Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
19 C 89/2021-19
Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudkyní titul. jméno příjmení, LL.M., ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení částka s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky částka od
datum do datum a úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky částka od datum do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši částka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Předmětem řízení je spor o zaplacení částky částka s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky částka od datum do zaplacení. Dle žalobních tvrzení jistina představuje žalovaným neuhrazený úvěr poskytnutý mu žalobkyní ve výši částka dle smlouvy o úvěru ze dne datum, a splatný ke dni datum.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celé řízení zůstal pasivní. Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 10. 3. 2021, č. j. 19 C 89/2021 -13, byl žalovaný vyzván k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň byl žalovaný poučen, že nevyjádří-li se ve stanovené sedmidenní lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Společně s citovaným usnesením byla žalovanému prostřednictvím poštovních služeb doručována také žaloba a výzva k vyjádření k žalobě. Doručovatel České pošty, s. p., učinil pokus o doručení předmětné zásilky přímo žalovanému dne datum, žalovaný však nebyl zastižen
a proto téhož dne byla v místě trvalého pobytu žalovaného (neboť jiná adresa pro doručování nebyla u žalovaného zjištěna) zanechána výzva k vyzvednutí zásilky a zároveň byla zásilka uložena na příslušné pobočce České pošty, s. p. Žalovaný na výzvu České pošty, s. p., nereagoval
a zásilku si nevyzvedl. Proto se předmětná zásilka považuje dle § 49 odst. 4 zákona
č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř. “) za doručenou dne datum,
tj. 10. dnem od datum, kdy byla zásilka připravena k vyzvednutí (při zohlednění víkendu dle § 57 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ). Shora citované usnesení bylo tedy žalovanému doručeno dne datum, lhůta pro vyjádření plynula do datum včetně. Žalovaný na výzvu soudu nijak nereagoval. Žalobkyně vyslovila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení přímo v žalobě (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Soud tedy za splnění podmínek § 115a o. s. ř. o. s. ř. rozhodl věc bez nařízení jednání.
3. Na základě obsahu spisu a žalobkyní doložených listinných důkazů učinil soud následující závěr
o skutkovém stavu: Žalovaný dne datum uzavřel s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo (dále také jen„ smlouva“). Na základě smlouvy žalobkyně předala žalovanému
v hotovosti částku částka, a to nejpozději v den podpisu (uzavření) smlouvy. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě žalobou uplatněného nároku výzvou ze dne datum, odeslanou do dispozice žalovaného téhož dne. Ke svým poměrům ke dni uzavření smlouvy žalovaný uvedl, že žije v nájmu ještě s jednou osobou, je nezaměstnaný, jeho příjem je tvořený příspěvkem na bydlení ve výši částka a odměnou za blíže nespecifikovanou brigádní činnost ve výši
částka. Za výdaje žalovaný označil nájemné/inkaso ve výši částka, úhradu za telefon/internet ve výši částka a jiné blíže neurčené výdaje ve výši částka. Údaje sdělené žalovaným žalobkyně ověřila výměrem příspěvku na bydlení a nájemní smlouvou. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalovaný čehokoli zaplatil na poskytnuté finanční prostředky. Taktéž nebyla tvrzena ani prokázána jiná skutečnost, na jejímž základě by peněžitý závazek žalovaného plynoucí ze smlouvy zanikl ve vyšším rozsahu, než bylo žalobkyní tvrzeno.
4. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo
s ním jinak jedná.
6. Podle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele.
7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona číslo Sb. (dále jen„ ZoSÚ“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
8. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže
z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu
s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti
v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
10. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí
i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
16. Úvěrová smlouva uzavřená účastníky je dle své povahy smlouvou o spotřebitelském úvěru
ve smyslu ZoSÚ. Proto se soud zabýval otázkou, zdali smlouva o úvěru byla uzavřena
platně z hlediska spotřebitelského práva. Úvěrová smlouva se v daném případě řídí ustanovením § 86 ZoSÚ, které sice oproti bezprostředně předcházející úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb. změnilo textaci, žalobkyni (jakožto poskytovatelku úvěru) však i nadále tížila povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného, jakožto spotřebitele, splácet úvěr ve výši
částka. Tento závěr plyne jak z důvodové zprávy k ustanovení § 86 ZoSÚ, tak ze směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne datum, č. 2008 číslo, účinné od 21. 6. 2008 (v ČR transponované datum), která stanovuje limity euro-konformního výkladu závazného pro obecné soudy ČR, jakožto soudy členského státu EU (obdobně viz také odstavec 19 nálezu Ústavního soudu ČR ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ). Žalobkyni tedy tížila povinnost provést před poskytnutím úvěru takovou činnost, jejímž výstupem by bylo zjištění, zda v tomto konkrétním případě žalovaný v postavení spotřebitele bude schopen dostát svým smluvním finančním závazkům.
17. Odbornou péčí lze pak v souladu s § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb. , o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 30. 10. 2017, chápat jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Na podkladě uvedeného je třeba posuzování schopnosti žalovaného splácet dohodnuté splátky úvěru provádět nejen v rovině příjmů a výdajů samotného žalovaného, ale také v širších souvislostech ve vztahu k osobním a celkovým majetkovým poměrům žalovaného. Jak bylo opakovaně dovozeno také judikaturou vyšších soudů (např. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ), věřitel dostojí své povinnosti tím, že při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr vyjde z objektivně doložených osobních, výdělkových a majetkových poměrů spotřebitele. Pouhá prohlášení spotřebitele (bez jakéhokoli relevantního podkladku) o jeho poměrech mohou být shledána dostatečnými pouze pro odmítnutí poskytnutí spotřebitelského úvěru, nikoli pro vyhovění žádosti o úvěr. Odborná péče věřitele tak v sobě zahrnuje povinnost objektivně ověřit údaje uvedené spotřebitelem, přičemž pouhá absence negativních údajů o spotřebiteli v databázích dlužníků není sama o sobě dostatečně relevantní informací, na jejímž podkladě lze spotřebitelský úvěr poskytnout (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ).
18. S ohledem na dikci věty druhé § 87 odst. 1 ZoSÚ se soud dále zabýval tím, zdali je případnou neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru třeba zkoumat z moci úřední, nebo zdali se jedná
o neplatnost zkoumanou pouze k námitce spotřebitele. Soud při těchto úvahách vycházel z judikaturou aprobovaného principu (viz nálezy Ústavního soudu ČR ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 199/11 ; ze dne datum, sp. zn. III. číslo a konečně ze dne datum, sp. zn. III. číslo), dle něhož je„ ...neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů...“. Pokud tedy věřitel, jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru, uzavře se spotřebitelem smlouvu, na jejímž základě spotřebiteli poskytne úvěr, aniž by dostál své zákonem stanovené povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele poskytnutý úvěr řádně splácet, je třeba na takovou smlouvu i za účinnosti ZoSÚ nahlížet jako na absolutně neplatnou ve smyslu § 580 o. z., k čemuž je soud povinen dle § 588 o. z. přihlížet z úřední povinnosti. Tento závěr koresponduje jak se stanoviskem prezentovaným v odstavci 12 rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 Co 47/2018 – 50 („ Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem, ze strany soudu...“), tak se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR začleněným do usnesení ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017 , dle kterého není při posuzování neplatnosti spotřebitelské smlouvy rozhodující, zdali si dlužník zvýšenou ochranu zaslouží – tedy neplatnost smlouvy je nutno posuzovat mj. bez ohledu na procesní aktivitu dlužníka v soudním řízení.
19. Soud tedy uzavírá, že v daném případě zkoumal, zdali žalobkyně posuzovala s odbornou péčí schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Zároveň se soud touto otázkou zabýval z úřední povinnosti, neboť případnou neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného prověření poměrů žalovaného hodnotí jako neplatnost absolutní.
20. V rozhodované věci žalobkyně ničeho tvrdila o tom, že původní věřitelka před tím, než žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši částka, zkoumala reálné možnosti
a schopnosti žalovaného dostát smluvním finančním závazkům plynoucím pro něj ze smlouvy následně uzavřené dne datum. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela především z údajů sdělených žalovaným, které ověřila toliko výměrou příspěvku sociálního charakteru a nájemní smlouvou. Ač žalobkyně již ze sdělení žalovaného věděla, že je nezaměstnaný, jakkoli dále neověřovala zdroj žalovaným uvedeného příjmu z brigádní činnosti (tento příjem navíc s ohledem na výši částka představoval dvě třetiny tvrzených příjmů žalovaného a tedy výrazně ovlivnil případnou úvěruschopnost žalovaného). Taktéž žalobkyně ničeho blíže nezjišťovala k dalším blíže nespecifikovaným výdajům žalovaného, jakož i k osobou s žalovaným spolužijící. Jak plyne ze závěrů judikovaných vyššími soudy (viz předchozí odstavce), prohlášení žalovaného o pravosti jím uvedených údajů není způsobilé zbavit žalobkyni povinnosti řádně prověřit poměry žalovaného a z nich plynoucí schopnost žalovaného úvěr splácet.
21. Soud tedy na podkladě provedeného dokazování uzavírá, že smlouva o úvěru ze dne datum nebyla dle § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 580 o. z., uzavřena platně, neboť žalobkyně před poskytnutím úvěrů posoudila s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného předmětný úvěr za sjednaných podmínek splácet (z důvodu absence kvantitativně i kvalitativně dostatečných informací o poměrech žalovaného nebylo možno odborně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet).
22. Neplatnost smlouvy je v souladu s citovaným § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 o. z. neplatností absolutní, která nastává přímo ze zákona, a tedy soud je povinen se takovouto neplatností zabývat z úřední povinnosti dle § 588 o. z. Absolutní neplatnost pak způsobuje neplatnost právního jednání od samého počátku, tedy na absolutně neplatný právní úkon je nazíráno, jakoby nikdy nevznikl. S ohledem na uvedené pak účastníkům neplatného právního jednání nevznikají žádná práva ani povinnosti (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013 ), tedy žalobkyni nevznikl nárok na úrok z prodlení odvozený ode dne smluvní splatnosti závazku k vrácení úvěrů.
23. Plnění, která si smluvní strany mezi sebou poskytly právě na základě absolutně neplatného právního jednání, představují v souladu s § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodná obohacení, která jsou si účastníci povinni vzájemně vydat. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě absolutně neplatné smlouvy finanční prostředky ve výši částka. Proto soud shledal žalobu důvodnou co do jistiny ve výši částka, která na straně žalovaného představuje bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Jelikož se žalovaný ve smyslu § 1968
o. z. dostal s úhradou částky částka do prodlení, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení
(a žalovanému tak vznikla odpovídající povinnost k úhradě) úroku z prodlení. Jelikož žalobkyně neprokázala, že by k úhradě této částky vyzvala žalovaného dříve, než výzvou ze dne datum odeslanou žalovanému téhož dne (v níž nebyla splatnost stanovena), vznikl žalobkyni nárok na úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to v souladu s § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jde-li pak o datum splatnosti, soud z poštovního podacího archu zjistil, že výzva k úhradě byla prostřednictvím poštovních služeb na adresu žalovaného odeslána v úterý datum. Jelikož nebylo o doručení zásilky obsahující výzvu k úhradě ničeho tvrzeno ani prokázáno, soud aplikoval domněnku dojití dle § 573 o. z. Zásilka obsahující výzvu k úhradě se tedy považuje za doručenou třetí pracovní den ode dne odeslání, tj. v pátek datum. Splatnost nároku pak nastala nejbližší pracovní den
po doručení výzvy, tj. datum. Proto se žalovaný dostal do prodlení s úhradou částky
částka ode dne datum. Co do zbytku uplatněného úroku z prodlení soud žalobu zamítl.
24. Na podkladě výše uvedeného soud tedy shrnuje, že shledal žalobu důvodnou v rozsahu částky
částka s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky částka od datum do zaplacení (výrok I), přičemž to vše je žalovaný dle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve zbylé části konkretizované ve výroku II. soud žalobu zamítl, neboť z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy žalobkyni na úhradu takového příslušenství nevznikl nárok.
25. O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. a převážně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 70,28 % (úspěch žalobkyně 85,14 % (vyjádřený částkou částka) po odečtení jejího neúspěchu
14,86 % (vyjádřeného částkou částka) s tím, že pro účely toho výpočtu kapitalizoval soud požadované příslušenství běžící do zaplacení ke dni vyhlášení rozhodnutí v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I ÚS 2717/08 , a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 )). Náklady řízení, které vznikly žalobkyni, sestávají ze zaplaceného soudního poplatky ve výši částka a paušální náhrady dle § 151 odst. 3 o. s. ř za dva úkony (výzva k plnění a návrh ve věci samé dle § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ) v sazbě
částka za jeden úkon dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. , tj. v souhrnu částka. Celkové náklady řízení na straně žalobkyně činí tedy částka, z nich soud žalobkyni přiznal 70,28 %,
tj. částka (výrok III). Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
26. Použití ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. je pak odůvodněno tím, že řízení (jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující částka) bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně toutéž žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.