Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1476/2001

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 1.2.2001, čj. -94, zamítl návrh žalobkyně v části, kterou se na žalovaném domáhala zaplacení 117.950 Kč s 20% úroky od 30.11.1998 do zaplacení a 20% úroku z prodlení z částky 172.176 Kč za den 30.11.1998 z titulu postoupení pohledávky vůči Zemědělskému družstvu R. Šlo již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, který původně rozsudkem ze dne 25.6.1999, čj. -25, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 172.176 Kč s příslušenstvím a ve zbytku, tj. ohledně částky 117.176 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl; tento jeho rozsudek byl v zamítavé části zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 4.4.2000, čj. -48 a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 15.5.2001, čj. 240/2001-108, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1.2.2001 a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že v dané věci zůstala sporná pouze otázka charakteru pohledávky žalobkyně vůči bývalému Zemědělskému družstvu R., kterou postoupila žalovanému. V tomto směru došlo ke střetu dvou právních názorů; podle prvního z nich, ke kterému se opakovaně přiklonil soud prvního stupně, šlo o pohledávku vyplývající ze , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a podle druhého z nich, který zastávala žalobkyně, o pohledávku vyplývající ze , o zemědělském družstevnictví. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi účastníky vycházela ze skutečnosti, že žalobkyně má pohledávku vyčíslenou v „protokolu o majetkovém vypořádání s vlastníkem půdy“, uzavřeném se Zemědělským družstvem R., v němž je jednoznačný odkaz na zákon o půdě. Rovněž doplněným dokazováním, zejména výslechy svědků J. P. a K. bylo potvrzeno, že šlo skutečně o vyrovnání restitučního nároku žalobkyně podle zákona o půdě, a to náhradu za živý a mrtvý inventář. V daném případě odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, že obsahem dohody nemohly být nároky žalobkyně podle , neboť tomu neodpovídá znění této dohody, a nadto ustanovení citovaného zákona, které o vypořádání vzájemných práv a závazků hovoří, odkazuje na stanovy toho kterého družstva. V daném případě však stanovy tyto nároky neupravovaly. Proto odvolací soud posoudil skutkové závěry soudu prvního stupně jako správné; soudy nemohou v dané věci posuzovat eventuelní nároky žalobkyně vyplývající z ukončení jejího členství v družstvu, ale nárok, který byl předmětem smluvního ujednání ať již mezi účastníky sporu na základě smlouvy z 1.11.1994, nebo mezi žalobkyní a družstvem podle shora uvedeného protokolu. Tím pak byl nárok vycházející z ustanovení zákona o půdě. Je nepochybné a mezi účastníky nesporné, že žalobkyně vnesla při svém vstupu do družstva živý a mrtvý inventář. Později z družstva vystoupila, převzala zemědělskou půdu, jejíž vlastnicí zůstala, a tu následně pronajala žalovanému; tak splnila zákonnou podmínku zajištění provozu zemědělské výroby, spojenou se vznikem náhrady podle ustanovení zákona o půdě. Odvolací soud ovšem potvrdil jako správný závěr soudu prvního stupně, podle něhož uvedená náhrada byla v žalované výši sjednána v rozporu s ustanovením zákona o půdě, a proto je dohoda v části, týkající se náhrad za budovy a stavby, ve smyslu ustanovení , neplatná.

Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení . Žádá, aby dovolací soud připustil dovolání v otázce, podle kterého právního předpisu má být řešena otázka nároků vystoupivšího člena ze zemědělského družstva, pokud k zániku členství vystoupením došlo do doby účinnosti obchodního zákona, tj. do 1.1.1992. Dovolací důvod žalobkyně založila na ustanovení , protože se domnívá, že posuzování uvedené právní otázky soudy obou stupňů řešily v rozporu s právem hmotným, a tedy ji nesprávně právně posoudily. Žalobkyně odmítla závěry soudů obou stupňů, pokud dovodily, že její nároky je nutno posuzovat podle zákona o půdě. Zdůraznila účel zákona o půdě a poukázala na to, že tento zákon zásadně neřeší otázky členství v družstvech, nároky členů, kteří z družstva vystoupili a pod. Podle ustanovení zákona o půdě se původnímu vlastníkovi dostává pouze náhrady za uvedené věci, kdežto při vypořádacím podílu se dostává náhrady nikoliv za vnesené věci, ale je vypořádáván jeho podíl vnosu ve vztahu k celkovému majetku družstva, podílí se na výsledcích jeho hospodaření ke dni zániku členství, na aktivech, ale i jeho pasivech. Takzvaný protokol, byť označený jako majetkové vypořádání s vlastníkem půdy, je podle žalobkyně ve skutečnosti vyčíslením vypořádacího podílu; tato skutečnost vyplývá přímo z jeho obsahu, protože není ohodnocován pouze živý a mrtvý inventář a zásoby, ale i podíl na dalším majetku družstva, nemovitostech, nedokončené výrobě. Pro ocenění majetku družstva za účelem stanovení výše vypořádacího podílu žádný závazný právní předpis nestanovuje, že ocenění musí být provedeno podle určitého cenového předpisu. Dovolatelka odmítla rovněž závěr soudu, podle něhož vystoupivší člen neměl nárok na vypořádací podíl proto, že stanovy zemědělského družstva v rozhodné době nestanovovaly postup a zásady pro vypořádací podíl, neboť podle ní pro stanovení tohoto podílu bylo možno v době pořízení protokolu dne 3.4.1993 použít analogicky vymezení čistého jmění družstva tak, jak bylo definováno ustanovením Žalobkyně rovněž nesouhlasila se závěry soudů obou stupňů, které v rozporu se zjištěným skutkovým stavem interpretovaly skutečnost, že pro vyčíslení nároků bylo použito vládního To bylo použito z rozhodnutí členské schůze po zjištění, že u všech členů se nedochovaly vnosové listy, a to proto, aby všem členům družstva byly vyčísleny jejich nároky podle stejných zásad. Pokud žalobkyně svoji pohledávku za družstvem postoupila, postoupila pohledávku existující. Proto nelze dovozovat, že se jedná o dohodu mezi družstvem a žalobkyní, která co do zažalované částky byla neplatná z důvodu ustanovení a) zákona o půdě. Napadeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který ovšem nemůže mít za následek odstranění křivdy, ale musí jít o vypořádání se s členem, který se svým majetkem podílel na výsledcích hospodaření družstva. Protože soudy obou stupňů vzniklý právní vztah řešily v rozporu s hmotným právem, dovolatelka navrhuje zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje náležitosti stanovené v a zabýval se proto jeho přípustností ( ). Vyšel z toho, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvolacím soudem změněn, a že soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé (tj. o návrhu na zaplacení částky 117.950 Kč s příslušenstvím) jinak než v dřívějším rozhodnutí. Nepřichází tedy v úvahu přípustnost dovolání podle nebo b) . Zbývá tedy posoudit, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ), z čehož vychází dovolatelka.Tak by tomu bylo případě, kdyby právní závěry odvolacího soudu byly v rozporu s hmotným právem, nebo řešily otázku, která byly odvolacími soudy či dovolacím soudem řešena rozdílně, případně nebyla řešena.

Takové právní otázky odvolací soud neřešil. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího totiž je založeno v prvé řadě na skutkovém zjištění, že pohledávka, kterou žalobkyně postoupila žalovaném z titulu písemně uznaného nároku vůči Zemědělskému družstvem R., je pohledávkou z dohody o výši nároku na náhradu živého a mrtvého inventáře a zásob podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Skutková zjištění odvolacího soudu dovolací soud nepřezkoumává, je-li přípustnost dovolání založena na ustanovení . Právní závěry, založené na obsahu písemného dokladu i svědeckých výpovědích, pak odpovídají běžné judikatuře. Za této situace se nelze zabývat otázkou, jaké eventuelní další nároky (zejména nároky na vypořádací podíl) měl člen zemědělského družstva, který z něj vystoupil před účinností obchodního zákoníku, protože případné nároky žalobkyně z tohoto titulu vůči Zemědělskému družstvu R. nebyly předmětem tohoto řízení.

Dovolací soud proto neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu měl zásadní právní význam a dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z toho, že žalovanému, který by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měl nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly ( , , ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3.července 2002

JUDr. Ema Barešová, v.r.

předsedkyně senátu