Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 311/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti o ústavní stížnosti JUDr. M. P., zastoupeného Mgr. Václavem Linhartem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 4, Kongresové centrum Praha - budova C, Na Pankráci 1685/17, 19, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, č.j. 36 Co 10/2004-44 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 8. 2003, č.j. 21 C 249/2002-22, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení , , a y a a d, domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti zaplatit žalobci částku ve výši 27 080 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady soudního řízení.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal současně s ústavní stížnosti i dovolání, Ústavní soud řízení usnesením ze dne 12. 8. 2004 přerušil a v řízení pokračoval až po obdržení rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. , kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné (usnesení Nejvyššího soudu nebylo ústavní stížností napadeno).

Z obsahu napadených rozhodnutí a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že předmětem sporu mezi stěžovatelem a žalovaným (Česká pošta, s.p.) byl požadavek stěžovatele na vrácení přeplatků z důvodu neprovedené služby. Stěžovatel posílal prostřednictvím České pošty, s.p. svým klientům zásilky (fotografické práce) s využitím základní služby s názvem "doporučené psaní", zpoplatněné podle sazebníku částkou 18 Kč, další poskytnutá doplňková služba "dobírka" byla zpoplatněna částkou 10 Kč a za vybrání a odeslání vybrané částky zpět stěžovateli prostřednictvím "poštovní poukázky C" hradil stěžovatel 12 Kč. Za každou zásilku, kterou se nepodařilo doručit vracela žalovaná stěžovateli 12 Kč. Stěžovatel se však domáhal vrácení celkem 22 Kč za každou nedoručenou zásilku, tedy i částky 10 Kč za službu "dobírka". Obecné soudy při posuzování žaloby vycházely z tehdy platné vyhlášky ministerstva dopravy a spojů č. (dále jen vyhláška) a z ceníku účinného do 31. 5. 2002, z níž vyplývá, že služba "dobírka" je službou doplňkovou ve smyslu vyhlášky k hlavní službě poštovní poukázka podle vyhlášky. Služba "dobírka"je přitom bez hlavní služby "poštovní poukázka" neuskutečnitelná. Jedná se o tzv. dílčí službu, přičemž dle vyhlášky je cena rovná úhrnu cen za zvolené dílčí služby. Dle ustanovení cit. vyhlášky platí, že pokud poštovní zásilka nebyla dodána, držitel poštovní licence vrátí ze zaplacené ceny částku podle ceníku. Obecné soudy dospěly k závěru, že logickým, gramatickým a systematickým výkladem je nutno dovodit, že v případě nerealizace doplňkové služby jako součásti celkové služby se nevrací odesílateli celá částka zaplacená za služby, ale z dikce "ze zaplacené ceny" vyplývá, že se vrací pouze částka odpovídající ceně za poštovní poukázku. Odvolací soud poukázal i na to, že v ceníku služeb účinném od 1. 6. 2002 byla problematika vrácení části ceny v případě nerealizace doplňkové služby "dobírka" upravena výslovně tak, aby v praxi neexistovaly interpretační problémy. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud v usnesení o odmítnutí dovolání dle odst 2 písm. a) uvedl, že napadenému rozhodnutí by ani nemohl přiznat zásadní právní význam již pro nedostatek judikatorního přesahu, neboť je založeno na výkladu právní normy odkazující na Poštovní podmínky, které byly v mezidobí modifikovány tak, aby nečinily výkladové potíže.

Stěžovatel s provedeným výkladem nesouhlasí. Uvádí, že s ohledem na monopolní postavení žalovaného byl nucen přistoupit na adhezní uzavření smlouvy, aniž měl možnost znění smlouvy ovlivnit. Stěžovatel je přesvědčen, že z platné právní úpravy a smluvního ujednání vyplývá, že pokud žalovaný provádějící svou činnost na základě uzavřených smluv nesplnil svou povinnost a nedodal poštovní zásilku adresátovi a nevybral od něj stanovenou částku, přísluší odesílateli nárok na vrácení částky stanovené v ceníku, kde jedinou částkou zmiňovanou v souvislosti s poštovní službou "dobírka"je částka 10 Kč. Dle názoru stěžovatele obecné soudy v rozporu s § 35 obč. zák. nevycházely z toho co bylo mezi účastníky ujednáno, jejich výklad je příliš extenzivní a je provedený ve prospěch jednoho účastníka. Poukázal i na to, že ačkoliv ve věci podal obsáhlé odvolání podložené argumenty vyplývajícími z právních předpisů, odvolací soud rozhodnutí soudu potvrdil, aniž se s argumenty stěžovatele vypořádal a v podstatě odkázal na znění rozsudku soudu prvého stupně. Tím, že obecné soudy interpretovaly smluvní ujednání v rozporu s gramatickým výkladem a s vůlí stran (minimálně v rozporu s vůlí stěžovatele), se stěžovateli nedostalo práva na soudní ochranu a výkladem smluvních ujednání ve prospěch jednoho účastníka řízení bylo porušeno právo na rovné postavení stěžovatele.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu u ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry soudů, přičemž se stěžovatel ze strany Ústavního soudu domáhá jejich přehodnocení tak, aby odpovídaly jeho právnímu názoru. Uvádí přitom tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která jak bylo uvedeno, mu nepřísluší.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí.

Ústavní soud ověřil, že ve věci byl řádně zjištěn skutkový stav a obecné soudy se důkladně zabývaly všemi námitkami stěžovatele. Dle názoru Ústavního soudu dostatečně zřejmě a logicky objasnily své právní závěry, dle nichž při nedodání zásilky označené jako "dobírka" náleží odesílateli pouze nárok na vrácení poplatku za hlavní službu "poštovní poukázka" (jednalo se o službu zaplacenou předem a vzhledem k tomu, že pošta žádné peníze neinkasovala, nevznikla jí ani povinnost je odeslat a nedošlo tak ani k nákladům spojeným s jejich převzetím a vyplacením) a nenáleží mu nárok na vrácení poplatku za doplňkovou službu "dobírka" (jedná se zásilku se zvláštním režimem, která vyžaduje od předání k přepravě odlišné nestandardní zacházení, přičemž cena za tuto službu je placena právě za zvláštní zacházení ze zásilkou a okolnost, že se nepodaří zásilku doručit adresátovi či přimět jej k převzetí zásilky, nezbavuje odesílatele povinnosti za poskytnutou službu zaplatit). Ústavní soud neshledal jako opodstatněnou ani výhradu stěžovatele směřující k odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, neboť z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud dostatečně objasnil, z jakých důvodů považuje skutkové i právní závěry nalézacího soudu za správné.

Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Jejich právní závěry, dle nichž cena služby "dobírka" je cenou za zvláštní zacházení se zásilkou, která je při odesílání takovéhoto typu zásilky realizována vždy, bez ohledu na to, zda dojde k převzetí zásilky adresátem, zatímco služba poštovní poukázka v souvislosti s odesláním uvedeného typu zásilky realizována být může, ale nemusí, a odesílatel proto v případě, že pošta předpokládanou částku od adresáta nevybere, má nárok na vrácení částky za tuto nerealizovanou službu, nelze považovat za protiústavní.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Ústavní soud ani neshledal porušení y, neboť oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána rovnocenná možnost k uplatnění ochrany svých práv.

Čl. 90 a y přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů, přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (obdobně a y).

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2006

Stanislav Balík

předseda senátu