Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2205/2001

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že její převedení do funkce sociální asistentky provedené dopisem žalované ze dne 1.4.1998 je neplatné, a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí 79.007,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 1.8.1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že ke dni 23.3.1998 v době její pracovní neschopnosti byla usnesením Městské rady v M. odvolána z funkce ředitelky žalované, kterou vykonávala od 1.4.1997. Po odvolání byla žalobkyně „v rozporu s ustanovením § 65 odst. 3 zák. práce“ žalovanou jednostranně převedena na funkci sociální asistentky, ačkoli nabídku této práce jako „naprosto neodpovídající jejímu vzdělání a kvalifikaci“ odmítla. Dne 30.4.1998 obdržela od žalované výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, na základě které pracovní poměr mezi účastníky skončil ke dni 31.7.1998. Ačkoli žalobkyně v průběhu výpovědní doby nedocházela do zaměstnání (neboť jí nebyla přidělována práce odpovídající jejímu předchozímu pracovnímu zařazení), náleží jí podle jejího názoru za květen až červenec 1998 náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, který činí 16.168,- Kč; po žalované proto požadovala odpovídající doplatek náhrady mzdy, včetně jedné poloviny třináctého platu a náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou a dále „v souladu s ustanovením § 60 lit. a) ZP“ odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku.

Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 2.3.2000 č.j. -30 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna „nahradit“ žalované náklady řízení ve výši 13.375,- Kč na účet právního zástupce žalované advokáta. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy po odvolání žalobkyně z funkce ředitelky nedošlo mezi účastníky k dohodě o jejím dalším pracovním zařazení (žalobkyně nabídku jediného volného místa sociální asistentky odmítla), žalobkyně nebyla povinna vykonávat pro žalovanou práci a žalovaná jí nebyla povinna práci přidělovat. Žalobkyně však současně neměla ani nárok na mzdu, popř. náhradu mzdy, neboť vzniklý stav nelze podle názoru soudu prvního stupně považovat za překážku v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce. Protože funkce, z níž byla žalobkyně odvolána, nebyla zrušena, nenáleží žalobkyni vzhledem k ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce ani požadované odstupné.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6.12.2000 č.j. -58 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni uložil, aby žalované „nahradila“ náklady odvolacího řízení ve výši 3.225,- Kč na účet advokáta. Odvolací soud dovodil, že po odvolání žalobkyně z funkce ředitelky její pracovní poměr ve smyslu ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce nadále trval až do doby než skončil v důsledku výpovědi, „avšak tento pracovní poměr neobsahoval určení pracovního zařazení“ (předchozí pracovní zařazení žalobkyně odvoláním z funkce zaniklo a na novém se účastníci „ani konkludentním způsobem“ nedohodli). Protože „institut převedení na jinou práci dle § 37 zák. práce předpokládá, že v době převodu zaměstnance existuje a je dán stávající náležitě sjednaný druh práce, tedy pracovní zařazení“, nemohlo za daného stavu dojít k převedení žalobkyně na jinou funkci a žalobkyně tak nemá nárok ani na náhradu mzdy. Za nedůvodný považoval odvolací soud shodně jako soud prvního stupně rovněž uplatněný nárok na odstupné, neboť funkce, z níž byla žalobkyně odvolána, nebyla zrušena v důsledku organizační změny (§ 65 odst. 3 zák. práce).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně z důvodu uvedeného v ustanovení dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení zák. práce. Namítala, že po odvolání z funkce jí žalovaná přidělovala práci „za podmínek a způsobem jsoucím v rozporu se “ a neumožněním rozvázání pracovního poměru dohodou ji „vehnala do stavu ekonomické nouze“, přičemž „je nadevší pochybnost zřejmé“, že žalovaná tímto úmyslným jednáním, které vyústilo výpovědí, porušila ústavní právo žalobkyně zakotvené v d, zaručující právo každého získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Soudy však důkazy navržené žalobkyní k prokázání tohoto záměru žalované neprovedly a nezabývaly se ani „alternativním petitem na způsobení škody žalobkyni mala fide jednáním žalované, které je v rozporu s pravidly slušného chování a občanského soužití dle ustanovení zák. práce“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „ “ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( , věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [ ]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ].

Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ( ). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( ).

V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku svého rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení Vzhledem k tomu, že žalobkyně nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení Za situace, kdy dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení , je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení , věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, a , neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. září 2002

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu