Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 Tcu 121/2002

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Trestním rozkazem Okresního soudu v Košicích, Slovenská republika, ze dne 15. 3. 1999, sp. zn. , byl I. G. uznán vinným trestným činem krádeže ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2, § 247 odst. 1 písm. b) trestního zákona Slovenské republiky. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Stalo se tak na základě zjištění, že v době od 11. 2. 1995 do 17. 2. 1995, v chatové oblasti v katastru obce R., okres K. – okolí, po předcházející vzájemné dohodě s M. Č., se vloupali do rekreační chaty majitele L. P. tím způsobem, že rukama vyhnuli ochrannou mříž okna v čelní stranně chaty, následně rozbili dvojitou skleněnou výplň okna a vnikli do chaty, odkud společně odcizili různé elektrospotřebiče v hodnotě 2600 Sk, šatstvo, obuv, ozdobné předměty, užitkové předměty a spotřební předměty v hodnotě 12 728 Sk, čímž majiteli chaty způsobili škodu na odcizených věcech ve výši 15 328 Sk a škodu poškozením zařízení ve výši 642 Sk.

Odsouzený I. G. dosud k výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu výše uvedeným trestním rozkazem slovenského soudu nenastoupil, v současné době se nachází na území České republiky.

Ministerstvo spravedlnosti Slovenské republiky požádalo podle čl. 31 odst. 2 Smlouvy mezi Slovenskou republikou a Českou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. října 1992, s odvoláním se na Úmluvu o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983, o rozhodnutí, zda Česká republika převezme výkon trestu odnětí svobody v této trestní věci.

Ministerstvo spravedlnosti České republiky předložilo proto dne 9. 5. 2002 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky s návrhem, aby podle § 384a odst. 1 tr. ř. výše citované rozhodnutí soudu Slovenské republiky uznal na území České republiky.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal předloženou trestní věc a shledal, že všechny zákonné podmínky pro uznání rozhodnutí slovenského soudu nejsou splněny.

V posuzované věci poskytují mezinárodně právní podklad pro výkon rozhodnutí soudu Slovenské republiky na území České republiky Smlouva mezi Slovenskou republikou a Českou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. října 1992 (uveřejněna pod č. 209/1993 Sb. - dále jen „Smlouva“) a Úmluva o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983 (uveřejněna pod č. 553/1992 Sb. - dále jen „Úmluva“).

Podle článku 31 odst. 1 Smlouvy se státní občané jedné smluvní strany, odsouzení k trestu odnětí svobody na území druhé smluvní strany, předávají k výkonu trestu odnětí svobody na území smluvní strany, jejímiž jsou státními občany, v souladu s Úmluvou. Podle článku 31 odst. 2 Smlouvy se podle Úmluvy postupuje i v případech, kdy odsouzený v době podání žádosti o předání k výkonu trestu odnětí svobody se již nachází na území dožádané smluvní strany.

Vlastní podmínky pro předání odsouzené osoby k výkonu trestu jsou vymezeny především v článku 3 odst. 1 Úmluvy. Z hlediska tam uvedených požadavků je zřejmé, že podle Osvědčení o státním občanství České republiky, které vydal dne 18. 9. 2000 Okresní úřad v Mělníku, je I. G. státním občanem České republiky. Jmenovaný byl přitom odsouzen pro skutek, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák.). Z uloženého šestiměsíčního trestu odnětí svobody odsouzený dosud nic nevykonal.

Je zde však třeba poukázat ještě na požadavek obsažený v článku 3 odst. 1 písm. d) Úmluvy. I v případě, kdy se odsouzený již nachází na území České republiky, kde má být trest vykonán, musí být zjištěno, zda s tímto předáním souhlasí (popř. za stanovených podmínek jeho právní zástupce). Přitom musí jít ve smyslu článku 7 Úmluvy o souhlas dobrovolný, učiněný s plnou znalostí právních důsledků.

Podle názoru Nejvyššího soudu, v případě, kdy je odsouzený na území státu, kde má být trest vykonán a jehož je občanem, musí z prohlášení o souhlasu s předáním k výkonu trestu být patrno, že si je vědom i zvláštních právních důsledků vyplývajících z této situace. Konkrétně jde o to, že podle právního řádu České republiky nemůže být občan České republiky vydán k výkonu trestu do cizího státu (srov. § 21 odst. 1 tr. zák.). Z toho vyplývá, že v případě odepření souhlasu odsouzeného s předáním nemůže být výkon uloženého trestu zajištěn ani uvedenou formou mezinárodní spolupráce mezi Slovenskou republikou a Českou republikou, tj. na základě aplikace příslušné mezinárodní smlouvy o vydávání, v tomto případě Evropské úmluvy o vydávání. Setrvá-li odsouzený na území České republiky, výkonu trestu uloženého soudy Slovenské republiky se odepřením souhlasu tedy může vyhnout (srov. č. 53/1995 Sb. rozh. tr.).

Ve věci byl proveden dne 1. 9. 1999 na dožádání Okresního soudu Košice – okolí Okresním soudem v Jičíně výslech odsouzeného ke zjištění jeho stanoviska k případné realizaci předání. Z protokolu o tomto úkonu se podává, že jmenovaný „po seznámení s předmětem výslechu a následném poučení k věci“ uvedl, že byl odsouzen již výše citovaným rozhodnutím slovenského soudu k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, je státním občanem Slovenské republiky, v nedávné však době podepisoval doklady pro vyhotovení státního občanství České republiky a z toho důvodu nežádá o převedení k výkonu tohoto trestu na Slovensko a chce trest vykonat v České republice.

Popsaný úkon a v rámci něho učiněný souhlas je vadný z následujících důvodů. V okamžiku, kdy byl odsouzeným dán souhlas s realizací předání do České republiky byl tento stále občanem Slovenské republiky, čili dosud nebyla naplněna podmínka státního občanství vykonávajícího státu podle čl. 3 odst. 1 písm. a) Úmluvy. Její naplnění se však očekávalo vzhledem k vyjádření odsouzeného a zjištěním ohledně řízení o udělení českého občanství. Shora uvedená zásada, podle níž nemůže být občan České republiky vydán k výkonu trestu do cizího státu, a z toho vplývající důsledek, že v případě odepření souhlasu s předáním nemůže být výkon trestu uloženého cizozemským soudem zajištěn ani jinou formou, se tedy dosud na odsouzeného G. nevztahovaly. Nebyl proto zdánlivě důvod a ani právní základ ho o tomto poučovat. Z textu protokolu pak také smysl a obsah poučení, které se v něm zmiňuje není zachycen a není tak zřejmé jakého konkrétního poučení se odsouzenému dostalo.

Pokud by však v mezidobí od vyjádření souhlasu s předáním do jeho realizace došlo k udělení českého občanství odsouzenému, což se také skutečně stalo, pak už by se na odsouzeného předmětná zásada i se svými důsledky vztahovala. Jelikož však byl souhlas odsouzeného s předáním již dán, jeho realizaci by nic nebránilo (za předpokladu splnění všech dalších podmínek). To vše bez toho, aniž by odsouzený před vyjádřením svého souhlasu o předmětných právních důsledcích věděl, neboť jejich plnou znalost u něj zpravidla nelze předpokládat [z protokolu o výslechu zde ani nevyplývá, že by byla před vyslovením souhlasu s předáním zjišťována, ani že by byl o těchto důsledcích orgánem provádějícím výslech poučen - srov. § 55 odst. 1 písm. e) tr. ř].

Z uvedeného pak vychází názor Nejvyššího soudu na popsanou problematiku, podle něhož, za situace, kdy odsouzený nebyl občanem České republiky, mělo buď dojít k řádnému poučení a zjištění jeho stanoviska k předání až po nabytí českého občanství nebo se mu mělo dostat poučení o všech právních důsledcích tohoto postupu v podmíněné formě, tzn. že nabude-li české občanství bude třeba k realizaci jeho předání k výkonu trestu do České republiky třeba jeho souhlasu a zejména, že pokud se nachází na území České republiky v případě odepření souhlasu s předáním nemůže být výkon trestu uloženého slovenskými soudy zajištěn touto ani jinou formou mezinárodní spolupráce.

S ohledem na výše uvedené má Nejvyšší soud zato, že souhlas odsouzeného vyjádřený ve výše uvedeném protokolu o výslechu nelze považovat za souhlas vyslovený za splnění podmínek čl. 3 odst. 1 písm. e) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy.

Vzhledem k tomuto nedostatku ve splnění podmínek předání výkonu trestu Nejvyššímu soudu nezbylo, než návrh Ministerstva spravedlnosti na uznání rozsudků Slovenské republiky na území České republiky podle § 384a odst. 1 tr. ř. zamítnout.

Toto rozhodnutí však neznamená, že by v případě odstranění uvedeného nedostatku nebylo možno předložit návrh na uznání rozhodnutí soudu Slovenské republiky Nejvyššímu soudu znovu. Nelze vyloučit, že odsouzený např. z důvodu dobrého vypořádání svých vztahů se Slovenskou republikou raději bude souhlasit s výkonem tam uloženého trestu v České republice, i když bude vědět, že k výkonu tohoto trestu ve Slovenské republice nemůže být Českou republikou vydán.

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud poukazuje na další nedostatek návrhu, resp. k němu poskytnutých materiálů, a to absenci formálního doložení právní moci předmětného trestního rozkazu. Skutečnost, že tento nabyl právní moci lze sice teoreticky dovodit z textu přiloženého protokolu o provedení dožádání Okresním soudem v Jičíně ze dne 23. 7. 1999 a z dalších souvisejících okolností, pro účely dalšího případného řízení před Nejvyšším soudem by však bylo namístě uvedený nedostatek napravit.

Poučení: Proti tomuto usnesení není žádný opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. července 2002

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch