Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Tdo 270/2002

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný JUDr. I. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. , uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že „6. 5. 2000 okolo 19.40 hodin jako řidič osobního motorového vozidla značky Volkswagen Vento, na silnici II/185 ve směru S. – K., okres K., 23. kilometr u K. narazil úmyslně středem svého vozidla, které rozjížděl, do cyklisty Ing. Z. K., který se s jízdním kolem rovněž rozjížděl, a to po vzájemné slovní rozepři na vozovce, přičemž Ing. Z. K. upadl po nárazu na vozovku, zranění přitom neutrpěl a obžalovaný z místa nehody vycouval a ujel, aniž by se přesvědčil, zda cyklista nepotřebuje poskytnout pomoc“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku, a dále podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný uznán povinným, aby zaplatil poškozenému Ing. Z. K. částku 4 000,- Kč.

Shora citovaný rozsudek byl vydán z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce podaných proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. , kterým bylo ve věci rozhodnuto v prvním stupni.

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. , napadl obviněný dne 30. 5. 2002 dovoláním, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak obviněný ve svém dovolání uvádí, je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon v jeho neprospěch, pokud skutkový děj, tak jak byl zjištěn, byl posouzen jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák. Krajský soud v Plzni stejně jako před tím Okresní soud v Domažlicích měly pochybit, jestliže dospěly k závěru, že se jednalo o úmyslný náraz středem vozidla do cyklisty Ing. Z. K. Podle názoru obviněného skutková zjištění ve věci nedovolují učinit jiný závěr než ten, že šlo o nedbalost, a nikoli o úmysl. Obviněný se sám k věci nemůže vyjádřit, neboť trvá na své výpovědi, že nebyl účastníkem předmětné události, a vychází proto z výpovědí poškozeného Ing. Z. K. a svědka R. K. Z nich dovozuje, že nelze vyloučit, že řidič osobního automobilu Volkswagen Vento, když stál na okraji vozovky, chtěl najet na střed vozovky, aby pak couvl a pokračoval jiným směrem. Neznamená to tedy, že chtěl najet do cyklisty nebo že byl alespoň srozuměn s možností do něho najet. Za nezanedbatelné považuje obviněný i pochybnosti o tom, že by řidič uvedeného vozidla chtěl způsobit zranění nebo alespoň se zraněním byl srozuměn. Celá událost se mohla odehrát také tak, že došlo k náhodnému najetí do kola poškozeného, při kterém došlo k poškození kola a k zanedbatelnému zranění. Obviněný uzavírá, že pokud by ve věci dříve činné soudy uvážily tyto důkazy, správně je zhodnotily podle § 2 odst. 6 tr. řádu a respektovaly zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, nemohly by vyložit skutková zjištění v tom smyslu, že jde o zavinění úmyslné.

Na základě uvedených skutečností obviněný navrhl, aby dovolací soud konstatoval, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku v otázce zavinění a sám pak ve věci rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek odvolacího soudu, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. B., bylo tedy podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání došlo u Okresního soudu v Domažlicích dne 30. 5. 2002, tj. na místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný JUDr. I. K. odkazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci konkretizace dovolacího důvodu pak obviněný uvádí zejména nedostatky v uvážení důkazů a v jejich zhodnocení, které vedly k výkladu, že se v předmětné věci jednalo o úmyslné zavinění. Jak již bylo zmíněno výše, obviněný tvrdí, že řidič osobního automobilu Volkswagen Vento nemusel chtít najet do cyklisty ani s tím nemusel být srozuměn. Celá událost se mohla odehrát také náhodným najetím do kola poškozeného, když řidič vozidla najel do středu vozovky, aby pak couvl a pokračoval jiným směrem. Na základě uvedeného obviněný dále dovozuje, že řidič vozidla nemusel chtít způsobit poškozenému zranění ani s tím nemusel být srozuměn, a mohlo se proto jednat jen o nedbalost.

Jak ovšem vyplývá z § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem pro dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného JUDr. I. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak ho popsal odvolací soud v napadeném rozsudku, tedy mimo jiné že „narazil úmyslně středem svého vozidla, které rozjížděl, do cyklisty Ing. Z. K., a to po vzájemné slovní rozepři na vozovce, přičemž Ing. Z. K. upadl po nárazu na vozovku, zranění přitom neutrpěl“. Popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v jeho posouzení jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák., k němuž správně dospěl Krajský soud v Plzni. Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného JUDr. I. K. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán.

Obviněný totiž ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje v podstatě jen proti správnosti skutkových zjištění, resp. proti tomu, jaká skutková zjištění vyvodily soudy obou stupňů z provedených důkazů, z nichž některé obviněný zpochybňuje (zejména výpovědi poškozeného Ing. Z. K. a svědka R. K.). Přitom Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4 a § 5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu (viz rozhodnutí pod č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Výhrady uplatněné v dovolání obviněného JUDr. I. K. pak směřují právě proti těm skutkovým zjištěním, z nichž soudy obou stupňů učinily právní závěr o formě jeho zavinění ve vztahu k jednání a k hrozícímu následku. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat.

Nejvyšší soud tedy konstatuje, že v posuzovaném dovolání byl sice citován jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání podle § 265b tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně nejsou uvedeny. Předmětem dovolacích námitek se staly nedostatky ve skutkových zjištěních obou ve věci činných soudů. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud neakceptoval ani ty námitky obviněného obsažené v jeho dovolání, které vyúsťují do konstatování, že kdyby soudy důkazy zmíněné v dovolání správně zhodnotily podle § 2 odst. 6 tr. řádu, nemohly by vyložit skutková zjištění v tom smyslu, že jde o zavinění úmyslné. Podle názoru Nejvyššího soudu totiž způsob hodnocení důkazů soudem nemůže být dovolacím důvodem už jen proto, že sám o sobě není ani vadou řízení, pro kterou by bylo možné zrušit rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem podle § 258 odst. 1 písm. a) až c) tr. řádu. Zde platí, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. řádu, tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (viz rozhodnutí pod č. ). Tím spíše musí uvedené závěry platit v situaci, kdy má Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat napadené rozhodnutí již ve třetím stupni a bez možnosti provedené důkazy opakovat a provádět za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti (viz tr. řádu).

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 4. července 2002

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y