Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1855/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

a 2) M. H., oběma zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 4. dubna 2001, č. j. -54, takto:

I. Dovolání prvního žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 4. dubna 2001, č. j. -54, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. dubna 2000, č. j. -33, o povinnosti prvního žalovaného vyklidit byt č. 21, sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházející se v 7. poschodí domu č. or. 27 na ulici H.v O., změněn tak, že první žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku, se zamítá.

II. Jinak se dovolání prvního žalovaného odmítá.

III. Dovolání druhé žalované se odmítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 4. 2000, č.j. -33, přivolil k výpovědi ze společného nájmu žalovaných k bytu č. 21, I. kategorie, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, v 7. poschodí domu č. or. 27 na ulici H. v O. (dále \"předmětný byt\"), určil, že nájemní poměr mezi účastníky skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a žalovaným uložil předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší. Dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaným svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu (když účinností přestal být bytem majícím přechodně charakter bytu služebního), a že jsou naplněny uplatněné výpovědní důvody podle a h) obč. zák. Naproti tomu neshledal existenci dalšího z uplatněných výpovědních důvodů podle obč. zák. Povinnost žalovaných k vyklizení vázal podle ustanovení obč. zák. toliko na zajištění přístřeší, když poukázal na to, že jejich bytová potřeba je plně uspokojena užíváním nemovitosti ve vlastnictví prvního žalovaného.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 4. 2001, č. j. -54, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že ve vztahu k prvnímu žalovanému přivolil k výpovědi z nájmu k předmětnému bytu, určil, že jeho nájemní vztah zanikne uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil mu povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku; ve vztahu ke druhé žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování opakováním listinných důkazů a opětovným výslechem prvního žalovaného, dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že účastníkům nevzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu manžely, a že jeho nájemcem je toliko první žalovaný, jemuž byl přidělen jako byt vojenský (v roce 1990, kdy byl vojákem z povolání), tj. jako byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace. Nesvědčilo-li žalovaným k předmětnému bytu ke dni 1. 1. 1992 právo společného užívání, nemohlo jim k němu následně (účinností , resp. ) vzniknout právo společného nájmu. Dovodil dále, že i když výpověď pronajímatele (žalobce) z nájmu byla dána oběma žalovaným v domnění, že jsou společnými nájemci předmětného bytu, byla způsobilá vyvolat zánik nájmu toliko ve vztahu k jednomu z nich - prvnímu žalovanému, výlučnému nájemci bytu. Odvolací soud – s odkazem na skutkové i právní závěry soudu prvního stupně ohledně naplnění výpovědních důvodů podle a h) obč. zák. - uzavřel, že žaloba vůči prvnímu žalovanému je důvodná. Jeho povinnost k vyklizení nevázal na zajištění přístřeší s poukazem na to, že má zajištěno bydlení ve svém vlastním domě. Zamítnutí žaloby vůči druhé žalované odůvodnil odvolací soud nedostatkem její pasivní věcné legitimace.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost dovozují z \" a a) ..\", a v němž uplatněný dovolací důvod podřadili ustanovení Odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost právního posouzení charakteru předmětného bytu a uvádějí, že \"po doručení rozsudku odvolacího soudu prověřili okolnosti, za jakých získali byt v Olomouci..\", a dovozují z nich, že předmětný byt byl přidělen prvnímu žalovanému v době, kdy již nebyl vojákem z povolání, a že proto oběma vzniklo právo společného užívání bytu, které se následně změnilo na právo společného nájmu. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1. 1. 2001). Napadený rozsudek odvolacího soudu byl sice vydán dne 4. 4. 2001, ale po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (odvolací soud správně - v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první bodu 15. - odvolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů); Nejvyšší soud proto dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále též jen \"\").

Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, lze přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněných dovolacích důvodů.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek uvedených v ustanovení , a

Dovolání je přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami stanovenými v ), jsou-li zde vady taxativně vyjmenované v Tyto vady v dovolání namítány nebyly, a ani se z obsahu spisu nepodávají; dovolání proto nelze shledat z hlediska ustanovení přípustným.

Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, nelze přípustnost dovolání dovodit ani z V úvahu nepřichází ani aplikace ustanovení , neboť výrokem rozsudku odvolacího soudu přípustnost dovolání vyslovena nebyla ( ) a žalovaní to ani nenavrhli ( ).

Zbývá tak posoudit, zda je dovolání přípustné podle , z něhož žalovaní přípustnost uplatněného mimořádného opravného prostředku dovozují. Podle tohoto procesního ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti, stanovená účastníkům rozhodnutími, jsou podle jejich závěrů odlišná. Pro závěr, že rozsudek je měnící, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (srov. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998 a 1999, pod pořadovými čísly 47 a 28).

V posuzované věci se žalobce domáhal přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu. Ačkoliv odvolací soud posoudil rozdílně od soudu prvního stupně otázku existence práva společného nájmu žalovaných k předmětnému bytu, dospěl ve shodě s ním k závěru, že jsou na straně nájemce bytu (prvního žalovaného) dány uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. d) a h) obč. zák., a k výpovědi přivolil. Rozdílnost právního posouzení neměla tedy vliv na vymezení konkrétního právního vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným a co do vymezení práv a povinností mezi nimi (výrokem o přivolení k výpovědi a o ukončení nájemního vztahu) nejsou rozhodnutí soudů obou stupňů nesouhlasná.

Měnícím je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé ve vztahu k prvnímu žalovanému toliko ve výroku, jímž odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně, který vázal povinnost prvního žalovaného k vyklizení na zajištění přístřeší - stanovil prvnímu žalovanému povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Proti tomuto výroku, který má povahu rozhodnutí ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28) je tedy dovolání prvního žalovaného podle přípustné.

Podle věty první je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám vyjmenovaným v , jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ) dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny ( věta druhá ). Tyto obligatorně posuzované vady dovolatel nenamítá a z obsahu spisu nevyplývají. Vzhledem k tomu, že jinak dovolatel proti výroku, proti kterému je jeho dovolání přípustné, nevznáší žádné námitky, nezbylo dovolacímu soudu, vázanému mezemi dovolacího přezkumu, než konstatovat, že v tomto rozsahu není dovolání důvodné.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání prvního žalovaného, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (o bytové náhradě), zamítl ( věta před středníkem ); ve zbytku pak jeho dovolání jako nepřípustné podle a odmítl.

Ve vztahu ke druhé žalované je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem měnícím. Přesto však není proti tomuto výroku její dovolání podle přípustné, neboť není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání (, ). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. jeho usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod pořadovým číslem 28, usnesení ze dne 29.7. 1999, sp. zn. , a usnesení ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. ) je totiž k podání dovolání subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.

V dané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi ve vztahu ke druhé žalované zamítl. Měnící výrok rozsudku odvolacího soudu tak vyzněl pro ni příznivěji. Odstranění (zrušení) tohoto výroku rozhodnutí odvolacího soudu by tedy nevedlo ke stavu pro druhou žalovanou příznivějšímu; potud jí tedy nemohla být odvolacím rozhodnutím způsobena žádná újma, již by bylo lze zhojit v dovolacím řízení.

Za tohoto procesního stavu nezbylo, než dovolání druhé žalované podle věty první a a c) odmítnout.

Na okraj se poznamenává, že i za předpokladu přípustnosti (důvodnosti) dovolání, by dovolací soud, který je vázán skutkovým stavem věci tak, jak byl zjištěn soudy obou stupňů ( věta první ), nemohl přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu nově (v dovolání) uváděných skutečností.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení , , , větu první (per analogiam) a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. května 2002

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu