Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 924/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 24. 2. 1997, č. j. – 35, zamítl žalobu o zaplacení částky 23 688,- Kč s 16 % úrokem od 2. 4. 1996 do zaplacení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 1. 4. 1993 pod č. 277812 kupní smlouvu ohledně zboží D - 110 STANDARD, přičemž žalovaný jako kupující se zavázal zaplatit kupní cenu ve výši 1 299, - DM ve 24 měsíčních splátkách, jež byly sjednány od 15. 4. 1993 do 15. 3. 1995 v určené výši v DM přepočtem na Kč prodejním kurzem banky (SBČS) v den platby. Účastníci též mimo jiného ujednali, že v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu podle § 544 obč. zák. ve výši 25 % smluvní ceny zboží. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že žalovaný dopisem ze dne 7. 4. 1993 od uzavřené kupní smlouvy odstoupil a že toto jeho podání bylo žalobci doručeno, neboť žalovaný jej dle podacího lístku předal k přepravě dne 8. 4. 1993 pod podacím číslem R 1618 na poštovním úřadu v Č. T. Tvrzení žalobce, že ve své evidenci takový dopis od žalovaného nemá založen, považoval okresní soud za účelové, když z výsledků dokazování nevyplynulo, že podání žalovaného bylo nedoručitelné, ani že by zásilka byla žalovanému vrácena. Vzhledem k tomu, že žalovaný od smlouvy odstoupil (§ 48 odst. 1 obč. zák.), byla tato zrušena (§ 48 odst. 2 obč. zák.) a požadavek žalobce na zaplacení kupní ceny není proto důvodný.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 2. 1998, č. j. – 51, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 23 688,- Kč s 16 % úrokem od 2. 4. 1996 do zaplacení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, opakoval důkaz kupní smlouvou uzavřenou mezi účastníky a podacím lístkem R 1618 z 8. 4. 1993 a i když se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o dohodnuté možnosti kupujícího od smlouvy odstoupit, na rozdíl od něj dovodil, že žalovaný odstoupení od smlouvy neprokázal. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z výsledků dokazování sice vyplývá, že žalovaný zaslal žalobci podání označené jako odstoupení od smlouvy, které předal k přepravě poštovnímu úřadu v Č. T. 3 a že tato zásilka ze dne 8. 4. 1993 byla podána pod č. R 1618, přesto se však žalovanému ve smyslu ust. nepodařilo prokázat, že tato zásilka byla žalobci doručena, a to ani poté, kdy se obrátil se žádostí o potvrzení jejího doručení na poštu Č. T. 3, poštu 1 v Č. B. a na ředitelství výpočetní techniky P., Č. p., s.p. P., H. 10. Podle názoru odvolacího soudu je totiž samotný podací lístek jen dokladem toho, že zásilka byla předána poště k přepravě, ale nelze jím prokázat, že byla adresátovi doručena, a takovýmto důkazem není ani skutečnost, že žalovanému nebyla vrácena jako nedoručitelná. Jestliže pro posouzení, zda účinky hmotněprávního úkonu nastaly, je rozhodující, zda projev vůle došel do dispoziční sféry adresáta (, obč. zák.), pak samotné předání projevu vůle do dispozice poštovního úřadu k přepravě takovým důkazem podle názoru krajského soudu není.

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 7. 3. 2000, č. j. – 68, rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Dovolací soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že ve smyslu ust. obč. zák. má žalovaný povinnost prokázat, že předmětná zásilka (dopis žalovaného ze dne 7. 4. 1993) došla do dispoziční sféry adresáta (žalobce). K prokázání této skutečnosti krajský soud v odvolacím řízení správně uložil žalovanému, aby předložil doklad doručující pošty o doručení předmětné zásilky. Protože takovýto důkaz však již byl pro žalovaného objektivně nedostupný, neboť veškeré doklady z roku 1993, jak dodací pošta sdělila, již byly skartovány, bylo ve smyslu ust. , věta první třeba provést ještě další důkazy, i když je účastníci nenavrhli (např. důkaz doručnou knihou o zásilkách, jež byly žalobci doručeny v rozhodné době), neboť v dané věci se jednalo právě o takový případ, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu věci vyšla v řízení najevo; za tímto účelem měl soud žalobce vyzvat k předložení např. zmíněného důkazu, případně měl provést i jiné v úvahu přicházející důkazy. Samotné tvrzení žalobce, že dopis žalovaného ze dne 7. 4. 1993 nemá ve své evidenci založen, totiž nevylučuje, že v roce 1993 mu byl poštou doručen, navíc, když byl, jak ze skutkových zjištění vyplynulo, adresován správně (úplná adresa), a závada v doručení nebyla zjištěna.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 2. 2001, č. j. – 92, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 23.688,- Kč s 16 % úrokem od 2. 4. 1996 do zaplacení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů a vůči státu. Odvolací soud doplnil dokazování o žalobcem předložené fotokopie prvokopií úhrnných dodacích lístků doporučených zásilek ze dne 8. 4. 1993, 9. 4. 1993, 13. 4. 1993, 14. 4. 1993, 20. 4. 1993, 23. 4. 1993, 30. 4. 1993 a 5. 5. 1993, z nichž zjistil, že ani v jedné z nich není uvedena doporučená zásilka pod podacím číslem R 1618, resp. není v nich zaznamenána zásilka, která by byla předána k přepravě poštovnímu úřadu v Č. T. 3. Ze sdělení žalobce bylo dále zjištěno, že žalobce má k dispozici pouze předložené kopie dodacích lístků, nikoliv však doručnou knihu o doručených doporučených zásilkách, neboť ji nevede. Za tohoto stavu věci dospěl odvolací soud ke shodnému závěru jako ve svém původním rozhodnutí, že právní účinky tvrzeného projevu vůle žalovaného (odstoupení od smlouvy) nenastaly, a že tudíž ke zrušení kupní smlouvy účastníků nedošlo. Nedůvodnou shledal krajský soud i námitku žalovaného o neplatnosti kupní smlouvy z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy; v této souvislosti uvedl, že účastníci uzavřeli speciální typ kupní smlouvy, který je třeba právně kvalifikovat jako smlouvu o prodeji věci na objednávku podle obč. zák., kdy se zboží prodává formou vzorků. Dohodli-li se účastníci v této smlouvě na tom, že zboží bude žalovanému dodáno maximálně do 28 dnů od poslední splátky kupní ceny, jde o jeden z možných způsobů splatnosti kupní ceny, který připouští. Nelze tedy dovodit, že by se takový projev vůle účastníků příčil dobrým mravům, případně že by zde byly okolnosti, které by takový závěr odůvodňovaly.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vyslovuje názor, že nemožnost provedení důkazu doručnou knihou o zásilkách, jenž byly žalobci doručeny v rozhodné době, měla být odvolacím soudem hodnocena v neprospěch žalobce, neboť ten již dopředu vytváří stav, kdy kupující nemá možnost prokázat, že žalobci odstoupení od smlouvy došlo. Podle názoru dovolatele by mělo být přihlédnuto též ke skutečnosti, že žalobce zákazníky neurguje, resp. k zaplacení kupní ceny je vyzve až po uplynutí lhůty pro vyžádání dokladů od pošty, kdy kupující již nemá možnost prokázat doručení hmotněprávního úkonu (odstoupení od smlouvy). Z těchto důvodů a dále i proto, že zboží má být podle smlouvy kupujícímu dodáno až po zaplacení celé kupní smlouvy, odporuje uzavřená kupní smlouva dobrým mravům. Dovolatel dále poukazuje na to, že zásilku obsahující odstoupení od kupní smlouvy zaslal žalobci na správnou adresu a že žádná závada v doručení nebyla zjištěna; z toho dovozuje, že tento jeho právní úkon byl žalobci doručen. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ust. , osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu , je přípustné podle , přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Námitku dovolatele, že kupní smlouva účastníků je pro rozpor s dobrými mravy neplatná (§ 39 obč. zák.), nelze považovat za důvodnou.

Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Absolutní neplatnost právního úkonu podle § 39 obč. zák. pro jeho nedovolenost tedy nastává v těchto případech: 1/ právní úkon svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu (jde tedy o právní úkon contra legem), 2/ právní úkon obchází zákon (jde o právní úkon in fraudem legis) 3/ právní úkon se příčí dobrým mravům (contra bonos mores).

Podle § 588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.

Podle § 613 obč. zák. lze věci prodávat i na objednávku. Prodávající je povinen obstarat objednané zboží v dohodnuté lhůtě a není-li dohodnuta, ve lhůtě přiměřené okolnostem.

Při prodeji na objednávku je předmětem smlouvy věc, kterou prodávající v době uzavření kupní smlouvy nemá k dispozici, avšak může jí opatřit a kupujícímu dodat. Kupní smlouva v tomto případě vzniká okamžikem, kdy se účastníci dohodnou na jejích podstatných náležitostech (předmětu plnění a kupní ceně). Prodávající má ze smlouvy povinnost v dohodnuté době (nebyla-li dohodnuta, pak ve lhůtě přiměřené okolnostem) kupujícímu věc obstarat.

Splatnost kupní ceny může být dohodnuta, a to buď tak, že k jejímu zaplacení dojde současně s odevzdáním a převzetím předmětu koupě (koupě z ruky do ruky), nebo předem a ke splnění předmětu koupě dojde až dodatečně (prenumerační koupě). Kupní cenu lze zaplatit jednorázově nebo ve splátkách.

V posuzované věci účastníci uzavřeli tento typ kupní smlouvy, který je třeba právně kvalifikovat jako smlouvu o prodeji na objednávku podle § 613 obč. zák., kdy se zboží prodává formou vzorků, jak odvolací soud správně dovodil.

I když obvykle je povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu vázána na povinnost prodávajícího věc odevzdat, z předmětné smlouvy je zřejmé, že kupující na základě svobodného projevu vůle souhlasil, že předmět prodeje má být dodán prodávajícím maximálně 28 dní od poslední splátky kupní ceny, tedy že splatnost závazku každého z nich v ní byla dohodnuta k jinému časovému okamžiku; je tedy zřejmé, že účastníci si ujednali jeden z možných způsobů splatnosti kupní ceny, který předpokládá. Nelze tedy dovodit, že by takového ujednání bylo podle obč. zákoníku v rozporu se zákonem či s dobrými mravy, jak se dovolatel mylně domnívá.

Za neopodstatněnou je nutno považovat též námitku dovolatele o neplatnosti kupní smlouvy z důvodu, že žalobce nevede doručnou knihu o doporučených zásilkách a že zákazníky neurguje o zaplacení kupní ceny, resp. že je k jejímu zaplacení vyzývá až s určitým časovým odstupem po uzavření kupní smlouvy. Jestliže totiž ust. § 39 obč. zák. spojuje absolutní neplatnost právního úkonu s jeho nedovoleností spočívající v tom, že právní úkon svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, pak je zřejmé, že z namítaných okolností nelze neplatnost právního úkonu podle cit. ustanovení dovozovat.

Pro úplnost je třeba uvést, že má-li žalovaný povinnost prokázat, že jeho dopis ze dne 7. 4. 1993 obsahující odstoupení od kupní smlouvy, došel do dispoziční sféry adresáta-žalobce (§ 45 odst. 1 obč. zák.), což se žalovanému v řízení nepodařilo prokázat, a v tomto ohledu tedy neunesl důkazní břemeno, je jeho námitka o tom, že předmětnou zásilku zaslal žalobci na správnou adresu a že žádná závada v doručení nebyla zjištěna, za daného skutkového stavu věci již zcela irelevantní.

Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle není naplněn a že rozsudek odvolacího soudu je správný. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení a protože netrpí ani jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), Nejvyšší soud dovolání žalobce podle části věty za středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř, neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu svých nákladů a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. července 2002

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu