Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

18 C 25/2021-19

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr Evou Tabetovou ve věci

žalobce: osobní údaje žalobce

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení částky 19 150 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 3 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 22. 3. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhá zaplacení částky 15 400 Kč s 9 % úrokem z prodlení z částky 19 150 Kč od 19. 10. 2018 do 21. 3. 2021 a 9 % úrokem z prodlení z částky 15 400 Kč od 22. 3. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

<b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 3 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 22. 3. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.</b> <b>II. Žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhá zaplacení částky 15 400 Kč s 9 % úrokem z prodlení z částky 19 150 Kč od 19. 10. 2018 do 21. 3. 2021 a 9 % úrokem z prodlení z částky 15 400 Kč od 22. 3. 2021 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 10. 11. 2020 po žalované domáhal zaplacení částky 19 150 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi ním a žalovanou dne 24. 8. 2017. V žalobě uvedl, že žalované poskytl úvěr ve výši 20 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 18. 10. 2018. Žalovaná na dluh v týdenních splátkách po 590 Kč zaplatila celkem 16 250 Kč, dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru a dále z kapitalizovaného úroku ve výši 15 400 Kč. Zda ověřoval úvěruschopnost či nikoli v žalobě neuvedl, proto byl soudem usnesením ze dne 17. 3. 2021 vyzván, aby doplnil svá tvrzení vyplývající z o spotřebitelském úvěru, tedy že před uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudil úvěruschopnost žalované, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací a navrhl důkazy k jejich prokázání.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu , protože účastníci s tímto postupem soudu souhlasili ( ).

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 24. 8. 2017 soud zjistil, že žalobce poskytl dne 24. 8. 2017 žalované finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s jednorázovým úrokem ve výši úrokem ve výši 7000 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 400 Kč, celkově se tedy zavázala zaplatit 35 400 Kč a to v pravidelných týdenních splátkách po 590 Kč, tedy v 60 týdenních splátkách. Ze smluvních podmínek z informační povinnosti Klienta soud zjistil, že před uzavřením Smlouvy je Klient povinen úplně, přesně a pravdivě informovat Společnost o svých příjmech, závazcích, dluzích a půjčkách, které doposud s finančními institucemi, fyzickými a právnickými osobami či jinými subjekty sjednal, a to prostřednictvím vyplnění Evidenční karty klienta. Klient je povinen sdělit společnosti výši svého příjmu a uvést jeho zdroj, stejně jako svůj jednotlivý závazek) splatný i nesplatný) označit subjekt, vůči němuž Klientův závazek vznikl a dobu jeho splácení.

5. Z evidenční karty klienta soud zjistil, že žalovaná uvedla, že její příjem je složen ze mzdy 13 600 Kč, z jiného příjmu 6 000 Kč, celkem 19 600 Kč, výdaje má 2 500 Kč na energie a jiné 5 000 Kč, výdaje na úvěr 2 000 Kč měsíčně a počet úvěrů 1, výdaje celkem 9 500 Kč a peníze k použití 10 100 Kč. V kolonce ověřené dokumenty je zaškrtnuto v kolonce Pracovní smlouva list, SIPO, výplatní pásky 3x nájemní smlouva s doplňující informací, že nájem platí přítel.

6. Z úřední činnosti, ze spisů sp. zn. je soudu známo, že v době uzavření smlouvy žalovaná již dlužila žalobci a to ze smlouvy uzavřené dne 31. 3. 2017 číslo smlouvy číslo. Dále z úřední činnosti - registru ISAS - je soudu známo, že majetek povinné byl postižen za období od 2006 do roku 2012 sedmi exekucemi (sp. zn. , , , , , , ),

7. Žalobce ani po výzvě netvrdil, že by činil dotazy na veřejné rejstříky ohledně solventnosti žalované.

8. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalobce uzavřel se žalovanou jako spotřebitelkou dne 24. 8. 2017 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalované finanční prostředky ve výši 20 000Kč, aniž by jako věřitel poskytující úvěr spotřebiteli postupoval s obornou péčí. Žalobce totiž se žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru, aniž by náležitě prověřil, zda má žalovaná další dluhy a v jaké výši splácí jiné zápůjčky či úvěry. Pokud se žalobce pouze spokojil s tvrzením žalované ohledně výše jejího příjmu, když k tomu tvrzený zdroj příjmu 6 000 Kč nemá nikterak doložený, pak takový postup nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí. Žalobce jako věřitel měl úvěruschopnost žalované zkoumat nejen vzhledem k prokázané výši jejího měsíčního příjmu, ale též zohlednit její měsíční výdaje a další dluhy. Žalobce však s odbornou péčí nepostupoval, řádně neověřil pravidelné měsíční příjem a výdaje žalované.

9. Žaloba je částečně důvodná.

10. Podle , o spotřebitelském úvěru (dále jen „ “) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

11. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

12. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví , o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Soud má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobci), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně žalobce nesplnil a tomu odpovídá též výsledek, že tedy žalovaná svůj dluh zaplatila jen částečně.

15. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v  , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v  a by (zejména vzhledem k druhé větě ) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

16. Dle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. ). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. , zdůraznil, že„ Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. ). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. , o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k  je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. . V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky ( ). Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce. Odvolací soud zde připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ Výklad předmětného ustanovení , stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. ). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. . V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v  d.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“

17. Soud má tedy s ohledem na shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalované jako spotřebitele.

18. V této věci žalobce svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnil, zejména podrobně nezjišťoval a neověřoval příjmy a vlastně ani výdaje žalované, nezkoumal ani další dluhy žalované z dostupných veřejných rejstříků (např. evidence exekucí). V souladu se shora citovaným poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k dosavadním dluhům žalované a nepodložení jejich příjmů (částka 6 000 Kč není nikterak doložena- pouze s odkazem na„ jiný“) v daném případě nemohlo dojít.

19. V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobce vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele (žalované).

20. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná od žalobce převzala částku 20 000 Kč a zaplatila na tento dluh žalobci 16 250 Kč. Soud proto žalované uložil povinnost vrátit žalobci nezaplacenou část jistiny (20 000 Kč – 16 250 Kč) ve výši 3 750 Kč. Žalobce žalovanou k zaplacení dluhu nevyzval. Lhůta k plnění tedy žalované počala plynout dnem následujícím po doručení žaloby, tedy 22. 2. 2020 (viz doručenka do vlastních rukou č.l. 10), od tohoto je žalovaná v prodlení. Soud proto v souladu s  o.z. v návaznosti na uložil žalované též povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení od 22. 2. 2021.

21. Při určení lhůty k plnění soud vyšel z a zákonné lhůty 3 dnů, neboť s ohledem na pasivitu žalované nebyly zjištěny žádné skutečnosti odůvodňující její prodloužení či plnění ve splátkách.

22. Výrokem II. pak soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku zamítl. Jestliže je totiž smlouva o úvěru uzavřená dne 24. 8. 2017 neplatná, nebyla mezi účastníky řízení platně sjednána ani platba úroku ve výši 7 000 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru 4 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 400 Kč. Žalobci tak nevznikl nárok na jeho zaplacení. Soud proto v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení poplatku ve výši 15 400 Kč s 9 % úrokem z prodlení od 19. 10. 2018 do zaplacení a dále v části, v níž se po žalované domáhal zaplacení úroku z dlužné jistiny za období od 19. 10. 2018 do 21. 2. 2021, kdy žalovaná nebyla v prodlení, žalobu zamítl.

23. O nákladech řízení soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku v souladu s  Žalovaná měla v řízení větší úspěch, když žaloba byla zamítnuta co do částky 5 341 Kč s příslušenstvím, měla by proto právo na náhradu části nákladů řízení. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozsudku ke Krajskému soudu v Hradci Králové prostřednictvím Okresního soudu v Hradci Králové ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci.