Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 187/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání I. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 17.10.2001, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. (žalobců 1. O. Z. a 2. D. B.-M., zastoupených advokátkou, a 3. JUDr. I. Z. proti žalovanému státnímu podniku K. V., zastoupenému advokátkou, o vydání věcí), takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 31.10.1995, se žalobci domáhali, aby žalovanému podniku bylo uloženo vydat jim dům čp. 185 ve V., okres K. H., s pozemky parc. č. 196 a parc. č. 67 a dům čp. 41 v D. B. s pozemky parc. č. 623, parc. č. 85/1 (se sušárnou), parc. č. 523/2, parc. č. 523/4, parc. č. 502, parc. č. 506, parc. č. 524/2, parc. č. 525/7, parc. č. 525/5, jakož i dům čp. 99 v D. B. s pozemkem parc. č. 85/2 a dům čp. 114 v D. B. s pozemkem parc. č. 157. V žalobě bylo uvedeno, že tento nemovitý majetek patřil původně A. Š., který jej pozbyl v důsledku jednání manželů B. C. a A. C.; ti byli trestně postiženi rozhodnutím bývalého Mimořádného lidového soudu v Kutné Hoře z 27.10.1948, sp. zn. Ls 325/48, a jejich majetek byl konfiskován rozhodnutím z 2.4.1946, které nabylo právní moci 1.3.1949. Majetek původního vlastníka A. Š. přešel na B. C. a A. C. smlouvou, která byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Také majetek A. Š. byl později postižen propadnutím celého majetku v trestním řízení soudním rozsudkem bývalého Okresního soudu v Hořicích z 22.4.1952, sp. zn. ; rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 22.2.1995, sp. zn. , bylo rozhodnuto, že v trestním řízení soudním proti A. Š. (a J. Š.), vedeném u bývalého Okresního soudu v Hořicích pod sp. zn. (a u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. ), byl porušen zákon a A. Š. byl zproštěn obžaloby.

Žalovaný státní podnik navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobci neprokázali zákonné podmínky na jejich straně k tomu, aby bylo doloženo, že jsou oprávněnými osobami, uplatňujícími důvodně nárok na vydání nemovitostí ve smyslu ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích.

Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce O. Z. a I. Z. jako účastníky řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze 17.4.1996, čj. -173, bylo žalovanému státnímu podniku K. V. uloženo vydat žalobcům O. Z. a D. B.-M. každému po jedné ideální šestině domu čp. 114 v obci V. (katastrální území D. B.) s pozemky parc. č. 157 a parc. č. 502 a domu čp. 41 v obci V. (katastrální území D. B.) s pozemky parc. č. 85/1 a parc. č. 526 a domu čp. 185 v obci V. (katastrální území V.) s pozemky parc. č. 196 a parc. č. 67. Byl zamítnut žalobní návrh ohledně vydání další ideální šestiny týchž nemovitostí žalobci I. Z., jakož i ohledně vydání další ideální poloviny uvedených nemovitostí všem žalobcům. Byl zamítnut žalobní návrh žalobců na vydání uvedených nemovitostí „s veškerými továrními objekty a jinými stavbami a zařízeními v nynějším stavu“. Také byl zamítnut žalobní návrh na určení, že je neplatný převod vlastnictví k části shora uvedených nemovitostí z K. V., s.p., na P. f. v K. H. Rovněž byl zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti žalovanému K. V., s.p., prokázat veškeré zisky z uvedeného majetku od roku 1990 a tyto zisky uhradit žalobcům. Soud prvního stupně také zamítl návrh na vydání předběžného opatření, kterým by bylo určeno, aby žalovaný podnik vydal uváděný majetek žalobcům ve lhůtě 30 dnů. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo konstatováno, že zákonné předpoklady oprávněných osob ( ) jsou splněny u žalobce O. Z. a u žalobkyně D. B.-M., kteří jsou státními občany ČR, zatím co u žalobce I Z. české státní občanství není dáno, nýbrž je občanem USA. Žalobě žalobce I. Z. nebylo možné již z tohoto důvodu vyhovět. Ohledně žalovaného státního podniku soud prvního stupně konstatoval, že je povinnou osobou ( ), protože drží nemovitosti, které jsou předmětem řízení v této právní věci. Soud prvního stupně také konstatoval, že výzvy k vydání věcí a žaloby u soudu byly včas učiněny a podány ze strany žalobců O. Z. a D. B.-M.

Dále poukazoval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na to, že právní předchůdce žalobců A. Š. založil spolu s M. B. v roce 1940 veřejnou obchodní společnost, která neměla povahu právnické osoby a tedy šlo o subjekt rozdílný od jednotlivých společníků veřejné obchodní společnosti, takže osobně ručící společníky takové společnosti je třeba z hlediska ustanovení pokládat za oprávněné osoby podle tohoto zákona. Z uvedených společníků veřejné obchodní společnosti A. C.-Ch. svůj podíl převedla na svého manžela B. C.; jejich majetek byl v roce 1949 konfiskován výměrem bývalého Okresního národního výboru v Č. (ve spojení s rozhodnutím bývalého Zemského národního výboru v P.).

Soud prvního stupně vyslovoval v odůvodnění svého rozsudku právní názor, že na tento projednávaný případ dopadá ustanovení (ve znění ), a to pokud jde o polovinu podílu, kterou A. Š. převedl v roce 1943 na B. C., a to pod nátlakem a výhrůžkou německých úřadů. Nárok na poválečnou restituci podle zákona č. 128/1946 Sb. mohl být ze strany A. Š. uplatněn do 17.6.1949; na majetek A. Š. byla uvalena národní správa výměrem z 19.5.1949 a později byl i trestně odsouzen (v roce 1995 byl soudně rehabilitován). Dospěl proto soud prvního stupně k závěru, že v daném případě nemohl uplatnit nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., a to z toho důvodu, který má na zřeteli ustanovení

Na základě uvedených okolností dospěl soud prvního stupně ke konečnému závěru, že žalující oprávněné osoby mají nárok na vydání poloviny majetku, která představuje podíl převedený z majetku A. Š. na B. C. Každé z těchto oprávněných osob se má dostat jedna idální třetina z této poloviny, což je jedna šestina vzhledem k celku; žalobci I. Z. však nenáleží žádný díl, protože nesplňuje zákonný předpoklady oprávněné osoby – státní občanství ČR.

Další žalobní návrhy uplatněné žalobci neshledal soud prvního stupně důvodnými, protože neodpovídaly ustanovením , ani ustanovení .

Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně učiněn a poukazem na ustanovení .

K odvolání žalobce I. Z. a žalovaného státního podniku proti rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze usnesením z 28.1.1991, sp. zn. , zrušil rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku tohoto rozsudku, jenž se týkal žalobce O. Z., který odvolání nepodal a dále s výjimkou výroku rozsudku o zamítnutí žalobního návrhu na určení, aby žalovaný podnik prokázal veškeré zisky z majetku od roku 1990 a tyto zisky žalobcům uhradil a také s výjimkou výroku o návrhu na předběžné opatření, proti nimž nebylo vůbec podáno odvolání) a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby se v řízení zabýval také „otázkou splnění předpokladů pro řízení a rozhodování z hlediska pravomoci českých justičních orgánů a příslušnosti soudu a dále tím, podle jakého právního řádu je třeba právní vztah posoudit“ v projednávané právní věci.

