poskytla částku 42 000 Kč. Žalovaná však svůj dluh neplatila řádně a včas, dostala se do prodlení s placením splátek, na svůj závazek uhradila pouze 12 330 Kč.
14. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
15. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
16. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
17. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy
18. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s §86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem
19. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.
20. Podle § 588 o. z. věta první, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
21. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
22. Soud po zhodnocení provedených důkazů každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti dle ust. § 132 o. s. ř. o. s. ř. a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícím právním závěrům:
23. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
24. Nejprve se soud z moci úřední zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další), a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.
25. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
26. Též podle rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ve věci OPR Finance s.r.o. proti GK, Evropský soudní dvůr konstatoval, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Tedy Evropským soudním dvorem je pro případ porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 citované směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, dovozována absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.
27. Žalobkyně, coby poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinna náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr a posuzovat jeho úvěruschopnost, v daném případě s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr poskytnutý ve výši 42 000 Kč včetně celkového navýšení na částku 99 960 Kč žalobkyni zaplatit ve 24 měsíčních splátkách po 4 165 Kč do 12. dne každého kalendářního měsíce (RPSN ve výši 177,74%, zápůjční úroková sazba 102,29% ročně), za situace, kdy žalovaná dosahovala v pracovním poměru průměrně měsíčně příjmu 22 000 Kč (žalovanou uváděného průměrného příjmu 21 500 Kč). Žalobkyně v tomto směru předložila pouze listin u nazvanou hodnocení klienta, kde ohledně výdajů žalované uvedla pouze životní minium 3 410 Kč, náklady na bydlení (nájemné inkaso) 2 000 Kč, avšak bez bližšího ověřování. Žalobkyně i přes poučení soudu nepředložila žádné listin y ani nenavrhla důkazy, ze kterých by vyplývalo, že byly zjišťovány celkové majetkové poměry žalované, její výdaje, závazky, počet členů domácnosti, náklady na bydlení a podobně. Navíc dle prohlášení v hodnocení klienta žalovaná nesplácela žádné závazky, což nekoresponduje s výpisem ze záznamů v registru SOLUS a z nebankovního registru klientských informací, ohledně žalované byl v registru SOLUS veden záznam o revolvingovém úvěru a karty, a ve výpisu z nebankovního registru klientských informací ohledně žalované byl označen kód příznaku 16, s tím, že tento příznak znamená, že klientova smlouva (smlouvy) je hodnocena jako špatná (negativní příznak), což žalobkyně nijak neověřila. Ohledně výdajů žalované vyšla pouze z tvrzení žalované, aniž by je jakkoli ověřovala, a u výdajů žalované vycházela z částky životního minima 3 410 Kč, neměla k dispozici ani výpis z účtu žalované.
28. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost žalované splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávaném případě žalobkyně sice zkoumala úvěruschopnost žalované, nikoliv však řádně s odbornou péčí. Po posouzení úvěruschopnosti žalované dospěla k závěru, že jí zůstává dostatek finančních prostředků pro řádné splácení požadovaného spotřebitelského úvěru. K tomuto závěru však nemohla dospět, pokud by uvažovala v kontextu reálného života a logických závěrů učiněných z údajů, které sama zjistila. Výdaje na osobu žalované představující částku 3 410 Kč měsíčně (životní minimum) nemají žádný vypovídací charakter. Stejně by mohla žalovaná uvést jinou částku výdajů, avšak není zřejmé, jaký je konkrétní charakter a výše pravidelných měsíčních výdajů žalované. Co konkrétně představuje částka 2 000 uvedená u nákladů na bydlení (nájemné, inkaso) není zřejmé, ani toto nebylo jakkoli ověřováno. Také se nejeví pravděpodobným, že by žalovaná neměla žádné ostatní výdaje, a že by její výdaje odpovídaly životnímu minimu. Navíc dle prohlášení v hodnocení klienta žalovaná nesplácela žádné závazky, což nekoresponduje s výpisem ze záznamů v registru SOLUS a z nebankovního registru klientských informací, ohledně žalované byl v registru SOLUS veden záznam o revolvingovém úvěru a karty, a ve výpisu z nebankovního registru klientských informací ohledně žalované byl označen kód příznaku 16, s tím, že tento příznak znamená, že klientova smlouva (smlouvy) je hodnocena jako špatná (negativní příznak), což žalobkyně nijak neověřila. Výsledek, k němuž žalobkyně došla prostým odečtením částky 21 500 Kč a 6 410 Kč, tj. částka 15 090 Kč volných finančních prostředků, nekoresponduje s tím, jak žalovaná ve skutečnosti s těmito prostředky nakládala. Výpis z účtu od žalované nevyžádala. Žalobkyně zcela rezignovala na zjišťování pravidelných a nezbytných výdajů žalované. Vycházela pouze z odhadovaných výdajů uvedených žalovanou, aniž by si jejich skutečnou výši prověřovala. Rozhodující zde přitom jsou konkrétní výše nájemného v bytě, kde žadatel o úvěr bydlí, konkrétní obvyklá spotřeba plynu a elektřiny v tomto bytě, konkrétní náklady na vytápění tohoto bytu, konkrétní náklady na léky, konkrétní výše pravidelných splátek dluhů apod. Pakliže žalobkyně využila údaje o životním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, pak je třeba zdůraznit to, že tyto údaje (stejně jako další veřejně dostupné státem publikované údaje, např. o průměrných nákladech na bydlení) lze využít pouze k porovnání se zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o výdajích spotřebitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Nelze je však převzít a vycházet z nich jako ze skutečných výdajů. K řádnému posouzení úvěruschopnosti pak nepostačuje ani to, že žalobkyně provedla lustraci žalované v databázích SOLUS a NRKI, jelikož tato zjištění sice jsou zcela jistě důležitá, avšak pokud nejsou zjištěny skutečné příjmy a výdaje spotřebitele, jsou sama o sobě nedostatečná. Na základě těchto skutečností a po jejich vyhodnocení, stejně matematickém jako logickém i realistickém, nemohla žalobkyně dospět k závěru, že je žalovaná schopna úvěr splácet. Žalobkyně si nechala předložit pracovní smlouvu a výplatní lístky, ale k výdajům nic nevyžádala. Praxe žalobkyně, kdy od deklarovaného příjmu formálně odečte obecné„ životní minimum“ v částce 3 410 Kč ve všech svých smlouvách, aniž by zde byla snaha o individualizaci výdajů, aniž by reflektovala věk, zdravotní stav dlužníka, vůbec neověřovala pochybně nízké výdaje na bydlení a žádné výdaje na ostatní položky (domácnost, doprava, telefon apod.) je zřejmě v rozporu s evropským právem a dobrými mravy.
29. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně, coby poskytovatel úvěru, nezkoumala řádně úvěruschopnost žalované. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, a to nejen ohledně příjmů, ale i ohledně výdajů, nepostupuje v souladu s citovanými ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoli problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je raze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.
30. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§84 zák. č. 257/2016 Sb. , ve znění platném ke dni uzavření smlouvy), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli ojasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.
31. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že„ … poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případně dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady…“.
32. Nalézací soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobkyně ani přes poučení podle ust. § 118a odst. 1 ,3 o. s. ř. o. s. ř. v řízení před sudem prvního stupně nejenže neprokázala, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatel úvěru zjišťovala, případně ověřovala bonitu žalovaného, ale ani, že by ji jakkoliv ověřovala a prověřovala údaje sdělené žalovanou, kromě dokladu o příjmu žalované, včetně pracovní smlouvy a lustrací v registru záznamů v registru SOLUS a nebankovním registru klientských informací. Přitom úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka splácet úvěr posoudí a z jejích zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, shodně viz. i nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , který na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 odkazuje, s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobo d.
33. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud tak podle ust. § 588 o. z. přihlédl i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Každý by měl odpovědně zvážit, jakou smlouvu a v jaké situaci s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako slabší stranu. S ohledem na shora uvedené závěry soudu po právní stránce nezbylo, než věc posoudit tak, že smlouva o úvěru ze dne 22. 12. 2019 je absolutně neplatná podle ust. § 588 o. z., neboť svým obsahem nebo účelem zjevně odporuje zákonu, nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům.
34. Současně má soud v řízení za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované částku 42 000 Kč. Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že se žalovaná v této výši na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, neboť žalobkyně žalované částku 42 000 Kč poskytla bez právního důvodu. Jak vyplynulo z tvrzení žalobkyně, žalovaná uhradila žalobkyni částku 12 330 Kč, soud proto uložil žalované, aby žalobkyni uhradila částku ve výši 29 670 Kč (42 000 Kč mínus 12 330 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky za dobu od 3. 12. 2020 do zaplacení. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než předžalobní výzvou ze dne 25. 11. 2020, danou k poštovní přepravě dne 26. 11. 2020). Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o.z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003 ). Podle ust. § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalované doručena třetí pracovní cen po odeslání, tj. 1. 12. 2020, 2. 12. 2020 měla žalovaná plnit, a od 3. 12.2020 je tak žalovaná s úhradou částky 29 670 Kč v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle ust. § 1970 o. z. ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , když u prodlení nastalého 3 12. 2020 činil zákonný úrok z prodlení 8,25% ročně (výrok I. rozsudku).
35. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 025,50 Kč, přičemž tato částka představuje 18% z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 59% a úspěchu žalované v rozsahu 41%). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 510 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 196 Kč sestávající z částky 3 140 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 31. 3. 2021 náhrada 1 487,66 Kč za 145 ujetých km v částce 887,66 Kč (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při průměrné spotřebě 6,33 l /100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. ) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 11 807,66 Kč ve výši 2 479,61 Kč.
37. Náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce (§ 149 odst.1 o. s. ř. o. s. ř. ).
38. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , když neshledal důvod pro stanovení lhůty delší či poskytnutí výhody splátek.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Litoměřicích.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.