Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1536/2001

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná na odškodnění nemoci z povolání zaplatila 668.555,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že pracoval u žalované (jejího právního předchůdce) v dole jako důlní technik a že z důvodu ohrožení nemocí z povolání byl ke dni 1.2.1990 převeden na práci na povrchu dolu, čímž došlo k poklesu jeho výdělku. Dne 1.5.1990 „byla diagnóza změněna na chorobu z povolání“ - uhlokopskou pneumokoniózu a ke dni 26.10.1990 skončil jeho pracovní poměr u žalované dohodou z důvodu organizačních změn. Protože podle jeho názoru nemocí z povolání trpěl již v době převedení na povrch dolu, požadoval po žalované z tohoto důvodu náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.11.1990 do 31.12.1996.

Okresní soud v Karviné (poté, co žalobce vzal zpět žalobu do částky 76.800,- Kč s příslušenstvím) rozsudkem ze dne 8.10.1998 č.j. -76 zastavil řízení do částky 76.800,- Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 591.755,- Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit Českému státu - Okresnímu soudu v Karviné náklady řízení ve výši 1.649,- Kč. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že důvodem převedení žalobce na povrch dolu dne 1.2.1990 bylo ohrožení nemocí z povolání, dospěl k závěru, že žalovaná „nenese odpovědnost podle ust. § 190 odst. 3 zák. práce na ztrátu na výdělku při tomto převedení v práci, neboť zde chybí základní předpoklad odpovědnosti, a to existence nemoci z povolání“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7.4.1999 č.j. -91 rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části“ (t.j. v zamítavém výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uplatněný nárok není důvodný, neboť žalobce ke dni převedení na povrch dolu „dle tehdy platných kriterií trpěl pouze ohrožením chorobou z povolání“, které nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 zák. práce nezakládá, a „v souvislosti s překlasifikací ohrožení na dovršenou nemoc z povolání žalobci škoda nevznikla“.

K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 25.11.1999 č.j. -108 rozsudky soudů obou stupňů zrušil. Ústavní soud odmítl praxi obecných soudů, které z hlediska vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku rozdělují zaměstnance poškozené nemocí z povolání na dvě kategorie, tj. na ty, kteří byli převedeni na jinou práci z důvodu dovršené nemoci z povolání, a na ty, kteří byli převedeni toliko pro ohrožení touto nemocí, avšak přesto následně chorobou z povolání onemocněli. Zdůraznil, že převedení na jinou práci je opatřením nepochybně preventivní povahy a že „pokud tento záměr nedojde svého naplnění a onemocnění vznikne, je základ pro standardní odškodnění dán, neboť vyplývá z principu objektivní odpovědnosti zaměstnavatele“. Nelze proto sdílet názor obecných soudů, že byla-li nemoc z povolání zjištěna či deklarována až po převedení na jinou práci, nemůže nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vůbec vzniknout, neboť je tak „bez rozumných a zákonných důvodů“ odepřena část zabezpečení při nezpůsobilosti k práci těm, kteří „vzdor snaze o předejití profesnímu onemocnění přesto touto chorobou onemocněli“.

Okresní soud v Karviné poté rozsudkem ze dne 4.1.2001 č.j. -145 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 77.243,- Kč s dále specifikovaným příslušenstvím, žalobu „do částky 514.512,- Kč s příslušenstvím“ zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalobce je povinen zaplatit Českému státu - Okresnímu soudu v Karviné náklady řízení ve výši 1.435,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit Českému státu - Okresnímu soudu v Karviné náklady řízení ve výši 214,- Kč a soudní poplatek ve výši 3.092,- Kč. Po doplnění řízení dospěl k závěru, že žalobci náleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti pouze za dobu od 1.1.1995 do 31.12.1995 v celkové výši 77.243,- Kč. Jednotlivé měsíční nároky do 31.12.1994 jsou podle názoru soudu prvního stupně s ohledem na ustanovení § 261 a § 263 odst. 3 zák. práce promlčeny, neboť žalobce uplatnil nárok na náhradu za ztrátu na výdělku u soudu až dne 3.1.1997 a žalovaná tuto skutečnost namítla. Uplatněné nároky za dobu po 1.1.1996 pak žalobci nepřísluší proto, že s účinností od 1.1.1996 došlo na straně žalobce „odchodem do starobního důchodu“ ke změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce, „která vyvolává ztrátu nároku na náhradu za ztrátu na výdělku“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16.5.2001 č.j. -162 rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části“ (t.j. v zamítavém výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání proti tomuto rozsudku se nevyhovuje. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nároky žalobce uplatněné za dobu od 1.11.1990 do 31.12.1994 jsou promlčeny. Dovolání se promlčení ze strany žalované přitom nelze - jak namítá žalobce - hodnotit jako zneužití výkonu práva na újmu druhého účastníka pracovněprávního vztahu (šikanu) ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce, neboť podle názoru odvolacího soudu jde o „chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku takového úkonu“. Za správný považoval rovněž názor soudu prvního stupně, že přiznání starobního důchodu žalobci od 1.1.1996 představuje takovou podstatnou změnu poměrů, která má za následek zánik povinnosti žalované platit náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť - jak zdůraznil - „je pouze otázkou stanovení priorit na straně žalobce“, zda o přiznání starobního důchodu požádá; jestliže se však rozhodne této možnosti využít a starobní důchod je mu přiznán, není již jeho zdrojem příjmů výdělek, ale přiznaný důchod, a proto zde již není důvod k poskytování náhrady za ztrátu na výdělku. Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že se v posuzovaném případě nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, protože „otázky, které byly zkoumány v odvolacím řízení, byly řešeny i soudy vyšších stupňů“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení „ve spojení“ s ustanovením Namítal, že vzhledem „ke konkrétním okolnostem jeho případu“, kdy žalovaná vznesla námitku promlčení až na samém konci řízení (teprve poté, co bylo zjevné, že žalobcův nárok je po právu), představuje uplatnění námitky promlčení zneužití výkonu práva na újmu druhého účastníka pracovněprávního vztahu, a proto „aplikací zák. práce mělo být žalované právo namítat promlčení odepřeno“. V této souvislosti rovněž zdůraznil, že žalobu nepodal dřív proto, že se domníval, že žalovaná námitku promlčení nevznese, neboť tak nikdy v minulosti nečinila, a že s ohledem na pojištění žalované přechází v daném případě její odpovědnost na stát a „je tedy nesporné, že žalovaná není povinna poskytovat náhradu ze svého ani z prostředků pojišťovny, která by mohla žalované vytknout, že svá práva, včetně práva vznést námitku promlčení, v řízení neuplatnila“. Žalobce dále vytkl soudům, že není správný ani jejich závěr o tom, že přiznání starobního důchodu představuje podstatnou změnu poměrů na straně poškozeného způsobující zánik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku. Namítal, že „tento výklad ustanovení zák. práce do budoucna neobstojí, neboť zcela pomíjí situaci na trhu práce“ a postavení uchazeče o zaměstnání ve vztahu k úřadu práce. Podle jeho názoru totiž nelze za situace, kdy mu nebylo ze strany Úřadu práce v K. přiznáno ani hmotné zabezpečení (s odůvodněním, že splňuje nárok na starobní důchod) ani zprostředkováno zaměstnání, hovořit - tak jako odvolací soud - o tom, že „dal přednost lepšímu finančnímu zabezpečení poté, co dosáhl 60-ti let věku“, protože „nevolil mezi lepším finančním zajištěním, ale minimálním finančním zajištěním, neboť druhá z možností byla zůstat zcela bez prostředků“. Dovozoval proto, že „v současných společenských poměrech“ je nutné vykládat ustanovení zák. práce tak, že „rozhodující pro posuzování změny poměrů je zdravotní stránka zaměstnance, tedy jeho schopnost dále pracovat“, čemuž „nepřímo odpovídá i znění ustanovení zák. práce“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle , , ve znění zákonů č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. , nálezu Ústavního soudu č. 31/1996 Sb., , nálezu Ústavního soudu č. 269/1996 Sb., zákonů č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. , nálezu Ústavního soudu č. 2/2000 Sb., zákonů č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. , tedy podle ve znění účinném od 1.1.2001 (dále též jen „ “), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 1.1.2001 a po řízení provedeném podle ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( , věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzované věci řešil odvolací soud mimo jiné právní otázku, zda výkon subjektivního práva žalovanou spočívající v uplatnění námitky promlčení ohledně nároků žalobce za období od 1.11.1990 do 31.12.1994 představuje v daném případě zneužití výkonu práva na újmu druhého účastníka pracovněprávního vztahu. Otázkou výkladu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce se již dovolací soud zabýval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.6.2000 sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, roč. 2000, po pořadovým číslem 126) a dospěl k obecnému závěru, že chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu práva ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce, i když je jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu; za zneužití výkonu práva přitom lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (žalobce netvrdí a z obsahu spisu nevyplývá, že by podal žalobu v posuzované věci až 3.1.1997 v důsledku úmyslného jednání žalované, jehož účelem by bylo oddálit uplatnění nároku u soudu). Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z tohoto právního názoru důsledně vycházel i v posuzované věci a jeho závěr o tom, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalované nelze hodnotit jako zneužití výkonu práva na újmu druhého účastníka pracovněprávního vztahu (šikanu) ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce, neboť jde o „chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku takového úkonu“, je proto s uvedeným výkladem ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce konformní.

Odvolací soud dále řešil právní otázku, jaký význam má pro další poskytování náhrady za ztrátu na výdělku skutečnost, že žalobci byl počínaje dnem 1.1.1996 přiznán starobní důchod. Tato právní otázka již byla judikaturou vyšších soudů vyřešena. Byl přijat závěr, že splnění předpokladů pro vznik nároku na starobní důchod není samo o sobě podstatnou změnou v poměrech poškozeného ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16.10.1969 sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1970, pod č. 36); rozhodne-li se však poškozený využít dané možnosti odejít do starobního důchodu, pak z toho také vyplývá, že dalším zdrojem jeho příjmů již nemá být výdělek, ale přiznaný důchod a důvod k poskytování náhrady za ztrátu na výdělku tak odpadl (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6.9.1995 sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1996, pod č. 35). V posuzovaném případě soudy obou stupňů - jak vyplývá z podrobného odůvodnění jejich rozsudků - z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházely. Dovodil-li tedy odvolací soud, že „přiznání starobního důchodu žalobci představuje změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce, mající za následek zánik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti po 1.1.1996“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska právních otázek uplatněných dovolatelem po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalobce tedy není přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. června 2002

JUDr. Zdeněk Novotný předseda senátu