V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Kutné Hoře rozsudek z 27.8.1997, čj. -290. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba I. Z. Žalovanému státnímu podniku K. V. bylo uloženo vydat žalobcům O. Z. a žalobkyni D. B.-M. každému po jedné ideální šestině ve výroku vyjmenovaných nemovitostí (domů, pozemků i částí pozemků podle vypracovaného geometrického plánu). Dalším výrokem tohoto rozsudku byly zamítnuty žalobní návrhy, aby ohledně uvedených vydávaných nemovitostí byla vydána jejich jedna ideální třetina žalobci I. Z. a aby zbývající jedna ideální šestina byla vydána žalobci O. Z. a žalobkyni D. B.-M. Zamítnuty byly také žalobní návrhy na vydání spolu s pozemky „veškerých továrních objektů a jiných staveb i zařízení v nynějším stavu“; zamítnut byl i žalobní návrh na určení, že je neplatný převod vlastnictví k části těchto nemovitostí z žalovaného K. V., s.p., na P. f. v K. H. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému státnímu podniku bylo uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Kutné Hoře 1.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobce I. Z. a žalovaného státního podniku K. V. rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 9.12.1998, sp. zn. . Tímto rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byly zamítnuty žalobní návrhy na vydání požadovaných nemovitostí ve V. a D. B. každému ze žalobců po jedné ideální šestině. V zamítavých výrocích (označených II. a III.) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému podniku na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.725 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně o soudním poplatku, a to tak, že úhrada soudního poplatku nebyla žalovanému podniku uložena.

K dovolání žalobců byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze z 9.12.1998, sp. zn. , i rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře z 27.8.1997, čj. -290, rozsudkem Nejvyššího soudu z 18.12.2000, . Věc byla vrácena Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení.

Dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku se neztotožnil s právním názorem odvolacího soudu na výklad ustanovení (ve znění ). Dovolací soud tu vyslovil právní závěr, že v ustanovení je kladen důraz na to, zda oprávněná osoba nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. nebo podle dekretu č. 5/1945 Sb. měla, a nikoli, zda jej uplatnila, a na to zda tento nárok nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů uvedených v , jak to výslovně uvádí ustanovení

V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu vynesl Okresní soud v Kutné Hoře rozsudek ze 7.3.2001, čj. -425.

Tímto rozsudkem byl zamítnut žalobní návrh, aby bylo uloženo žalovanému státnímu podniku K. V. vydat žalobci I. Z. ideální třetinu domu čp. 114 ve V. (katastrální území D. B.) s pozemky parc. č. 175 a parc. č. 502 a dále tytéž ideální díly domu čp. 41 ve V. (katastrální území D. B.) s pozemky parc. č. 85/1 a parc. č. 526, jakož i stejné ideální díly domu čp. 185 ve V. (katastrální území V.) s pozemky parc. č. 196 a prac. Č. 77.

Dalším výrokem téhož rozsudku bylo žalovanému K., s.p., uloženo vydat žalobci O. Z. a žalobkyni D. B.-M. každému z nich po jedné ideální šestině domu čp. 114 ve V. (katastrální území D. B.) s pozemky parc. č. 157 a parc. č. 502, dále po jedné ideální šestině domu čp. 41 s pozemky parc. č. 85/1, parc. č. 85/3, parc. č. 85/4, parc. č. 85/5, parc. č. 85/8, parc. č. 85/9, parc. č. 85/10, parc. č. 85/11 a parc. č. 85/12, jakož i po ideální šestině pozemku parc. č. 526 a posléze po ideální šestině domu čp. 185 ve V. (katastrální území V.) a pozemky parc. č. 196 a parc. č. 67.

Výrokem téhož rozsudku bylo rovněž rozhodnuto o zamítnutí žalobního návrhu na vydání jedné ideální třetiny uvedených nemovitostí žalobci I. Z. a jedné ideální šestiny žalobci O. Z. a žalobkyni D. B.-M. Stejně byl zamítnut žalobní návrh, aby žalovanému K. V. bylo uloženo vydat nemovitosti „s veškerými továrními objekty a jinými stavbami a zařízeními v nynějším stavu“ a aby bylo rozhodnuto, že je neplatný převod vlastnictví k části těchto nemovitostí ze žalovaného K. V., s.p., na P. f. v K. H.

Žalovanému státnímu podniku bylo uloženo zaplatit 1.000 Kč do pokladny Okresního soudu v Kutné Hoře, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud vycházel z toho, že na daný případ dopadá ustanovení (ve znění ). Citované ustanovení může tu dopadat na polovinu podílu, kterou převedl dne 22.1.1943 právní předchůdce žalobců na B. C.; nemůže se však vztahovat na polovinu podílu, kterou A. Š. při založení veřejné obchodní společnosti v roce 1940 převedl na M. B.; nebylo totiž zjištěno a prokázáno, že by se toto převedení podílu uskutečnilo v souvislosti s nějakou rasovou či politickou perzekucí. Ohledně poloviny podílu, převedeného na B. C., bylo však zjištěno, že tento muž a jeho manželka A. C. donutili právního předchůdce žalobců – A. Š. s pomocí výhrůžek ze strany německých úřadů i samotného gestapa k tomuto převodu podílu, což je třeba hodnotit jako perzekuci.

