Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2018/2001

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu) proti žalovaným označeným jako Nejvyšší kontrolní úřad a jako Česká republika - Nejvyšší kontrolní úřad, aby bylo určeno, že „platový výměr Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 14.4.1997, kterým byl odebrán žalobci celý osobní příplatek“, je neplatný a že „žalobci přísluší původní osobní příplatek 3.500,- Kč měsíčně“, a aby byla žalovaným uložena povinnost „doplatit žalobci část platu za období od 1.4.1997 do 31.1.1998 v celkové výši 23.500,- Kč“ s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil zejména tím, že pracoval u Nejvyššího kontrolního úřadu jako kontrolor a že mu byl od 1.2.1996 platovým výměrem ze dne 21.2.1996 přiznán osobní příplatek ve výši 3.500,- Kč za dlouhodobě dosahované kvalitní výsledky v práci. Platovým výměrem ze dne 14.4.1997 mu byl osobní příplatek odejmut s odůvodněním, že nesplnil v požadované kvalitě konkrétně zadaný úkol. Tímto postupem zaměstnavatel podle názoru žalobce porušil ustanovení a zák. práce, , a „ vládní vyhlášky č. 150/58 Ú.l.“.

Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 15.4.1998 č.j -20 řízení zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 3.225,- Kč na účet advokátky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodování o přiznání, snížení, zvýšení či odejmutí osobního příplatku nespadá do pravomoci soudu a ani soudu nepřísluší přezkoumávat důvodnost či nedůvodnost takového rozhodnutí. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.10.1998 č.j. -30 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že předmětná právní věc je věcí vyplývající z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a Nejvyšším kontrolním úřadem a spadá proto do rozsahu pravomoci soudu.

Obvodní soud pro Prahu 7 poté rozsudkem ze dne 14.4.1999 č.j -46 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 12.960,- Kč na účet advokátky. Ve věci samé vůči žalované České republice žalobu zamítl, neboť Česká republika „z hlediska hmotného práva, jenž je předmětem tohoto řízení, není subjektem práva“. Zabývaje se dále důvodností uplatněných nároků vůči žalovanému Nejvyššímu kontrolnímu úřadu dovodil, že platový výměr není právním úkonem, nýbrž potvrzením o výši platu, a proto se nelze úspěšně domáhat určení jeho neplatnosti. Protože vzhledem k ustanovení „nelze fakultativní složky mzdy od zaměstnavatele vynucovat“, není podle názoru soudu prvního stupně opodstatněný ani „návrh žalobce na přiznání osobního příplatku ve výši 3.500,- Kč včetně celkové dlužné částky ve výši 23.500,- Kč“.

K odvolání žalobce „proti zamítnutí žaloby na NKÚ (už ne ČR NKÚ)“ Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.11.1999 č.j. -67 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé“ potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil tento rozsudek „jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 13.410,- Kč, „jinak jej v tomto výroku potvrdil“; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.810,- Kč na účet jejich zástupkyně. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaná Česká republika není v daném sporu pasivně legitimována. Oproti soudu prvního stupně sice dovodil, že předmětný platový výměr je právním úkonem ve smyslu ustanovení § 240 zák. práce, avšak podle jeho názoru žalobě o určení jeho neplatnosti „nelze vyhovět proto, že jde o určovací petit a žalobce neprokázal svůj naléhavý zájem na tomto určení, protože je zřejmé, že je možné žalovat na plnění“. Jelikož o poskytnutí, resp. snížení či odejmutí osobního příplatku (jako fakultativní složce mzdy) rozhoduje výhradně zaměstnavatel a „soudu takové rozhodnutí nepřísluší“, není tak možno vyhovět ani požadavku žalobce na zaplacení osobního příplatku za období 1.4.1997 do 31.1.1998, „protože rozhodnutí o přiznání příplatku již netrvá, novým rozhodnutím zaměstnavatele bylo změněno“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení , neboť otázku, „zda, jak a podle čeho má soud posuzovat spravedlivost odebrání osobního příplatku za práci“, je třeba považovat za zásadně právně významnou. Zdůraznil, že d zaručuje zaměstnancům právo na spravedlivou odměnu za práci, a proto, stanoví-li zákon „fakultativnost přiznání“ osobního příplatku „na základě splnění formálních podmínek zákona“, pak podle názoru dovolatele „spravedlivost přiznání nebo odejmutí musí být dovozována z toho, zda je spravedlivý také obsah hodnocení práce zaměstnance zaměstnavatelem“. Nelze totiž připustit, aby „fakultativní část odměny za práci byla považována za spravedlivou, aniž by předtím byla posouzena správnost – spravedlivost hodnocení práce zaměstnance, které je její podmínkou“. Názor, že hodnocení pracovních výsledků zaměstnance nezáleží výhradně na zaměstnavateli, ale může v něm ve sporech rozhodovat také soud, žalobce dovozoval též „z analogického ustanovení a 4 zák. práce“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný Nejvyšší kontrolní úřad navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě, bude-li věc přezkoumávána po věcné stránce, aby bylo dovolání zamítnuto, neboť závěry odvolacího soudu jsou v souladu s právními předpisy i s konstantní judikaturou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ), věc projednal podle ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „ “ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Přihlédl rovněž k tomu, že počínaje dnem nabytí účinnosti , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (t.j. dnem 1. ledna 2001), se žalovaný Nejvyšší kontrolní úřad stal organizační složkou státu ( uvedeného zákona) a v řízení pokračoval ve smyslu ustanovení a 3 uvedeného zákona s Českou republikou jako s účastníkem řízení. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( , věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [ ]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ].

Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ( ). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( ).

V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není dána, a to již proto, že ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení Vzhledem k tomu, že žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení Za situace, kdy dovolatel netvrdí, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení , je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení , věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které v rozsahu, v jakém byly spojené s účelným bráněním práva, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 1.075,- Kč [srov. , , a , ve znění ]. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení , věty první, a , věty první (per analogiam) uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. července 2002

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu