Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1578/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

II. Věc se vrací k dalšímu řízení Krajskému soudu v Plzni o odvoláních žalobce i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech z 27.6.2000, čj. -380, i proti doplňujícímu rozsudku téhož soudu z 8.3.2001, čj. -424.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 10.1.1992 (v průběhu řízení upravovanou), se žalobce domáhal (v původním žalobním návrhu společně s další žalující M. B., která se později vzdala svého podílu na vydání nemovitého majetku), aby žalovanému družstvu bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí – parc. č. 771/1-dvůr, parc. č. 771/3-rampu, parc. č. 771/4-velký sklad (halu), parc. č. 771/5-sklad cementu s rampou, parc. č. 771/6-administrativní budova a parc. č. 2377/1-vlečku v S. Svůj nárok uplatňoval žalobce jako dědic původního vlastníka nemovitostí (žalobcova otce, který zemřel 1.9.1976). Tvrdil, že ke znárodnění sporných nemovitostí došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy. Šlo totiž o podnik, v němž počet osob zaměstnaných u firmy v době od 1.1.1946 nedosáhl počtu padesáti. Uvedl, že znárodňovací výměr podepsala jiná osoba než tehdejší ministr, přičemž znárodňovací dekrety jsou od samého začátku neplatné, neboť byly vydány po únoru 1948 s účinností od 1.1.1948. Žalobce poukazoval na to, že všechny objekty prošly rekonstrukcemi, ale stále slouží původnímu účelu – distribuci stavebnin a stavebního materiálu a že za znárodněný majetek nebyla nikdy vyplacena žádná náhrada. Žádal proto žalobce o vydání nemovitostí, které přešly na stát podle ustanovení

Žalované družstvo neuznávalo, že by ke znárodnění firmy K. K. v S. došlo v rozporu s právními předpisy, protože podle jeho názoru bylo znárodnění provedeno v souladu s tehdejší zákonnou úpravou. Žalované družstvo tvrdilo, že žalobcem uvedené nemovitosti nelze vydat vzhledem k ustanovení a odst. 3 , neboť po převzetí pozemků státem byly zřízeny na těchto pozemcích nové stavby, které pak ještě přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter. Žalované družstvo proto žádalo, aby žaloba žalobce byla zamítnuta.

Okresní soud v Klatovech rozsudkem z 9.6.1995, čj. -156, zamítl žalobu žalobce a uložil povinnost žalobcům zaplatit žalovanému družstvu na náhradu nákladů řízení 6.300 Kč do tří dnů od právní moci soudního rozhodnutí; státu nebylo přiznáno právo na náhradu zálohově placených nákladů řízení. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze 7.3.1996, sp. zn. , potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a nepřiznal účastníkům řízení právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Rozsudkem Nejvyššího soudu z 8.7.1998, , byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze 7.3.1996, sp. zn. , i rozsudek Okresního soudu v Klatovech z 9.6.1995, čj. -136, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení. Dovolací soud ve svém rozsudku nejprve poukázal na to, že v daném případě je třeba mít na zřeteli právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ČR, , uveřejněném pod č. 23 ve svazku 1. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, jakož i ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na str. 254-255 /120-121/); v této souvislosti vytýkal dovolací soud, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí z právního názoru odlišného od těchto publikovaných právních závěrů Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Dovolací soud vytýkal dále, že v řízení zůstala neobjasněna otázka, jak vlastně v žalobě uvedené nemovitosti přešly na stát a zda se tak stalo v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1990) způsobem, který má na zřeteli ustanovení a 2 Soudu prvního stupně dovolací soud ukládal zabývat se v dalším průběhu řízení tím, zda na řešený případ dopadá nebo nedopadá ustanovení a