Soud prvního stupně dospěl tedy ve smyslu ustanovení (ve znění ) k závěru, že právní předchůdce žalobců měl nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., když tu ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 tohoto dekretu šlo o majetkové právní ujednání týkající se majetkového převodu, jež bylo v době po 29.9.1938 uzavřeno pod tlakem okupace, národní a politické perzekuce. Naproti tomu pokud šlo o založení veřejné obchodní společnosti smlouvou z roku 1940, sjednanou mezi A. Š. a M. B., nebylo v řízení zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by tento přístup M. B. do firmy byl učiněn pod tlakem okupace anebo národní, rasové či politické perzekuce.

Nárok A. Š. podle dekretu č. 5/1945 Sb., vyplývající z uvedeného neplatného majetkově právního jednání z doby okupace, nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů, které má na zřeteli ustanovení ; na majetek A. Š. byla uvalena národní správa a posléze bylo proti němu vedeno trestní řízení soudní pro údajné spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí právě ve vztahu k výkonu této národní správy (tohoto obvinění byl však A. Š. zproštěn v roce 1995 v řízení podle , o soudní rehabilitaci).

Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že tu oprávněné osoby mají podle nárok na vydání poloviny majetku A. Š., která představuje podíl převedený na B. C. Každé ze tří oprávněných osob se mělo dostat jedné ideální třetiny z tohoto polovičního podílu, což je u každého z oprávněných osob jednou šestinou vzhledem k celku. Tento nárok není však dán u žalobce I. Z., který nebyl státním občanem Č. r.

Pokud šlo o vydávané nemovitosti, soud prvního stupně poukazoval na to, že ohledně původního pozemku parc. č. 85/1 ve V. mají nyní zastavěné plochy parcelní čísla 85/1, 85/3, 85/4, 85/5, 85/8, 85/9, č. 85/10, 85/11 a 85/12; ohledně těchto parcel došlo proto k jejich vydání. Zbývající části pozemku – původně jednolité parcely č. 85/1 vydány být nemohly, protože mezi účastníky tohoto řízení je nesporné, že byly zastavěny novými stavbami po převzetí majetku státem; na uvedených částech pozemků byly postaveny výrobní haly, sociální objekty, energoblok a inženýrské sítě.

Zbývající žalobní návrhy žalobců byly zamítnuty jako nedůvodné a neodpovídající ustanovení a byly také žalobci uplatněny bez doložení naléhavého právního zájmu ve smyslu ustanovení .

O soudním poplatku bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení , věta první,

Okresní soud v Kutné Hoře vydal ještě dne 19.6.2001 usnesení čj. -454, jímž byl citovaný rozsudek ze 7.3.2001 doplněn výrokem, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvoláních žalobce I. Z. a žalovaného státního podniku K. V. rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze 17.10.2001, sp. zn. . Rozsudek soudu prvního stupně ze 7.3.2001 (ve znění opravného usnesení z 19.6.2001) byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen v zamítavých výrocích ohledně žalobce I Z. i ve vyhovujících výrocích ohledně žalobců O. Z. a D. B.-M. i ve výrocích o nákladech řízení i o soudním poplatku. Žalovanému státnímu podniku bylo uloženo zaplatit žalobcům O. Z. a D. B.-M. na náhradu nákladů odvolacího řízení 7.590 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem I. Z. a žalovaným podnikem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že ani odvolání žalobce I. Z., ani odvolání žalovaného státního podniku K. V. nejsou důvodná.

Stejně jako soud prvního stupně byl odvolací soud toho názoru, že žalobce I. Z., na rozdíl od žalobců O. Z. a D. B.-M., nesplňoval podmínku státního občanství ke dni uplatnění nároku (tj. k učinění výzvy k vydání věcí).

Odvolací soud byl také toho názoru, že žalobce I. Z. nepodal včas výzvu k vydání nemovitostí, když tato výzva byla podána žalovanému s doručením 6.11.1995, tedy po uplynutí prekluzívní lhůty stanovené v Odvolací soud byl také toho názoru, že žalobce I. Z. neprokázal, že by vstoupil ohledně žalobou uplatněného nároku do práva své právní předchůdkyně – V. Z.

Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že právní předchůdce žalobců A. Š. měl v daném případě nárok podle ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb., když bylo prokázáno, že obchodní podíl převedl na B. C. dne 22.1.1943 pod nátlakem a výhrůžkami německých úřadů a gestapa. Nepodařilo se však žalobcům v řízení prokázat, že by i převod obchodního podílu na M. B. v roce 1940 byl proveden také pod nátlakem či perzekucí. Odvolací soud sdílel i názor soudu prvního stupně, že nárok po A. Š. nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů uvedených v ustanovení , neboť A. Š. byl po tomto datu politicky pronásledován jako bývalý majitel továrny a posléze byl i trestně stíhán (v roce 1995 došlo k jeho rehabilitaci).

Odvolací soud proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud vyhověl žalobě žalobců O. Z. a D. B.-M. v souladu s jejich žalobními návrhy co do jedné ideální šestiny na každého z nich ohledně nemovitostí, uvedených v jejich žalobě. Povinnost k vydání nemovitostí byla jako povinné osobě uložena žalovanému státnímu podniku, v jehož držení jsou nemovitosti, které vlastnil v minulosti právní předchůdce žalobců A. Š.; v této souvislosti poukazoval odvolací soud na to, že se v jeho rozhodnutí vycházelo z pořízeného geometrického plánu, v němž byly odděleny nově vytvořené zastavěné části parcel z původního pozemku parc. č. 85/1 ve V.; z tohoto geometrického plánu také vyplynulo, že po převzetí majetku státem byla část původní parcely zastavěna nově zřízenými stavbami.

Co do výroku o nákladech řízení a co do výroku o soudním poplatku shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž správným a potvrdil jej podle ustanovení .

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto a poukazem na ustanovení , a a na ustanovení

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci I. Z. dne 14.11.2001 a dovolání ze strany tohoto žalobce bylo odevzdáno na poště dne 14.1.2002 k doručení Okresnímu soudu v Kutné Hoře, tedy ve lhůtě stanovené v .

Ve svém dovolání tento dovolatel navrhoval, aby byl zrušen rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích týkajících se jeho žalobních návrhů a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na to, že jde o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody uplatňoval dovolatel, že řízení o této právní věci je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; podle názoru dovolatele mu byla také odňata v tomto řízení možnost jednat před soudem.

Dovolatel zdůrazňoval, že se domáhá vydání majetku „na základě ustanovení § 4, § 6 a § 10 zákona č. 128/1946 Sb. a ustanovení dekretu č. 5/1945 Sb. a dále na základě obecného práva o vlastnictví a dále na základě ustanovení “. Podle názoru dovolatele soudy obou stupňů v této právní věci pochybily, když se zabývaly jeho nárokem pouze podle a neoprávněně „upřely žalobci soudní ochranu jeho hmotným právům podle zákona č. 128/1946 Sb. a dekretu č. 5/1945 Sb. a podle obecného práva o vlastnictví ve smyslu článku 99y ČR“. Dovolatel měl za to, že v daném případě soudy „přehlížely ustanovení ústavních předpisů, nálezy Ústavního soudu ČR a ustanovení mezinárodních dohod“. Dovolatel vyslovoval názor, že je „oprávněn k vydání předmětného majetku jako dědic po své matce V. Z. a nebylo nutno zjišťovat, zda je občanem České republiky nebo není“. Podle názoru dovolatele nabyl státní občanství USA v roce 1971, tedy v době „válečné okupace ČR sovětskými vojsky“, takže ve smyslu úmluvy uveřejněné pod č. 169/1929 Sb. dovolatel má za to, že nepozbyl státní občanství ČR. Vyslovoval také názor, že nemohl být zbaven státního občanství ČR proti své vůli.

Dovolatel dále zdůrazňoval, že soudy obou stupňů chybně dovodily, že dovolatel podal výzvu k vydání majetku opožděně, i když tato jeho výzva byla doručena žalovanému podniku 6.11.1995, tedy ve lhůtě šesti měsíců po doručení rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , o zrušení trestu propadnutí veškerého majetku A. Š., jak to stanoví

Nesprávné je rovněž, podle názoru dovolatele, rozhodnutí odvolacího soudu, pokud upřel vyhovět i žalobnímu návrhu, aby žalobci O. Z. a žalobkyni D. B.-M. byl vydán majetek po A. Š. celý a nikoli zkrácený o podíl žalobce I. Z.; toto právo bylo opakovaně uplatňována žalobcem I. Z. v tomto řízení jeho četnými podáními.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 , podle něhož platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. před 1.1.2001, není-li v citovaném zákoně stanoveno jinak, jak je tomu např. v bodu 15 a v bodu 17 uváděných přechodných ustanovení citovaného zákona.

Dovolání dovolatele směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroků, jimiž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.

Přípustnost dovolání bylo tu možné posoudit jen podle ustanovení (ve znění ), podle něhož je dovolání přípustné i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení (v již citovaném znění) má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud vydal dne 18.12.2000 rozsudek () o dovolání, jež bylo podáno v téže právní věci. V tomto rozsudku dovolací soud zaujal právní názor k výkladu ustanovení (ve znění ), z něhož v dalším průběhu řízení soudy obou stupňů vycházely. Nešlo tu tedy o řešení právní otázky, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, popřípadě o otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jak to má na zřeteli ustanovení (ve znění ).

Při další úvaze o zákonných předpokladech uvedených v ustanovení z hlediska vymezení pojmu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, bylo třeba se zabývat i tím, která hmotně právní ustanovení odvolací soud v projednávané právní věci aplikoval a interpretoval.

Podle ustanovení je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejích věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v , pokud je státním občanem České republiky (dříve Č. a S. F. r.).

Podle ustanovení je oprávněnou osobou podle tohoto zákona též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovení v a která v den přechodu věci na stát podle měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodů rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů uvedených v

Podle ustanovení vydá povinná osoba věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem. Je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle jen některá z nich, vydá se jim věc celá.

K vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců, jinak její nárok zanikne ( ).

Nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle , může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku.

I u případů, v nichž došlo ke zrušení trestního rozsudku podle ustanovení i jeho výroků o propadnutí majetku, stanoví postup, jakým způsobem se má oprávněná osoba (původní vlastník) domáhat do určité doby vydání svého majetku od osoby povinné (srov. nález Ústavního soudu ČR z 2.2.1995, , uveřejněný ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Vydání rozsudku o návrhu uplatněném ve smyslu ustanovení nebo nemá povahu právního prostředku ochrany práva oprávněné osob proti tomu, kdy neoprávněně zasahuje do jejího vlastnického práva (jak to má na zřeteli ustanovení ). Jde tu o zvláštní právní institut restituce (případně rehabilitace) práv vlastníka za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů (viz č. 34/1993, str. 114 a 115 /248-249/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Oprávněné osoby uvedené v ustanovení musely po smrti původní oprávněné osoby samy uplatnit svůj nárok ze (srov. č. 34/1993, str. 117 /251/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ze slovního znění citovaných ustanovení a z citovaných právních závěrů z rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, které pokládá dovolací soud za použitelné i v daném případě, vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele.

Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě ani k tomu závěru, že by tu rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku projednávaného případu v rozporu s hmotným právem (srov. ve znění ).

Nedospěl proto dovolací soud k výslednému závěru, že by tu v tomto případě byla dána přípustnost dovolání podle ustanovení a odst. 3 (ve znění ).

Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení a (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a dalším účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 3. září 2002

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.

předseda senátu