Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1996/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehlička, CSc., o dovolání J. S.-Š., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 25.7.2001, sp.zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. (žalobce J. S.-Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. V. D., 2. J. D. a 3. M. P., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 30.12.991, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 925 ve Z. (s pozemky parc. č. 119, parc. č. 1820-díl I a parc. č. 1820-díl II /o výměře 941 m2/) s veškerým příslušenstvím, garážemi, studnou a oplocením. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti patřily původně J. Š., která zemřela 5.9.1985 a jejímž jediným dědicem je žalobce. Tyto nemovitosti propadly státu na základě rozsudku vydaného v trestním řízení, jež bylo vedeno u bývalého Státního soudu v Praze pod sp.zn. . J. Š. byla rehabilitována usnesením Městského soudu v Praze z 30.10.1968, sp.zn. , ale byla odškodněna pouze za výkon vazby a výkon trestu odnětí svobody. Dne 3.11.1965 byly uzavřeny kupní smlouvy mezi Domovní správou Z., jako prodávající, a kupujícími M. a M. P., jakož i V. a J. D. ohledně ideálních dílů nemovitostí (u všech po jedné čtvrtině), zapsaných ve vložce č. 291 pozemkové knihy pro uvedené katastrální území; uzavřeny byly také dohody o osobním užívání pozemků. Cena nemovitostí byla ve smlouvách sjednána částkou 64.336,- Kč, třebaže podle znaleckého posudku činila jejich cena 96.630,- Kč. Všichni čtyři kupující byli takto třicetiprocentní slevou protiprávně zvýhodněni, jak to má na zřeteli ustanovení

Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že v tomto případě nejsou dány hmotněprávní podmínky pro vydání majetku žalovaných žalobci ve smyslu ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích. Poukazovali na to, že žalobní návrh žalobce byl ve srozumitelném znění podán až po uplynutí stanovené prekluzívní lhůty.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 3.1.1996, čj. -78, byla žaloba žalobce zamítnuta. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovaným náklady řízení částkou 2.680,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit také státu na náhradu vyplaceného svědečného 5.749,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 5.

K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 26.3.1997, sp.zn. , ve výroku o věci samé „ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými V. D., J. D. a M. P. a dále ve výroku o nákladech řízení“ a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto usnesení odvolací soud byl toho názoru, že žalobce zatím neprokázal své tvrzení ohledně protiprávního zvýhodnění žalovaných, ani nabytí věcí v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a že je třeba v řízení provést zejména žalobcem v odvolacím řízení navržené listinné důkazy a svědectví, což by mohlo mít význam pro prokázání případného zvýhodnění žalovaných při koupi nemovitostí na základě smlouvy z 3.11.1965.

V dalším průběhu řízení byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 19.11.1999, čj. -228, opět zamítnuta žaloba žalobce, aby bylo žalovaným uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp .925 se stavební parcelou č. 1819 a zahradou parc. č. 1820 (díl I) a ostatní plochou parc. č. 1820 (díl II), zapsané na listu vlastnictví č. 99 pro katastrální území Z. u Katastrálního úřadu P. včetně veškerého příslušenství a součástí nemovitostí, garáží, oplocení, studny a venkovních úprav. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení celkem částku 7.860,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že se neukládá povinnost uhradit státu vyplacené znalečné a že se také neukládá úhrada soudního poplatku.

K odvolání žalobce byl citovaný rozsudek soudu prvního stupně z 19.11.1999 zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze 7.6.2000, sp.zn. , a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že přes obsáhlost dosud provedeného dokazování zatím nelze posoudit, zda žalovaní sporné nemovitosti získali v souladu s tehdy platnými předpisy či v rozporu s nimi. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že nevěnoval náležitou pozornost otázce poskytnutí slevy z kupní ceny při prodeji nemovitostí žalovaným smlouvou z 3.11.1965 z pohledu tehdy platných směrnic pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům z 2.4.1964, uveřejněných pod č. 10 ve Věstníku Ministerstva financí z roku 1964, jakož i z pohledu ustanovení dříve platné , o správě národního majetku. Z tohoto důvodu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Poté byl Obvodním soudem pro Prahu 5 vynesen rozsudek z 26.2.2001, čj. -273, jímž byla žaloba žalobce znovu zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení celkem částku 24.983,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo rovněž rozhodnuto, že náklady vynaložené na znalečné v celkové výši 15.520,80 Kč ponese stát, stejně jako náklady soudního poplatku.

