Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
55326.html
HTML · 6.87 KB
No categories available
II.ÚS 393/07
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. Ř., zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem Na Poříčí 12, 115 30 Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2006, č. j. 12 Co 163/2006-126, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. září 2005, čj. 13 C 209/2004-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. září 2005, č. j. 13 C 209/2004 -108, byla žalovaným (stěžovatelka byla druhou žalovanou) uložena povinnost vyklidit byt blíže specifikovaný ve výroku I. napadeného rozsudku (dále též jen "předmětný byt") a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ani jeden ze žalovaných neprokázal splnění podmínek pro přechod nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 , resp. § 708 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.").
K odvolání druhé žalované (stěžovatelky) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2006, č. j. 12 Co 163/2006 -126, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a současně se vyjádřil i k námitkám druhé žalované, které byly obsaženy v odvolání. Jednalo se zejména o námitku, že soud prvního stupně neprovedl důkaz její účastnickou výpovědí. V této souvislosti konstatoval, že důkaz účastnickou výpovědí může soud provést pouze tehdy, pokud nelze dokazovanou skutečnost prokázat jinak [§ 131 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř. ")]. Pochybení shledal odvolací soud pouze v tom, že soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí opomenul odůvodnit zamítnutí návrhu žalovaných na doplnění dokazování. Tato vada ale neměla dle názoru odvolacího soudu vliv na správnost rozhodnutí.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Pochybení se měly, dle názoru stěžovatelky, dopustit soudy obou stupňů tím, že neprovedly výslech stěžovatelky jako účastníka řízení. Přestože § 131 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. neukládá soudu povinnost provádět důkaz výslechem účastníka, stěžovatelka jej výslovně navrhla, takže soud prvního stupně jej měl provést. Dále namítala, že soudy neprovedly důkazy navrhovanými svědeckými výpověďmi svědka H., jakož i důkaz listinami od správce předmětného bytu a orgánu evidence bydliště občanů. Rovněž tak soudy nepřihlédly k dalším skutečnostem, jež vyšly najevo v průběhu řízení (např. potvrzení vedoucího oddělení psychiatrické léčebny; skutečnost, že první žalovaný platil po dobu hospitalizace M. Ř. - zemřelé nájemkyně - nájem v předmětném bytě atd.). Obecné soudy tím, že neakceptovaly žádný z důkazů, které navrhli žalovaní, nýbrž vyšly pouze z důkazů, svědčících v neprospěch žalovaných, porušily zásadu rovnosti účastníků řízení.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 , čl. 90 Ústav y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústav y ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Předně je třeba konstatovat, že všechny výhrady stěžovatelky směřují proti postupu obecných soudů při získávání skutkových zjištění (otázka provedení či neprovedení určitých důkazů). V této souvislosti považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listin y, resp. čl. 6 Úmluvy je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 150/93
). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek (ve věci stěžovatelky konkrétně výslechy svědků, listinné důkazy a účastnická výpověď stěžovatelky) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Na základě příslušného spisu, který si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, lze přisvědčit stěžovatelce v tom směru, že soud prvního stupně zamítl provedení určitých důkazů navrhovaných žalovanými (např. výslech svědka H.), aniž by své zamítavé rozhodnutí blíže odůvodnil. Nicméně v odvolacím řízení se odvolací soud touto otázkou zabýval a dospěl k závěru, že takovéto pochybení nemělo vliv na správnost samotného rozhodnutí. Ke stejnému závěru dospívá po prozkoumání příslušného spisu i Ústavní soud. Ze všech provedených důkazů, přičemž je třeba podotknout, že soudy neprováděly pouze dokazování na základě návrhu žalobce, ale provedly i podrobné dokazování na základě návrhu žalovaných (např. výslechy svědkyň B. a Š.), dospěly soudy k závěru, že na žalované nepřešlo nájemní právo k předmětnému bytu. Tyto závěry jsou logickým vyústěním provedeného dokazování a nejsou s ním ani v extrémním rozporu, který by mohl zakládat důvodnost ústavní stížnosti.
Co se týče neprovedení výslechu žalované, lze ve shodě s odvolacím soudem podotknout, že není povinností soudu tento důkaz provádět. Výpověď účastníka má ve sporném řízení pouze podpůrný význam a zpravidla se výslech nařizuje, pokud nelze skutečnost, která má být prokázána, prokázat provedením jiného důkazního prostředku. V daném případě si ovšem soud, na základě provedení celé řady důkazů, jakož i účastnické výpovědi prvního žalovaného, mohl učinit a také učinil dostatečný obrázek o skutkovém stavu, takže výslech stěžovatelky nebylo třeba provádět.
Ústavní soud tak, s ohledem na výše uvedené skutečnosti, návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu