Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1107/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 4. 2001, č.j. – 11, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 1 o velikosti 3+1 I. kategorie v 1. podlaží domu čp. 359 v P. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), kterou dal žalobce (za použití výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák.) žalovanému J. P. Soud prvního stupně vzal – kromě jiného – za prokázáno, že žalobkyně je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, který byl žalovanému přidělen jako byt podnikový rozhodnutím ze dne 12. 3. 1987 (téhož dne byla uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu), že žalovaný uzavřel dne 14. 10. 1986 sňatek s J. H., nyní P., a že předmětný byt „od 1. 1. 1992 nesplňoval kritéria bytu služebního dle zákona č. 102/92 Sb. a stal se proto bytem nájemním“. Obvodní soud na tomto základě dovodil, že žalovanému vzniklo právo osobního užívání podnikového bytu „dle příslušných ustanovení v jeho znění účinném do 31. 12. 1991“, že však žalovanému a jeho manželce nemohlo vzniknout právo společného užívání bytu manželi, neboť „u podnikového bytu to platné znění zákona neumožňovalo“. Dle obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 se právo osobního užívání podnikového bytu, svědčící žalovanému, přeměnilo na nájem služebního bytu“ svědčící pouze žalovanému – pokračoval soud prvního stupně – neboť „ani ve znění účinném od 1. 1. 1992 vznik práva společného nájmu bytu manželi ohledně služebního bytu neumožňoval ( obč. zák.)“. S odkazem na tvrzení žalobkyně, že „sporný byt nesplňoval kritéria služebního bytu dle zákona č. 102/92 Sb.“, vyjádřil soud prvního stupně právní názor, že předmětný byt se proto stal bytem nájemním s účinností „od 12. 3. 1992, kdy nabyl účinnosti“, a že „právě k tomuto datu vzniklo ve smyslu obč. zák. žalovanému a jeho manželce právo společného nájmu bytu manželi“. Obvodní soud poté uzavřel, že předmětný byt je ve společném nájmu žalovaného a jeho manželky, výpověď z nájmu bytu však žalobkyně dala pouze žalovanému, a nezbývá tak, než žalobu na přivolení k této výpovědi zamítnout, aniž by muselo být prováděno důkazní řízení zaměřené ke zjištění důvodnosti výpovědi.

K odvolání žalobkyně, která – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. odmítla jako nesprávný právní názor soudu prvního stupně o dodatečném vzniku práva společného nájmu, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2001, č.j. – 22, rozsudek obvodního soudu potvrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Jako správná převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a za nesporné označil to, že výpověď z nájmu předmětného bytu byla dána žalovanému „žalobou ze dne 1. 2. 2001“, tedy po účinnosti „novely a po účinnosti zák. č. 102/92 Sb.“. Dovozoval, že v době výpovědi nájmu neměl již předmětný byt charakter bytu podnikového ani služebního, stal se „ve smyslu obč. zák. bytem nájemním“ a „existovalo-li manželství žalovaného, pak mu za trvání manželství vzniklo právo nájmu bytu a v souladu s ust. obč. zák. tak vznikl společný nájem bytu manželi“. K právnímu názoru vyjádřenému v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , na který v odvolání poukazovala žalobkyně, městský soud uvedl, že neakceptuje „zde uvedené stanovisko … pro jeho nepřesvědčivost v právní argumentaci, která postrádá oporu v zákoně i jeho logickém výkladu, když zcela přehlíží úpravu zakotvenou v obč. zák.“

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání opírající se o ustanovení s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. S odkazem na skutková zjištění učiněná v průběhu řízení zdůraznila, že předmětný byt byl bytem trvale určeným pro ubytování pracovníka organizace ( vyhl. č. ), a výlučným uživatelem bytu byl pouze žalovaný, i když byl v té době ženat s J. P. Dnem 1. 1. 1992 se právo osobního užívání bytu změnilo na nájem bytu a předmětný byt, který nesplňoval podmínky uvedené v zákoně č. pro byty služební, se stal „běžným nájemním bytem“. I nadále byl výlučným nájemcem žalovaný, jehož manželka byt „užívala pouze odvozeně od práva nájmu svědčícího žalovanému“; v případech, kdy byl byt jako podnikový původně přidělen jen jednomu z manželů jako byt trvale určený pro ubytování pracovníka organizace, k němuž podle obč. zák. v tehdy platném znění nevzniklo právo společného užívání manželi, nemohlo právo společného nájmu u vzniknout ani dodatečně po účinnosti Dovolatelka uzavřela, že právní závěr soudů obou stupňů tedy nebyl správný a výpověď z nájmu bytu byla po právu dána pouze žalovanému. Vycházejíc z této argumentace navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou ( ) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle a 2 ), má formální i obsahové znaky uvedené v a uplatňuje se jím způsobilý dovolací důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání je přípustné podle , neboť podle názoru dovolacího soudu lze potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přiznat po právní stránce zásadní význam ( )

Vady uvedené v , a b/, , ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny ( věta druhá ), se ze spisu nepodávají a Nejvyšší soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu jsa přitom vázán důvody uplatněnými v dovolání ( věta první ).

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.

Vzhledem k obsahu dovolání bude předmětem dovolacího přezkumu otázka, kterou odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) řešil v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu jako otázku předběžnou – zda je žalovaný výlučným nájemcem předmětného bytu, anebo jde o byt ve společném nájmu manželů (s tím důsledkem, že v posledně uvedeném případě musí být výpověď z nájmu bytu dána oběma společným nájemcům, a nikoli pouze žalovanému).

Dovolací soud zdůrazňuje, že dovoláním není zpochybněn závěr soudů obou stupňů, že předmětný byt byl v době přidělení žalovanému (v roce 1987) bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace, jak byl definován v ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, a k němuž se podle své dikce vztahuje i ustanovení obč. zák. ve znění před novelou provedenou Již ve svém rozsudku ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, pod pořadovým číslem 61, vyslovil Nejvyšší soud České republiky právní názor, že ustanovení obč. zák. vylučovalo existenci práva společného užívání bytu manžely ( a násl. obč. zák.), že proto právo manžela, kterému byt přidělen nebyl, bylo toliko právem od uživatele odvozeným, a že „dodatečně”, tj. účinností (jež nastala dne 5. 3. 1992, nikoli tedy dne 12. 3. 1992, jak mylně uvedl soud prvního stupně), společné právo manželů včetně společného nájmu vzniknout nemohlo, a to i kdyby se podle obč. zák. ve znění osobní užívání nepřeměnilo na nájem služebního bytu. Odkázat lze i na rozsudek ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. , který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovým číslem 36, s jehož právní argumentací je ve shodě i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, pod pořadovým číslem 111. Dovolací soud neshledává důvod, pro který by se měl v této věci od své zcela ustálené judikatury odchýlit.

Rozhodnutí odvolacího soudu, jež spočívá na opačném právním názoru, nelze tedy považovat za správné, dovolací důvod podle byl žalobkyní uplatněn opodstatněně a dovolací soud proto bez jednání ( věta prvá ) tento rozsudek podle věty za středníkem zrušil. Protože důvody, pro které tak učinil, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl zároveň zrušen i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 4. 2001 a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Z ustanovení plyne, že v řízení, jež proběhne po zrušení obou rozhodnutí, platí obdobně ustanovení ; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. července 2002

JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.

předsedkyně senátu