V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tu, podle názoru soudu, došlo k převodu vlastnictví ke sporným nemovitostem v souladu s ustanoveními (jmenovitě s ustanovením ,bb/ této vyhlášky); při poskytnutí slevy byl dodržen i postup stanovený směrnicemi pro prodej rodinných domků z národního majetku, vydanými Ministerstvem financí 2.4.1964; k poskytnutí slevy byl získán souhlas příslušného bývalého místního národního výboru a byl také dán souhlas příslušné komise i odboru bývalého Okresního národního výboru P. Soud prvního stupně měl za prokázáno, že v roce 1962 činila cena nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, 84.510,- Kč a že dům byl ve špatném stavu; dospěl k závěru, že tedy cena byla při prodeji smlouvou z 3.11.1965 stanovena vcelku správně, i když podle revizního posudku znalce měla činit 91.685,- Kč, protože odchylka od této ceny v ceně, dohodnuté ve smlouvě, byla soudem prvního stupně posouzena jako minimální a tedy nerozhodná. Sleva byla poskytnuta tehdy, když se nikdo nepřihlásil ke koupi nemovitostí za nabízenou cenu 99.630,- Kč a ani později za nabízenou sníženou cenu 77.300,- Kč. Konečná poskytnutá sleva (tj. z částky 96.630,- Kč na částku 65.000,- Kč) byla takto poskytnuta ve výši 32,7%, což odpovídalo ustanovení článku 3 odst. 4 i 5 již citovaných směrnic Ministerstva financí z 2.4.1964. Žalovaní se ke koupi nemovitostí spojili jako dvě rodiny a peníze na tuto koupi získali půjčkou. Nebylo zjištěno, že by k tomu, že žalovaným byly nabídnuty nemovitosti ke koupi, vedlo na jejich straně zastávání nějakých politických funkcí nebo jiný druh tehdejší politické angažovanosti. Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl, když měl za to, že v řízení nebylo prokázáno splnění podmínek stanovených v ustanoveních a

O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na ustanovení a a na ustanovení a č. O soudním poplatku bylo rozhodnuto podle ustanovení a , o soudních poplatcích.

O odvolání žalobce proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně z 26.2.2001 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 25.7.2001, sp.zn. . Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen a žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení částku 3.795,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno opodstatněným. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně řádné dokazování, náležitě zjistil skutkový stav a dospěl rovněž ke správnému právnímu závěru, který nedoznal změny ani v řízení před odvolacím soudem. Odvolací soud dovozoval, že žalobce je oprávněnou osobou k vydání nemovitostí (uváděných v jeho žalobě), a to jako dědic po původní majitelce nemovitostí J. Š., matce žalobce; žalobce podal také výzvu k vydání nemovitostí; k přechodu žalobcem uváděných nemovitostí na stát došlo způsobem předpokládaným ; nebylo však prokázáno, že by tyto nemovitosti nabyli žalovaní v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, jak to má na zřeteli ustanovení Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně zaměřil svou pozornost na poskytnutí slevy žalovaným z kupní ceny při koupi nemovitostí na základě kupní smlouvy z 3.11.1965. Z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že důvodem pro poskytnutí slevy z kupní ceny byl nedobrý technický stav domu čp. 925 ve Z. (zejména pokud šlo o střechu domu) a s tím související nezájem občanů o koupi tohoto domu; výše poskytnuté slevy z kupní ceny nemovitostí odpovídala maximální čtyřicetiprocentní hranici zjištěné ceny (tj. při dohodnuté kupní ceně 65.000,- Kč činila tato sleva ve srovnání se zjištěnou cenou nemovitostí 96.630,- Kč celkem 32,7%). Námitky žalobce, týkající se údajného nesprávného zařazení zimní zahrady do obytné plochy nemohly mít vliv na změnu ocenění domu čp. 925 ve Z.; nedůvodné jsou i námitky žalobce ohledně údajného nesprávného postupu státních orgánů při odsouhlasení slevy z kupní ceny nemovitostí; odvolací soud neshledal důvodným ani poukaz žalobce na „nález Ústavního soudu ČR č. 117/1993“ v tom smyslu, jak si závěry tohoto nálezu žalobce vykládal. Z uvedených důvodů tedy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení .

O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení ve spojení s ustanoveními a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 18.9.2001 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 18.10.2001, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení .

Žalobce ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a případně i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení a (ve znění ). Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a také, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatel spatřoval v rozhodnutí odvolacího soudu řešení projednávané právní věci v rozporu s hmotným právem, a to jednak pokud šlo o nezapočítání podlahové plochy zimní zahrady do obytné plochy domu čp. 925 ve Z., a dále pokud šlo o posouzení otázky, zda tu při převodu nemovitostí smlouvou z 3.11.1965 byl dodržen postup podle , o správě národního majetku, a posléze i v dání přednosti posuzování dodržování směrnic Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům (z 2.4.1964) před posouzením dodržování vyhlášky o správě národního majetku.

Dovolatel vytýkal také postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že žalobci byla odňata možnost účastnit se (na rozdíl od žalovaných) šetření ustanoveného znalce na místě samém před vypracováním znaleckého posudku v této právní věci.

Dovolatel posléze vytýkal nesprávné hodnocení důkazů, pokud šlo o otázku nedobrého technického stavu domu čp. 925 ve Z. a pokud šlo o posouzení vlivu poskytnuté slevy, která byla vyšší než 30% skutečné ceny.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení hlavy první dvanácté části ; podle bodu 1 těchto přechodných ustanovení platí uvedený zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti citovaného zákona, pokud není v zákoně č. stanoveno jinak (např. v bodu 15 a v bodu 17 přechodných ustanovení tohoto zákona).

Přípustnost dovolání bylo nutno posoudit podle ustanovení (ve znění ), když v daném případě šlo o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Protože tu nešlo o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, jenž by dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil ( ), bylo třeba posoudit přípustnost dovolání dovolatele podle ustanovení . Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem.

Podle ustanovení , týkajícího se mimosoudních rehabilitací v oblasti trestněprávních vztahů, jsou povinnými osobami v této oblasti vztahů právnické osoby podle ustanovení a fyzické osoby podle ustanovení tohoto zákona, pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím.

Podle ustanovení jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v , a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 2.2.1995, , uveřejněném pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vyloženo, že ve vztahu právní úpravy , o soudní rehabilitaci, a , o mimosoudních rehabilitacích, platí ohledně pravomocných odsuzujících rozhodnutí vyhlášených v době od 25.2.1948 do 1.1.1990, že stanovil postup, jakým se má oprávněná rehabilitovaná osoba domáhat do určité doby svého nároku od osoby povinné.

V daném případě odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, se zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí otázkou souladu či rozporu nabytí žalobcem uváděných nemovitostí od státu s tehdy platnými právními předpisy (zejména s ustanoveními dříve platné , o správě národního majetku) a zabýval se také otázkou existence či neexistence protiprávního zvýhodnění na straně žalovaných při převodu nemovitostí na základě smlouvy z 3.11.1965 (s přihlížením i k obsahu směrnic Ministerstva financí z 2.4.1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, které nemají povahu obecně závazného předpisu /srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem/). Rozhodnutí odvolacího soudu ve svém řešení vycházelo při výkladu ustanovení z jím citovaných právních předpisů a z výsledků dokazování, prováděného soudy obou stupňů po celou dobu řízení, které probíhá od 30.12.1991. Odvolací soud průběh řízení v této právní věci usměrňoval i svými zrušovacími usneseními z 26.3.1997 (sp.zn. ) a ze 7.6.2000 (sp.zn. ). V této právní věci nešlo o neobvyklou či atypickou aplikaci ustanovení , tedy o otázku, která by v rozhodnutích dovolacího soudu či odvolacích soudů nebyla řešena, popřípadě o otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně; opačný závěr nevyplývá ani z právních závěrů uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, ani z jiných poznatků získaných Nejvyšším soudem při vedení evidence soudní judikatury, a ani z poukazu dovolatele na dvě v jeho dovolání zmíněná soudní rozhodnutí odvolacích soudů v obdobných (nikoli však obsahově totožných) právních věcech. Ze zevrubné argumentace odvolacího soudu k ustanovením i k ustanovením dříve platné , obsažené v rozsudku odvolacího soudu z 25.7.2001, sp.zn. (i v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 26.2.2001, čj. -273) nevyplývá přesvědčivě tvrzení dovolatele, že by tato projednávaná právní věc byla řešena v rozporu s hmotným právem.

Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že v daném případě bylo dovoláním dovolatele napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, jež by mělo po právní stránce zásadní význam (posuzována objektivně a nikoli jen z hlediska subjektivního zájmu účastníka řízení na výsledku řízení), jak to má na zřeteli ustanovení .

Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele, směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, podle ustanovení a , jako dovolání nepřípustné.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 2. července 2002

JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.

předseda senátu