Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 166/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání České republiky - Ministerstva financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 12.9.2001, sp.zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. (žalobkyň 1. V. J., 2. J. K. a 3. M. Z., zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, o 180.911,40 Kč, o 45.227,80 Kč a o 45.227,80 Kč), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhaly žalobou, podanou u soudu 11.1.1995, aby žalovanému státu-Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit jim finanční náhradu podle ustanovení za nemovitosti v B., které nelze vydat, a to žalobkyni V. J. 180.911,40 Kč, žalobkyni J. K. 45.227,80 Kč a žalobkyni M. Z. 45.227,80 Kč. Tyto nemovitosti (pozemek parc. č. 430 o výměře 104 m2, pozemek parc. č. 1020/2 o výměře 3.544 m2, kuželník na pozemku parc. č. 430, ploty a porosty na těchto pozemcích) přešly kupní smlouvou z 8.9.1964 z původních spoluvlastníků V. J. a P. K. (již zemřelé, jejímiž právními nástupci jsou žalobkyně J. K., P. B., Ing. P. K. a M. Z.) na stát a byly zastavěny autobusovým nádražím; práce na této stavbě byly zahájeny ještě před uzavřením uvedené smlouvy, která byla uzavřena prodávajícími v tísni.

Za žalovaný stát navrhlo Ministerstvo financí ČR zamítnutí žaloby s tím, že smlouva z 8.9.1964 nebyla uzavřena ze strany prodávajících V. J. a P. K. v tísni. Šlo o výkup pozemků pro výstavbu autobusového nádraží, takže důvod výkupu pozemků by tu byl obstál i jako důvod vyvlastnění. Nešlo tu o nápadně nevýhodné podmínky prodeje, protože kupní cena byla stanovena podle cenových předpisů platných v době uzavření smlouvy.

Soud prvního stupně vyslechl žalobkyně M. Z., V. J. a J. K. jako účastnice řízení, vyslechl svědky F. V., A. V., M. K., V. Z., J. J., V. P., K. S., Mgr. F. Š., J. H., L. K., J. P. a T. F., provedl důkaz posudkem znalce z oboru cen a odhadu nemovitostí a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení.

Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze 14.3.2000, čj. -95, byla zamítnuta žaloba žalobkyně V. J. o 180.911,40 Kč, žaloba žalobkyně M. Z. o 45.527,80 Kč a žaloba žalobců J. K., P. B. a Ing. P. K. o 45.527,80 Kč. Žalovanému státu-Ministerstvu financí ČR nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobkyni V. J. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu ve Strakonicích na náhradu státem placených nákladů řízení 2.373,20 Kč, žalobkyni M. Z. bylo na tentýž účel uloženo zaplatit 593,30 Kč a žalobcům J. K., P. B. a Ing. P. K. také na tento účel bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně 593,30 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem téhož rozsudku bylo zároveň určena odměna znalce a náhrada jeho nákladů částkou 3.559,80 Kč.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že rozhodující pro posouzení důvodnosti žaloby žalobců v daném případě bylo to, zda při uzavření kupní smlouvy z 8.9.1964 o prodeji pozemků v B. státu byly dány obě podmínky stanovené v – tíseň a nápadně nevýhodné podmínky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uvedená smlouva nebyla uzavřena v tísni; v této souvislosti poukazoval soud prvního stupně zejména na to, že bývalý Městský národní výbor v B. na pozemcích (uvedených v žalobě žalobců) skutečně vybudoval autobusové nádraží s ohledem na tehdejší veřejný zájem ve městě, takže šlo o důvod, který znala tehdejší právní úprava pro vyvlastnění pozemků; toho si byly vědomy i obě kupující s ohledem na možnost vyvlastnění těchto pozemků; podle názoru soudu prvního stupně nejednaly prodávající proto v tísni. Soud prvního stupně dospěl také k dalšímu závěru, že smlouva z 8.9.1964 nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek pro prodávající; v této souvislosti soud prvního stupně uváděl, že smlouva z 8.9.1964 obsahovala ujednání o kupní ceně 5.700,- Kč a podle znaleckého posudku činila kupní cena podle tehdy platných předpisů 5.582,98 Kč, takže i kdyby byl vzat v úvahu větší počet ovocných stromů na pozemcích, jak to vyplývalo z výpovědi žalobkyň a z některých svědeckých výpovědí, takže kupní cena by se případně zvýšila o 1.000,- Kč, nebyla by ve smlouvě uvedená kupní cena v rozporu s tehdy platnými předpisy; soud prvního stupně byl toho názoru, že následné nevyplacení kupní ceny nelze hodnotit jako nápadně nevýhodné podmínky, za nichž byla smlouva uzavřena, neboť tu šlo o okolnost, která nastala až po uzavření smlouvy.

Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému závěru, že smlouva z 8.9.1964 nebyla uzavřena prodávajícími v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.

Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně odůvodněny ustanoveními a .

K odvolání žalobkyň V. J., J. K. a M. Z. zrušil Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením z 21.8.2000, sp.zn. , rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným V. J., J. K. a M. Z. a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

V odůvodnění tohoto usnesení odvolací soud poukazoval na to, že je třeba v dalším průběhu řízení, jež se bude z dosavadních pěti žalobců týkat jen tří (když žalobci P. B. a Ing. P. K. nepodali odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, takže ve vztahu k nim nabyl zamítavý rozsudek samostatně právní moci), se zabývat ještě tím, zda v daném případě nedošlo k tomu, že stát fakticky převzal nemovitosti bez právního důvodu, a to ještě před tím, než byla uzavřena kupní smlouva, takže stát začal s nemovitostmi nakládat asi rok před uzavřením smlouvy z 8.9.1964 (srov. a a odst. 2 ).

V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud ve Strakonicích rozsudek z 5.4.2001, čj. -158, jímž uložil žalovanému státu - Ministerstvu funancí ČR, aby zaplatil žalobkyni V. J. 172.182,40 Kč, žalobkyni J. K. 43.045,80 Kč a žalobkyni M. Z. 43.045,80 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Byly však zamítnuty žaloby V. J. o zaplacení dalších 9.728,- Kč, J. K. o zaplacení dalších 2.182,- Kč a žaloba M. Z. o zaplacení dalších 2.182,- Kč. Žalovanému státu – Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit žalobkyni J. K. na náhradu nákladů řízení 21.740,80 Kč, žalobkyni M. Z. na náhradu nákladů řízení také 21.740,80 Kč, žalobkyni M. Z. na náhradu nákladů řízení 59.170,20 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení placených státem v tomto řízení.

V odůvodnění citovaného rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích bylo konstatováno, že žalobkyně jsou v daném případě oprávněnými osobami podle a že žalovaný stát je povinnou osobou k poskytnutí náhrad za žalobkyněmi uváděné nemovitosti, které nelze vydat podle ustanovení Žalobkyně učinily také včas výzvu k vydání těchto nemovitostí. Podle názoru soudu prvního stupně není tu dán důvod k vydání nemovitostí podle ustanovení , neboť „kupní smlouva z 8.9.1964 byla sice uzavřena v tísni, ovšem nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek“. Soud prvního stupně však posuzoval nároky žalobkyň ještě také podle ustanovení a podle ustanovení V této souvislosti soud prvního stupně poukazoval na to, že v daném případě ještě před podpisem kupní smlouvy z 8.9.1964 došlo k převzetí pozemků a staveb, došlo k demolici staveb na pozemcích, k odstranění stromů a trvalých porostů a k zahájení zemních prací. Zároveň soud prvního stupně vyslovil názor, že postup při uzavírání kupní smlouvy z 8.9.1964, jakož i při faktickém převzetí žalobkyněmi uváděných nemovitostí byl tento postup důsledkem politické perzekuce vůči původním vlastníkům nemovitostí a celé jejich rodině jako vlastníkům hodnotných nemovitostí, zejména hotelu Jubileum. Proto soud prvního stupně dospěl k názoru, že tu byly dány důvody k vydání žalobkyněmi uváděných nemovitostí v souladu s ustanovením ve spojení s ustanovením Protože tyto nemovitosti jsou zastavěny a nemohou být podle ustanovení vydány, náleží tedy žalobkyním finanční náhrada podle ustanovení a , a to ve výši ceny uvedených nemovitostí podle cenových předpisů ke dni účinnosti ; tuto cenu vyčíslil soudem ustanovený znalec částkou 258.275,- Kč. Vycházeje z této znalcem vyčíslené částky vyhověl soud prvního stupně žalobě žalobkyň (v poměru 2/6 u žalobkyně V. J., a po 1/6 u žalobkyň J. K. a M. Z.), a to částkami 172.193,40 Kč u žalobkyně V. J. a u žalobkyň J. K. a M. Z. po částkách 43.045,60 Kč, nikoli však částkami vyššími, jak to požadovaly žalobkyně; přitom soud vycházel z toho, že uvedeným třem žalobkyním přirostly k jejich nárokům i nároky dvou dalších oprávněných osob.

O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení , a a na ustanovení

O odvolání žalovaného státu – Ministerstva financí ČR rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem z 12.9.2001, sp. zn. . Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen s výjimkami výroků tohoto rozsudku (označených IV., V. a VI.), jimiž byly žalobní návrhy žalobkyň V. J., J. K. a M. Z. zamítnuty co do částek 8.728,- Kč, 2.182,- Kč a 2.182,- Kč. Žalovanému státu – Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit žalobkyním do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů řízení 5.145,- Kč V. J., 1.875,- Kč J. K. a 1.875,- M. Z.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí byl toho názoru, že odvolání žalovaného není důvodné, protože soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a také správně projednávanou právní věc posoudil po právní stránce. Odvolací soud byl toho názoru, že ze skutkových zjištění, provedených soudem, lze učinit závěry, že rodina žalobkyň byla vystavena v rozhodné době politické perzekuci vlastníků nemovitostí, o něž v tomto řízení jde; již před uzavřením kupní smlouvy z 8.9.1964 jim bylo bráněno v možnosti nemovitosti užívat a stát s nimi nakládal již v době, kdy vlastnické vztahy ohledně nemovitostí nebyly vyřešeny; kupní smlouva byla v daném případě uzavřena dodatečně až v době, kdy vlastníci nemovitostí již neměli jinou možnost než uzavřít uvedenou smlouvu; učinili tak v tísni a za situace, kdy pozemky již před tím byly státek okupovány. Na projednávaný případ se proto, podle názoru odvolacího soudu, vztahují ustanovení a a odst. 2 písm. b) Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích napadených odvoláním jako věcně správný podle ustanovení ; proti zamítavým výrokům rozsudku soudu prvního stupně nebylo žalobkyněmi podáno odvolání, takže tyto výroky nabyly samostatně právní moci.

Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem učiněny podle ustanovení a a podle ustanovení

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu financí ČR dne 25.10.2001 a dovolání podané za stát tímto ministerstvem bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu ve Strakonicích 30.11.2001, tedy ve lhůtě stanovené v .

V dovolání bylo navrhováno, aby rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo v dovolání poukazováno na ustanovení . Z obsahu dovolání vyplývalo, že dovoláním je vytýkáno rozsudku odvolacího soudu nesprávné právní posouzení věci.

V dovolání bylo zdůrazněno, že soud prvního stupně ve svém dřívějším rozhodnutí správně dovodil (podle názoru dovolávajícího se), že kupní smlouva z 8.9.1964 nebyla uzavřena v tísni, ani za nápadně nevýhodných podmínek pro prodávající. V dovolání byl vysloven názor, že poté, co žalobci shledali své dosavadní tvrzení neschopným prokázat jejich restituční nárok, překvalifikovali v odvolání zcela zásadním způsobem názor na titul, na němž doposud nárok zakládali; „odvolací soud pak byl nucen věc vrátit k doplnění dokazování soudu prvního stupně, což učinil s víceméně zřejmým doporučením žalobě vyhovět“. Soud prvního stupně pak jako důvod nároku uvedl přechod dotčených nemovitostí na stát bez právního důvodu, přičemž paralelně řešil i okolnost postupu při uzavírání smlouvy z 8.9.1964 (tedy kupní smlouvy), jež však, pokud by šlo o zmiňovaný důvod přechodu, nebyly relevantní; odvolací soud tak k potvrzujícímu rozhodnutí dospěl spojením zcela inkompatibilních ustanovení Jde tu ze strany odvolacího soudu o nepřípustný postup, umožňující kterýkoli titul transformovat v přechod na základě jiného právního důvodu. V tomto sporu však důvodem přechodu nemovitostí byla kupní smlouva, s níž nelze ztotožňovat nesprávné užívání nemovitostí státem. Ustanovení může sloužit jen pro odškodnění evidentních nespravedlností, kdy nárok nebyl ustanovením založen, nikoli pro případy přechodu nemovitostí na základě kupní smlouvy. Uzavření kupní smlouvy tu v podstatě předcházelo vyvlastnění, které by zřejmě následovalo v případě jejího neuzavření, neboť veřejně prospěšného cíle – výstavby autobusového nádraží muselo být dosaženo. Nebyl tu důvod jakékoli původní vlastníky perzekvovat.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 , podle něhož platí tento zákon i na případy, v nichž bylo řízení zahájeno přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001), pokud nestanoví jinak (jako např. v bodu 15 nebo v bodu 17 přechodných ustanovení tohoto zákona).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení , podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze 14.3.2000, čj. -95, zamítl žalobu žalobců. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením z 21.8.2000, sp. zn. , zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté vynesl Okresní soud v Strakonicích rozsudek z 5.4.2001, čj. -158, jímž žalobě žalobkyň ve zcela převážné části vyhověl.

V dovolání byl uplatňován dovolací důvod, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).

V daném případě soud použil na projednávanou právní věc ustanovení a 2 , které se této právní věci týkalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se zabývat především tím, zda si odvolací soud toto ustanovení správně vyložil.

Podle ustanovení se finanční náhrada poskytuje oprávněné osobě jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle , 4 a 5 (je-li nemovitost proti stavu v době odnětí znehodnocena, jde-li o nemovitost zhodnocenou tak, že její cena podstatně převyšuje cenu původní věci, anebo věc se stala neoddělitelnou součástí jiné věci).

Podle ustanovení se nevydává pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem.

Podle ustanovení se povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy v rozhodné době (25.2.1948 až 1.1.1990) věc přešla na stát způsoby uvedenými v tomto ustanovení pod písmeny a/ až k/. Povinnost vydat věc se vztahuje i na další případy neuvedené v , jež spadají pod , jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.

Jestliže došlo k faktickému zmocnění se věci, které nebylo právně podloženo, jde o případ, kdy stát získal věc bez právního důvodu ve smyslu ustanovení (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 118 /252/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

O převzetí věci státem bez právního důvodu ( ) jde tehdy, jestliže stát věc převzal, aniž k tomu existoval právní důvod (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V nálezu Ústavního soudu ČR z 19.11.1996, , uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že podmínka nabytí vlastnictví je nezbytnou pro úspěšnost uplatněného nároku podle ze strany oprávněné osoby v případech jmenovitě uvedených v ; nemusí však být uplatněna v případech uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení.

V daném případě bylo uvedeno v rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích z 5.4.2001, čj. -160: „Soud má za prokázané, že ještě před podpisem smlouvy kupní ze dne á.9.1964 došlo k převzetí pozemků a staveb (uvedených v žalobě žalobců) státem, došlo k demolici staveb na těchto pozemcích, k odstranění stromů a trvalých porostů a k zahájení zemních prací, s tím, že na pozemcích následně vzniklo autobusové nádraží“. Ve vyjádření Ministerstva financí ČR z 15.2.2001, čj. (založeném na č.l. 150 ve spise Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. ) bylo k této otázce uvedeno: „Pokud tvrzení, že stát užíval předmětné nemovitosti již před uzavřením kupní smlouvy, podepřené jen svědeckou výpovědí, odpovídá realitě, dokazuje to pouze, že došlo k neoprávněnému užívání. Užívání však nelze ztotožnit s přechodem věci. Neoprávněné užívání dotčených nemovitostí státem představovalo pouze zásah do vlastnického práva, nikoli o jeho přechod“.

Jako prospěch získaný plněním bez právního důvodu jsou posuzovány především případy, v nichž právní důvod od počátku chyběl (viz č. 20/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 128, odst. 5). Plněním bez právního důvodu jsou plnění učiněná za předpokladu, že dojde ke vzájemnému plnění, ale k takové úplatě nedojde (srov. č. 1/1979, str. 5, odst. 3 a str. 6, odst. 1, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Citovaná znění ustanovení právních předpisů a citované právní závěry z uveřejněné judikatury ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, měl dovolací soud na zřeteli při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě v rozsahu, v němž byl jeho výrok dovoláním napaden ( ) ze strany žalovaného, dovolávajícího se rozhodnutí dovolacího soudu z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to s výtkou nesprávného výkladu ustanovení a 2

Pokud závěry odvolacího soudu o tom, že „v tomto případě se na věci uváděné žalobci vztahuje povinnost je vydat ve smyslu ustanovení “, když „vlastníkům nemovitostí bylo před tím již delší dobu bráněno v možnosti užívat předmětnou nemovitost, když stát nakládal s nemovitostí, aniž by byly vlastnické vztahy k ní vyřešeny…, když pozemek již před tím byl státem okupován“, neshledává dovolací soud v rozporu se slovním zněním shora uváděných ustanovení , ani s citovanými právními závěry z judikatury soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek i z nálezu Ústavního soudu ČR. Nemohl proto dovolací soud přisvědčit názoru, vyjádřenému v podaném dovolání, že totiž podle názoru dovolání spočívá dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, jak to má na zřeteli ustanovení (ve znění ).

Proto přistoupil dovolací soud podle ustanovení (v již citovaném znění) k tomu, že dovolání v tomto případě zamítl, neboť nebylo přesvědčivých podkladů pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobkyním v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 3. září 2002

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.

předseda senátu