Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1427/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kroměříži rozhodl rozsudkem ze dne 29.6.1998, č.j. -234, o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 84.216,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 7.8.1992 do 14.7.1994 a se 14% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně posoudil věc podle ustanovení , v intencích právního názoru odvolacího soudu při předchozím zrušení a vrácení věci, když předtím přiznal žalobkyni tutéž částku z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení a násl. . Dovodil, že na straně žalobkyně je dán nárok na zaplacení uvedené částky, neboť žalobkyně byla nájemkyní bytu v domě v K. a žalovaná byla v době skončení užívání tohoto bytu žalobkyní (na základě soudního přivolení k výpovědi nájmu) vlastnicí domu; výše nároku spočívá ve zhodnocení bytu v důsledku jeho rekonstrukce, provedené žalobkyní v letech 1980 – 1982. Zhodnocení, zahrnující práce na rekonstruovaném bytě (materiál poskytnut bez úhrady státním podnikem), vyčíslil znalec ustanovený soudem.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání a Krajský soud v Brně svým rozsudkem sp. zn. ze dne 20.11.2001 změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítl. Žádnému z účastníků ani státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel z odlišného právního názoru. Podle odvolacího soudu bylo nutno vzít v úvahu, že s ohledem na převzetí domu právní předchůdkyní žalované podle vládního je tu relevantním ustanovením Pokud však podle tohoto ustanovení vzniká povinnost oprávněné osoby nahradit uživateli bytu zhodnocení jeho vlastním nákladem, pak žalovaná v tomto sporu nemohla být pasívně věcně legitimována. Nebyla totiž osobou oprávněnou; nemovitost byla vydána M. L., tedy osobě oprávněné podle , a ta pak převedla darováním dům na žalovanou, která se tedy stala vlastnicí nemovitostí až následně. Povinnost žalované k úhradě žalované částky nebylo podle odvolacího soudu možno dovodit ani z ustanovení o změně vlastnictví k pronajaté věci. Věcný rozsah tohoto ustanovení není tak široký, aby na dalšího vlastníka či vlastníky nemovitosti přecházely jiné povinnosti, než které jsou obsahem nájemního vztahu ze zákona.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Vytkla v něm odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Výklad ustanovení o nájmu, jak byl proveden odvolacím soudem, je zjednodušující a restriktivní a je také v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně v námitkách interpretovala ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, jehož znění považuje za analogické s tím restitučním ustanovením, jež aplikoval odvolací soud. Podle ní se povinnost nahradit náklady zhodnocení bytu jeho uživatelem vztahuje nejen na restituenta, ale přechází i na dalšího vlastníka. Předmět sporu tu neměl být podřazen pod předpis restituční povahy. Žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení podle obecných ustanovení a tak také byla věc původně soudem prvního stupně ve prospěch žalobkyně posouzena. S přihlédnutím k ustanovení o vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že žalovaná v době nabytí vlastnictví k domu prokazatelně věděla o nároku žalobkyně, nebyla v dobré víře a přešla na ni povinnost nárok uspokojit.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posouzení dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 , podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení ve znění před novelou provedenou (dále jen ).

Dovolací soud dále zjistil, že dovolání podala osoba k němu oprávněná a řádně zastoupená advokátem (, ). Dovolání je podle ustanovení přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Pokud jde o dodržení dovolací lhůty, pak rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moc 8.1.2002. Účastníci nebyli o přípustnosti dovolání poučeni, ač byla založena změnou rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem odvolacího soudu. I když bylo dovolání podáno žalobkyní až 6.3.2002, tedy po uplynutí jednoměsíční lhůty od právní moci rozsudku odvolacího soudu, posoudil dovolací soud dovolání jako včas podané. Je totiž třeba – při nedostatku poučení o dovolání – aplikovat ustanovení a o tříměsíční lhůtě k podání opravného prostředku, počínající běžet od doručení rozhodnutí (žalobkyni byl rozsudek odvolacího soudu doručen 7.1.2002).

Dovolací důvod byl uplatněn podle ustanovení s tím, že podle tvrzení dovolatelky spočívá napadený rozsudek na nesprávném právním posouzení věci.

Po přezkoumání věci dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobkyně není důvodné.

Odvolací soud správně aplikoval na projednávanou věc ustanovení , věty první, o zmírnění následků některých majetkových křivd; nikoli tedy obdobné ustanovení o mimosoudních rehabilitacích. K odnětí vlastnictví k domu, v němž je byt uváděný žalobkyní, došlo totiž dne 24.4.1961 rozhodnutím finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v K. podle vládního (viz ).

Podle ustanovení , věty první, má uživatel bytu nebo nebytových prostor, který v souladu se stavebními předpisy provedl vlastním nákladem úpravy, jimiž se byt nebo nebytové prostory zhodnotily, nárok na náhradu za zhodnocení, stanovenou podle platných cenových předpisů, od oprávněné osoby, skončí-li mu právo jejich užívání z důvodu výpovědi ze strany vlastníka nemovitosti.

Účelem citované normy je stanovit kritéria pro uspokojení nároku uživatele bytu (nebytového prostoru) vůči oprávněné osobě – restituentovi, přičemž nárok vznikl zhodnocením bytu investicí uživatele. Muselo jít o zhodnocení bytu existující k rozhodnému dni převzetí domu, v němž byt je, oprávněnou osobou. Tímto dnem vstoupila oprávněná osoba do právního postavení povinného k vydání nemovitosti ( ).

je speciálním právním předpisem; rozlišuje-li v , větě první, mezi oprávněnou osobou a vlastníkem nemovitosti; to je třeba mít při aplikaci tohoto ustanovení na zřeteli. Pojem oprávněné osoby, jak je definován v ustanoveních a , se vztahuje i na oprávněnou osobu podle ustanovení

Zmíněné rozlišení ovšem nabývá smyslu jen tehdy, jestliže užívání bytu skončilo, popřípadě byla dána výpověď z nájmu bytu nikoli právním úkonem oprávněné osoby (pak by oprávněná osoba a vlastník nemovitosti splývaly v jedné osobě), ale právním úkonem odlišné osoby – vlastníka nemovitosti, na kterou oprávněná osoba po převzetí nemovitost převedla. To se v posuzované právní věci stalo darovací smlouvou ze dne 18.10.1991 (NZ 1291/91), registrovanou bývalým Státním notářstvím v K. Smlouvu sjednaly M. L. jako dárkyně a žalovaná jako obdarovaná, když právě M. L. byla osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení

„Skončení práva užívat byt“ (nyní zánik práva nájmu bytu), jako právní skutečnost opravňující k uplatnění nároku na náhradu za zhodnocení bytu, není v ustanovení , větě první, vázáno na žádnou lhůtu počínající převzetím nemovitosti Může tedy k této právní skutečnosti dojít kdykoli po převzetí bytu oprávněnou osobou, a to i v budoucnu. Požadavek právní jistoty oprávněné osoby však vede k výkladu, že počínaje rozhodným okamžikem převzetí nemovitosti touto osobou běží uživateli bytu, při nedostatku speciální úpravy v tomto směru, obecná tříletá promlčecí doba ( ) k uplatnění nároku na náhradu za zhodnocení bytu. V případě, že zákonem předvídané skončení práva užívat byt nenastalo, nezbývá než dovodit, že i zde platí pro uplatnění nároku uživatelem bytu tříletá promlčecí doba od převzetí nemovitosti oprávněnou osobou.

Eventuální zákonný přechod povinnosti nahradit zhodnocení bytu v souvislosti s převodem nemovitosti oprávněnou osobou na žalovanou (ke smluvnímu převzetí povinnosti nedošlo) nelze dovodit. Vyplývá to z již zmíněného účelu ustanovení , věty první, a především ze samotného textu zákona, jenž takovou sukcesi nepředpokládá a váže povinnost nahradit zhodnocení bytu výlučně na osobu oprávněnou. Vzhledem k zásadě lex specialis derogat generali nepřichází v úvahu ani obecná sukcese do této povinnosti při změně v osobě vlastníka nemovitosti podle ustanovení . V tomto ohledu jsou závěry odvolacího soudu, vylučující vstup žalované do předmětného závazku s poukazem na povahu a obsah ustanovení , nadbytečné.

Lze tedy uzavřít, že žalovaná jako vlastnice nemovitosti, nikoli však oprávněná osoba, nebyla pasívně věcně legitimována podle ustanovení , věty první,

Dovolatelka však také namítla, že odvolací soud měl věc posoudit podle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení.

Je zapotřebí připomenout, že stavební úprava, byla-li provedena vlastním nákladem uživatele bytu se souhlasem vlastníka domu a stavebního úřadu, byla ve vztahu mezi uživatelem bytu a organizací hospodařící s byty zohledněna ustanovením o úhradě za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu. Investice uživatele zakládala nárok na slevu z úhrady za užívání bytu, neboť výše úhrady po stavební úpravě měla být vypočtena podle stavu před jejím provedením.

Z evidenčního listu k bytu (který je předmětem sporu v této právní věci), vystavenému žalobkyni Okresním podnikem bytového hospodářství v K. dne 6.6.1983, tedy již po provedené rekonstrukci bytu, však přiznání slevy z úhrady za užívání bytu nevyplývá.

Při dokazování před soudy obou nižších instancí nebylo zjištěno, že by stavební úprava v bytě byla předmětem stavebního řízení zakončeným kolaudací. Žalobkyně také nedoložila, že by uplatnila nárok na náhradu za zhodnocení bytu vůči Okresnímu podniku bytového hospodářství, s.p., v K. či jinému právnímu subjektu. Mezi žalobkyní a uvedenou organizací hospodařící s byty tedy prokazatelně nebyla sjednána žádná dohoda, jejímž obsahem by se stala povinnost státní organizace nahradit žalobkyni zhodnocení bytu, popřípadě vynaložené náklady stavebních úprav. Ani dohoda o vydání nemovitosti, uzavřená mezi OPBH v K. a M. L. dne 20.5.1991, neobsahuje žádné ujednání o uspokojeném či existujícím nároku žalobkyně.

Za tohoto právního stavu, kdy nárok žalobkyně nebyl uspokojen tehdejším vlastníkem (správcem) domu a žalobkyně v mezidobí po rekonstrukci nepostupovala podle ustanovení o neoprávněném majetkovém prospěchu (, a násl. ve znění před novelou č. ), může následovat již jen kvalifikace jejího nároku podle zmiňovaného ustanovení , věty první, , v návaznosti na změnu vlastnického vztahu k domu převzetím nemovitosti. Právní závěr o nedostatku pasívní legitimace žalované však již byl v souvislosti s tímto ustanovením vysloven.

Aplikace ustanovení o bezdůvodném obohacení tedy v posuzované věci nebyla na místě.

Dovolací soud přezkoumal řízení před soudy obou nižších instancí také z hlediska případných procesních vad ve smyslu ustanovení a z pohledu jiných vad řízení, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

Žádné takové pochybení však nebylo shledáno. Odvolací soud se sice zabýval otázkou odlišného právního posouzení věci podle ustanovení až ve svém konečném rozhodnutí; nelze ovšem dovodit, že by tu byla žalobkyni odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení Kromě toho, že právní závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované činí odlišnou hmotněprávní argumentaci žalobkyně irelevantní, měla žalobkyně možnost uvádět rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy ke všem skutkovým okolnostem věci v průběhu celého řízení. Odvolací soud svým právním názorem zaujatým v předchozím zrušovacím usnesení (19.12.1996) vnesl do řízení hledisko obsahově shodný s tím zněním právní normy, které považoval oprávněně za rozhodné odvolací soud v nyní dovoláním napadeném rozsudku (srov. text s ustanovením ). Také k eventualitě bezdůvodného obohacení na straně žalované podle obecných ustanovení měla žalobkyně možnost vznesení důkazních návrhů, a to již od samého počátku řízení.

Ze všech uvedených důvodů považuje dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání žalobkyně zamítl ( ).

Žalovaná sice byla v dovolacím řízení úspěšná (, a, ), avšak nevznikly jí žádné náklady.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 10. září 2002

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.

předseda senátu