V dalším průběhu řízení soud prvního stupně po doplnění řízení provedením důkazu doplňkem ke znaleckému posudku Vysokého učení technického – u soudního inženýrství v Brně vynesl rozsudek Okresního soudu v Klatovech z 27.6.2000, čj. -380, jímž uložil žalovanému Z. k. d. v S. povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemku parc. č. 771/1-zastavěné plochy se stavbou (občanskou vybaveností), pozemku parc. č. 771/7- zastavěné plochy se stavbou (občanskou vybaveností)-velkého skladu (haly), pozemku parc. č. 771/5-zastavěné plochy se stavbou (ostatního stavebního objektu)-skladu cementu s rampou a vlečky umístěné částečně na pozemku parc. č. 637, vše v katastrálním území S. n. O. Žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 41.893,40 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že provedeným šetřením bylo prokázáno, že v daném případě došlo ke znárodnění v rozporu s tehdy platnými předpisy, když v rozhodném období firma právního předchůdce žalobce nedosahovala počtu 50 zaměstnanců a když o rozsahu znárodnění podle ustanovení § 4 odst. 2 a 5 dekretu č. 100/1945 Sb. (ve znění zákona č. 114/1948 Sb.) nerozhodl ministr průmyslu.

V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo poukazováno na závěry znaleckého posudku, že ze staveb, uváděných v žalobě žalobce, jsou budova prodejny, skladová hala i sklad C objekty samostatné, na sobě nezávislé. U dalších staveb byla by možná jejich oddělitelnost od ostatních staveb, avšak nikoli bez finančních nákladů. Původní stavebně technický charakter ztratila prodejna, která byla přestavěna zcela v jiném rozsahu než původní objekt. Zbývající objekty neztratily svůj stavebně technický účel. Administrativní budova ztratila přestavbou svůj stavebně technický charakter.

Ohledně administrativní budovy dospěl soud k závěru, že tato budova ztratila přestavbou původní stavebně technický charakter, a proto ji nelze vydat ve smyslu ustanovení Oddělením stavby a nevydáním stavby žalobci nedojde k újmě na straně žalobce.

O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení .

Okresní soud v Klatovech pak ještě přikročil k vynesení doplňujícího rozsudku z 8.3.2001, čj. -424, jímž žalobu žalobce zamítl ohledně toho žalobního návrhu, jímž se žalobce v jednom ze svých žalobních návrhů domáhal vydání všech nemovitostí uvedených v jeho žalobě, zatím co rozsudkem Okresního soudu v Klatovech z 27.6.2000, čj. -380, bylo rozhodnuto o vyhovění celému původnímu žalobnímu návrhu, jímž se žalobce domáhal, aby mu byl vydán původní areál bez pozemku parc. č. 771/6 s objektem administrativní budovy; doplňujícím rozsudkem byl tedy odstraněn nedostatek spočívající v tom, že o jednom ze dvou uplatněných žalobních návrhů nebylo původním rozsudkem vůbec rozhodnuto.

O odvolání žalobce i žalovaného družstva rozhodl Krajský soud v Plzni z 28.6.2001, sp. zn. , tak, že „rozsudek soudu prvního stupně z 27.6.2000, čj. -380, ve znění doplňujícího rozsudku z 8.3.2001, se mění tak, že žalované družstvo je povinno uzavřít se žalobcem ve smyslu ustanovení dohodu o vydání pozemku parc. č. 771/1 (zastavěná plocha) se stavbou (občanskou vybaveností)-rampy, pozemku parc. č. 771/4 (zastavěná plocha se stavbou /občanskou vybaveností/)-velkého skladu (haly), pozemku parc. č. 771/5 (zastavěná plocha) se stavbou (ostatním stavebním objektem)-skladu cementu s rampou, pozemku parc. č. 771/6 (zastavěná plocha se stavbou /ostatním stavebním objektem/) a o vydání vlečky umístěné částečně na pozemku parc. č. 637 a částečně na pozemku parc. č. 2377/1, vše v katastrálním území S. n. O. Žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 41.893,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému družstvu bylo dále uloženo zaplatit státu – Okresnímu soudu v Klatovech 115,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému družstvu bylo také uloženo zaplatit žalobci 2.150 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že důvodným je jen odvolání žalobce. V odvolacím řízení v této právní věci zůstalo jádrem sporu posouzení toho, zda původní areál, odňatý otci žalobce, byl uceleným celkem, v němž není možné jednotlivé budovy hodnotit podle ustanovení jako samostatné stavby. V tomto smyslu nesdílel odvolací soud názor soudu prvního stupně, že jednotlivé stavby celého areálu jsou samostatnými stavbami. Odvolací soud poukázal na závěr revizního znaleckého posudku, že totiž rozdělením areálu by byl výrazně ohrožen podnikatelský záměr žalobce i žalovaného. Pokud by nebyla žalobci vydána administrativní budova, která je nepochybně stavbou zřízenou až po přechodu nemovitostí na stát, neměl by žalobce základní zázemí pro ostatní objekty, bez něhož nemůže provádět skladování a prodej stavebnin. Žalované družstvo by zase nemohlo využívat samostatnou prodejnu k prodeji stavebnin, pokud by muselo vydat skladové prostory i pozemky, které jsou nezbytné k přístupu k administrativní budově. Soud prvního stupně nemohl v tomto řízení zřídit věcné břemeno chůze a jízdy po pozemku parc. č. 771/6 v S. Odvolací soud považoval současný areál budov, které jsou předmětem sporu, za nedělitelný celek, který slouží ke skladování a prodeji stavebnin. Za tohoto stavu musí být vydány nejen původní objekty, ale také budovy a stavby přestavěné a spolu s nimi i budova prodejny, třebaže byla postavena až po odnětí původní továrny otce žalobce. Odvolací soud přihlížel i k tomu, že žalované družstvo a jeho právní předchůdce užívali nemovitostí, které jsou předmětem sporu, bezplatně od roku 1976, kdy je získali od státu do bezplatného užívání. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že jsou tu zákonné předpoklady pro vyhovění žalobě v celém rozsahu; rozsudek soudu prvního stupně byl tedy změněn podle ustanovení a 2 . Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními , a

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému družstvu dne 11.7.2001 a dovolání ze strany žalovaného družstva bylo podáno u Okresního soudu v Klatovech dne 7.8.2001, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení .

Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na to, že rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvody uplatňovalo dovolávající se družstvo, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že tento rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zdůrazňoval, že odvolací soud při úvaze o tom, zda lze celý areál prodejny stavebnin dělit či nikoli, nepřihlížel k tvrzení žalovaného družstva a k obsahu znaleckých posudků, že totiž původní nemovitost byla výrobním podnikem – továrnou (vápenkou) a že v současné době existující prodejna nemá a nemůže mít s původním továrním objektem nic společného. Odvolací soud uvěřil bez dalšího žalobci, že se on a jeho syn hodlají v areálu prodejny vrátit k původnímu předmětu podnikání firmy K. K. staršího. Dovolatel připomínal, že kromě samostatného skladu cementu jiné nemovitosti v době odnětí podniku neexistovaly; byly jako nové zřízeny žalovaným družstvem, a to značným finančním nákladem po odnětí nemovitostí státem původnímu vlastníku. Nebyly dostatečně zváženy, podle názoru dovolatele, možnosti samostatného podnikání jak u žalobce, tak i u žalovaného družstva, když např. přístup (příchod a příjezd) do areálu prodejny stavebnin je umožněn dvěma přístupy (vraty), a to právě ve směru k oběma sousedním žalobcovým budovám. Odvolací soud se odchýlil od skutkových zjištění, opírajících se zejména o znalecké posudky, ale sám dokazování nedoplňoval, ani neopakoval; vyšel tedy odvolací soud z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž zopakoval důkazy, na nichž soud prvního stupně založil svá zjištění; řízení je tak, podle názoru dovolatele, zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud se tedy nevypořádal s otázkou posouzení skutečnosti, že stavby tu ve smyslu ustanovení zásadní přestavbou ztratily původní stavebně technický charakter.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 , podle něhož dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinností uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení – ve znění před novelizací ).

Také v bodu 15 citovaných přechodných ustanovení je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozsudkům soudu prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení (ve znění před novelizací ), pokud směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení (v již citovaném znění) lze přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám řízení, které mohly mít za následek, nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Podle ustanovení , věta druhá, (v již citovaném znění) je právní názor dovolacího soudu závazný pro odvolací soud (případně pro soud prvního stupně).

Dovolací soud se dovoláním v této právní věci (Okresního soudu v Klatovech sp. zn. , později sp. zn. ) zabýval již ve svém rozhodnutí z 8.7.1998 ( Nejvyššího soudu). V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud uvedl, že v dalším průběhu řízení (po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu) se bude soud „zabývat dále otázkou, zda na řešený případ dopadá či nedopadá ustanovení a , a to ve smyslu právního závěru obsaženého ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 (na str. 120-121 /254-255/) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávaných Nejvyšším soudem“.

Soud prvního stupně v daném případě ve svém rozsudku z 27.6.2000 (Okresního soudu v Klatovech čj. -386) uvedl k aplikaci ustanovení na tuto právní věc, že tu „z nemovitostí, které jsou předmětem sporu, administrativní budova přestavbou ztratila původní stavebně technický charakter; proto tuto stavbu nelze vydat“.

Odvolací soud ve svém rozsudku z 28.6.2001 (sp. zn. Krajského soudu v Plzni) k ustanovení v souvislosti s tímto projednávaným případem uvedl: „Jádrem sporu zůstává posouzení, zda původní areál, odňatý otci žalobce, byl ucelený celek a zda stavby, které jsou předmětem sporu tvoří i dnes ucelený objekt, v němž není možné jednotlivé budovy hodnotit podle ustanovení jako samostatné stavby. Soud prvního stupně vycházel z toho, že jednotlivé budovy jsou tu samostatnými stavbami. S tímto posouzením nemůže odvolací soud souhlasit. Z doplňku revizního znaleckého posudku vyplývá, že rozdělením areálu by byl ohrožen podnikatelský záměr obou účastníků řízení“.

Podle ustanovení se za nemovitost, kterou nelze oprávněné osobě vydat, poskytuje finanční náhrada.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí (na str. 254-255 /120-121/) bylo poukázáno na to, že o zásadní přestavbě stavby ( ) lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovitosti, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitostí (srov. k tomu i č. 15/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudu a č. 54/1973, str. 208-209, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jestliže v rozhodnutí dovolacího soudu bylo uloženo, aby se soud zabýval tím, zda na řešený případ dopadá zejména ustanovení (popřípadě i téhož zákona), a to ve smyslu právního závěru obsaženého ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 (na str. 120-121 /254-255/) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo nutno ve smyslu vázanosti právním názorem dovolacího soudu ( , ve znění před novelizací ) v dalším průběhu řízení u soudů obou stupňů s využitím všech odpovídajících důkazních prostředků objasnit, zhodnotit a posoudit, zda stavby uvedené a vyžadované žalobcem v jeho žalobě „zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter“, jak to výslovně stanoví Tento postup v řízení, jehož potřebu zdůraznil dovolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí, nebylo možné nahradit bez dalšího objasnění jen úvahou o tom, že je tu rozhodné, zda stavby, jejichž vydání se žalobce domáhá, tvoří nebo netvoří ucelený objekt, tedy podle hlediska, které není výslovně uvedeno v ustanovení a (na rozdíl od hledisek v těchto ustanoveních výslovně uvedených, tj. ztráty původně stavebně technického charakteru v důsledku zásadní přestavby). Odvolací soud tu bez doplnění nebo opakování dokazování (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněná pod č. 64/1966 a pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem) dospěl v odůvodnění svého rozhodnutí pouze k závěru, že nemůže souhlasit s posouzením soudu prvního stupně, že jednotlivé budovy, uváděné žalobcem, tu jsou samostatnými stavbami, a to jen s odůvodněním, že „rozdělením areálu by byl výrazně ohrožen podnikatelský záměr obou účastníků“, tedy bez konkrétního objasnění toho, zda tu jde nebo nejde o stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj stavebně technický charakter.

Tímto postupem odvolacího soudu, neodpovídajícím ustanovení , a (ve znění před novelizací ), došlo k tomu, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( v již citovaném znění).

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení a 5 (ve znění před novelizací ) ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a k vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení o odvoláních žalobce i žalovaného družstva proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech z 27.6.2000, čj. -380 (ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu z 8.3.2001, čj. dalším řízení bude rozhodnuto i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího ( , věta třetí, v již citovaném znění).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 1. srpna 2002

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.

předseda senátu