Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2859/2000

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala navrácení majetkových práv k nemovitostem, které v žalobě označila. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že je oprávněnou organizací k navrácení majetkových práv, neboť dotčené nemovitosti jí nebyly odňaty žádným ze zákonů taxativně vymezených v Návrh, aby připustil proti svému rozhodnutí dovolání, odvolací soud zamítl.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (zastoupena advokátem) včasné dovolání, jehož přípustnost vyvozovala z ustanovení s argumentem, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu. Kromě námitky, že „nesprávně zhodnotil předložené důkazy“, odvolacímu soudu vytkla, že „všechna zdůvodnění“, která předložila, neposoudil v „celém kontextu zákona“ (č. ), a tím rozhodl v „rozporu s úmyslem zákonodárce o restituování majetku tělovýchovných a dobrovolných organizací“. K převodu majetku na stát byla její předchůdkyně násilně donucena soustavným a trvalým nátlakem, a proto nedobrovolné (a navíc podle jejího názoru neplatné) rozhodnutí o likvidaci tehdejšího spolku se fakticky „dá považovat“ za akt vyvlastnění, a podřadit je těm způsobům odnětí majetku, jež jsou vypočteny v

Žalovaná dovodila, že dovolání je neopodstatněné, a ve vyjádření k němu navrhla, aby bylo zamítnuto.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném do 1. 1. 2001 - dále jen „”).

Posouzení důvodnosti dovolání předchází otázka, zda dovolání je přípustné, a tím zda věcný přezkum je vůbec možný.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, pokud to zákon - v , a - připouští.

Vady vyjmenované v § 237 odst. 1, jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, dovolatelkou tvrzeny nebyly a z obsahu spisu se nepodávají; přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze.

Podobně k založení přípustnosti dovolání není užitelné ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/, jelikož napadený rozsudek není měnícím, nýbrž potvrzujícím.

Totéž o přípustnosti dovolání platí ohledně ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ , § 239 odst. 1, neboť není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu předcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně (a rozsudkem, který byl potvrzen, soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), resp. podmínka, že odvolací soud přípustnost dovolání zvláštním výrokem vyslovil.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen z hlediska ustanovení § 239 odst. 2.

Podle nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá právě pro posouzení otázek právních. Jestliže dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se zásadně jednat jen o takové otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.

Jelikož podle je současně dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.

K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem ve smyslu po právní stránce zásadně významným; v opačném případě, neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není, a dovolací soud je bez věcného projednání odmítne (, ).

Pojem „zásadního významu po právní stránce” podle tohoto ustanovení je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla, resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.

Otázka, kterou dovolatelka předestřela k dovolacímu přezkumu, tyto znaky nenese, protože není zjevné, že právní posouzení věci, jež v dané věci podal odvolací soud, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Podle ustanovení ve znění (dále jen ) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. a č. , se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Československé obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje ve znění (dále jen ), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu ( a ).

Odvolací soud vycházel - vzhledem k době přechodu sporného nemovitého majetku na stát - z tehdy účinného zákona č. 187/1949 Sb., a pro případ (ve smyslu ) restitučně relevantního odnětí majetku dovozoval, že bylo zapotřebí, aby šlo o majetek náležející tělovýchovným a sportovním organizacím, který přešel na Československou obec sokolskou (), anebo o majetek, který byl pro účely tělesné výchovy a sportu vyvlastněn podle ustanovení o vyvlastnění k účelům obrany státu (). Jelikož původní vlastník (K. v. b. S. v T.) podle svých stanov tělovýchovnou resp. sportovní organizací nebyl, první možnost v úvahu nepřichází, a co do možnosti druhé odvolací soud uzavřel, že stanovené podmínky vyvlastnění dovolatelka (skutkově) nedoložila; k přechodu majetku na stát totiž došlo v důsledku zániku spolku ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organisacích a shromážděních.

Že by se odnětí zákonem č. 187/1949 Sb. mohlo uplatnit prostřednictvím podmínek, stanovených v jeho § 9, dovolatelka netvrdila; v dovolání však namítla, že v průběhu řízení prokazovala, že „rozhodnutí výborové schůze o zrušení a likvidaci spolku nebylo ze strany K. v. b. S. v žádném případě dobrovolným aktem předání majetku státu, ale že šlo o jednání nedobrovolné, vynucené, a učiněné pod soustavným tlakem tehdejších mocenských orgánů“, jež je proto možné „extenzívně vykládat jako vyvlastnění ve smyslu tohoto zákona“, a tím je lze i podřadit pod ustanovení

Rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. , uveřejněného pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se dovolatelka dovolávala neprávem; ze samotné právní věty je zjevné, že dopadá na poměry odnětí majetku nikoli jakémukoli spolku, nýbrž - v odlišných souvislostech - původní sokolské tělocvičné jednotě.

V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, v opozici k názoru opačnému, vyslovil též závěr, že o „odnětí zákony č. 187/1949 Sb., č. a č. “ ve smyslu nejde až v případě přímé vazby na jejich konkrétní ustanovení (na rozhodnutí, jimiž byl odnímaný majetek určen - viz kupř. § 9 odst. 1, věta druhá, zákona č. 187/1949 Sb.), nýbrž má obsah zjevně širší; jde o odnětí „těmito zákony“, ke kterému proto došlo (již) „na jejich základě a v jejich rámci“.

Jestliže odvolací soud dovodil, že majetek předchůdkyně dovolatelky, odňatý „na základě a v rámci“ jiného právního předpisu (zákona č. 68/1951 Sb.), pod ustanovení podřadit nelze, pak mu samozřejmě nelze namítat, že vybočil z mezí standardního judikatorního názoru. Potom není ani relevantního podkladu pro závěr, že takové vybočení představuje okolnost, že odvolací soud nesdílel názor (jehož prostřednictvím - výlučně - mu dovolatelka oponovala), že přechod majetku na stát „se dá extenzívně vykládat jako vyvlastnění ve smyslu § 10 odst. 1 zákona č. 187/1949 Sb.“

Není-li tedy napadený rozsudek - ve výše vyloženém smyslu - rozsudkem zásadně významným, není ani splněna podmínka stanovená v , aby dovolání proti němu mohlo být přípustné. Jelikož možnost dovodit přípustnost dovolání z jiných ustanovení byla vyloučena již dříve, Nejvyšší soud nemohl než dovolání ve smyslu , odmítnout.

Námitky proti skutkovým zjištěním jsou pro dovolací přezkum vycházející z ustanovení bezcenné, a dovolací soud se jimi zabývat nemůže (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); tím méně mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda dovolání je podle přípustné. To je v dané věci významné proto, že dovolatelka právě tuto okolnost pominula, jestliže - výslovně - uplatnila i dovolací důvod podle

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a věty první (per analogiam) ; žalované přísluší náhrada nákladů právní služby, spočívající v odměně zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) podle , , , 3 písm. b/ (per analogiam) , ve znění (dovolání bylo podáno před 1.1.2001 - viz část dvanáctá, hlava I, bod 10. ) ve výši 1.000,-Kč a v paušální náhradě výdajů podle téhož předpisu v částce 75,-Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li plněno dobrovolně co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

V Brně dne 29. května 2002

JUDr. Vladimír Kurka, v.r. předseda senátu