Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2114/2000

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 29. března 1999, č. j. - 432, ve znění doplňujícího usnesení ze dne ze dne 26. května 1999, č. j. - 450, uložil žalovaným, aby každý jednou třetinou zaplatili žalobkyni částku 719.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (bod I. výroku) a dále je zavázal, aby ve stejném poměru zaplatili žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 60.645,- Kč (bod II. výroku) a státu částku 8.434,-Kč (bod III. výroku). Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žaloba je po právu, jelikož žalovaným byla v souladu se , o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění, vydána nemovitost, jejíž cena v době převzetí podstatně převyšovala její původní cenu. Ze znaleckého posudku ing. V. B. vyplynulo, že rozdíl mezi původní cenou věci a cenou v době převzetí činil 719.300,- Kč, proto bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni uvedenou částku rovným dílem.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. května 2000, č. j. - 641, připustil zpětvzetí žaloby co do částky 282.677,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil (první výrok) a v napadeném vyhovujícím výroku v části, kterou byli žalovaní zavázání zaplatil žalobkyni každý jednou třetinou částku 436.623,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok). Dále žalovaným uložil, aby ve stejném poměru zaplatili žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 60.645,-Kč a státu částku 4.217,-Kč (třetí a čtvrtý výrok). Odvolací soud dospěl po doplnění dokazování k závěru, že odvolání je důvodné pouze zčásti, s tím, že podle revizního znaleckého posudku byla vydávaná nemovitost zhodnocena o částku 436.623,- Kč. Uzavřel dále, že na stanovení ceny nemovitosti v okamžiku jejího převzetí žalovanými nemůže mít vliv okolnost, že provedené stavební úpravy, jež zhodnocují její cenu, nejsou podloženy příslušnými správními rozhodnutími. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že žalobkyně není ve sporu aktivně věcně legitimována, jelikož osobou povinnou k vydání nemovitosti mělo být město K. a nikoli ona. Potud odkázal (ve spojení s faktem, že žalovaní požádali o vydání nemovitostí před účinností ) na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku, jimiž jim byly uloženy shora specifikované platební povinnosti) podali žalovaní včas dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení a (dále též jen „“). Dle názoru dovolatelů trpí rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně vadou ve smyslu , jelikož nedošlo k dostatečnému ověření subjektivity žalobkyně a nebylo prokázáno, že by tato právní subjektivitu měla. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně rovněž vychází z nesprávně vyhotovených znaleckých posudků a dále z nezjištěné a nezjišťované otázky právního nástupnictví na straně žalobkyně. Dovolatelé proto požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud – ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, – odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů.

Dovolání není přípustné.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení , a Podle není dovolání přípustné proto, že rozsudek odvolacího soudu nebyl v napadeném výroku o věci samé (ohledně částky 436.623,- Kč) rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejde ani o situaci předjímanou ustanovením (rozsudek ze dne 29. března 1999 je prvním rozsudkem okresního soudu ve věci.) Podmínky stanovené v daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a žalovaní návrh na vyslovení přípustnosti nepodali (odstavec 2).

Dovoláním rovněž výslovně napadené výroky o náhradě nákladů řízení (třetí a čtvrtý výrok), ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, takže přípustnost dovolání proti nim je nutno poměřovat ustanoveními , a Ustanovení však v části věty za středníkem přípustnost dovolání proti měnícímu usnesení o nákladech řízení výslovně vylučuje a ustanovení nelze užít již proto, že usnesení o nákladech řízení není usnesením odvolacího soudu ve věci samé.

Zbývá posoudit (pro všechny dovoláním napadené výroky) podmínky přípustnosti určené v ustanovení

K vadám vyjmenovaným v přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti a jejich existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu; jelikož jiné zmatečnostní vady nejsou dovoláním namítány a ze spisu rovněž nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda řízení je postiženo vadou tvrzenou dovolateli.

Dle ustanovení , je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení.

Způsobilost být účastníkem řízení má ve smyslu zásadně ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti. Způsobilost právnické osoby mít práva a povinnosti upravuje ustanovení (dále též jen „obč. zák.“), jenž stanoví, že způsobilost mít práva a povinnosti mají i právnické osoby ( obč. zák.). Právnickými osobami jsou sdružení fyzických nebo právnických osob, účelová sdružení majetku, jednotky územní samosprávy a jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon ( obč. zák.). Právnické osoby pak v souladu s ustanovením obč. zák. vznikají dnem, ke kterému jsou zapsány do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku, pokud nestanoví zvláštní zákon jejich vznik jinak. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně je rozpočtovou organizací zřízenou městem K. s účinností od 1. ledna 1992. Dovolatelé pak vlastní existenci žalobkyně jako právnické osoby nezpochybňují a netvrdí ani její zánik; jejich námitky ve skutečnosti směřují nikoli proti způsobilosti žalobkyně být účastníkem uvedeného řízení, nýbrž proti závěru, že v posuzovaném případě byla žalobkyně osobou ve sporu aktivně věcně legitimovanou. Nejvyšší soud pak již v usnesení ze dne 31. března 1998, č. j. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 15, ročník 1998, pod číslem 107, ročník 1998, stejně jako v dalších svých rozhodnutích vysvětlil, že tvrzení, že osoba s právní subjektivitou neměla být účastníkem řízení (proto, že ve sporu není věcně legitimována – není nositelkou práva nebo povinnosti, o které v řízení jde), není způsobilé založit zmatečnostní vadu řízení podle Od tohoto závěru nevidí důvod se odchýlit ani v projednávaném případě.

Uvedené ústí v závěr, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ), usnesením odmítl ( a 5 a ).

Dovolatelé z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, u žalobkyně však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení , věty první (per analogiam), a výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. května 2002

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu