Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1877/2001

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 3. 1999, č. j. - 38, poté co usnesením ze dne 11. 3. 1999, č. j. - 37, řízení co do částky 34.656,61 DEM s 26 % úrokem z prodlení od 12. 6. 1997 do zaplacení zastavil a rozhodl o soudním poplatku, zamítl žalobu o zaplacení 124.851,55 DEM s 26 % úrokem z prodlení od 12. 6. 1997 do zaplacení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí v této věci je dána podle ust. , o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, a že uplatněný nárok žalobce se řídí českým právním řádem ( cit. zákona). Dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení tzv. regresní náhrady za náklady léčebné péče poškozeného J. K. není důvodný, neboť žalobce neprokázal aktivní legitimaci ve sporu (a tím ani základ nároku), když přes výzvu soudu nepředložil důkazy k svému tvrzení o přechodu nároku na náhradu škody a o pojistném vztahu mezi ním a poškozeným. I kdyby však žalobce toto své tvrzení prokázal, nebylo by možno žalobě vyhovět z důvodu, že žalobce nemá přímý nárok proti žalované, nýbrž jen proti škůdci ( , o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů). Pokud žalobce svůj nárok dovozoval z ust. vyhl. č. , obvodní soud dovodil, že toto ustanovení se na daný případ nevztahuje, neboť zde chybí podmínka zániku právnické osoby.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 1999, č. j. - 58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho konečným závěrem, že žalobce neprokázal aktivní legitimaci ve sporu, a dokonce ani to, že je právnickou osobou, i když o povinnosti důkazní byl poučen již před soudem prvního stupně. Odlišný právní názor zaujal městský soud jen v otázce aplikace českého právního řádu na vztah mezi žalobcem a poškozeným J. K., když dovodil, že tento vztah se řídí právem německým, a je tudíž povinností žalobce prokázat nejen obsah tohoto pojistného vztahu, ale doložit i právní normu, která jej upravuje.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů podle ust. , b/ a d/ , přičemž přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku dovozuje z ust. , neboť má za to, že nesprávným postupem soudů obou stupňů byla žalobci v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem. Pochybení soudů spatřuje především v tom, že nebyly provedeny důkazy, které k prokázání svých tvrzení navrhl již před soudem prvního stupně, a přesto soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno o své aktivní legitimaci ve sporu. Dovolatel dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že neprokázal skutečnost, že je právnickou osobou; podle jeho názoru však neexistence či neprokázání způsobilosti žalobce mít práva a povinnosti a od toho se odvíjející způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení nemůže vést k zamítnutí žaloby, neboť jde o otázku jedné z podmínek řízení ve smyslu ust. a násl. , při jejíž existenci je třeba řízení zastavit či přerušit, a nikoliv rozhodnout o nároku žalobce věcně. Řízení před odvolacím soudem je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za nesprávný považuje dovolatel rovněž názor odvolacího soudu, že právní vztah mezi žalobcem a poškozeným J. K. se řídí německým právem; v této souvislosti poukazuje na to, že se nedomáhá uspokojení nároku, který na něj přešel, nýbrž uplatňuje přímý nárok na náhradu škody podle , o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, resp. podle , o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Pokud tedy odvolací soud aplikoval (resp. mínil aplikovat) na danou věc německý právní řád, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem ( ), v zákonné lhůtě ( ), dospěl po přezkoumání věci ve smyslu k závěru, že v dané věci dovolání směřuje pro rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že podle věty první a druhé , o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění , práva a povinnosti Č. p. a. s. vzniklé ze zákonného pojištění přecházejí dnem 1. ledna 2000 na Č. k. p. a že tato práva a povinnosti uplatňuje a vykonává jménem a na účet K. Č. p. a. s., jednal Nejvyšší soud jako s účastníkem řízení na straně žalované s Č. k. p. zastoupenou Č. p., a.s.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje v ustanoveních , a .

Z hlediska ustanovení a není v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, přípustné; ustanovení nepřichází v úvahu, protože rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, a ustanovení proto, že ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl zrušen. Podobně nelze přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu dovodit ani z ustanovení , neboť odvolací soud nevyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, a z hlediska ustanovení chybí již samotný návrh účastníka (na vyslovení přípustnosti dovolání), jemuž by odvolací soud nevyhověl.

Protože však je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné z důvodů uvedených v ust. a dovolatel výslovně uplatňuje jeden z těchto důvodů, zabýval se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání nejprve z hlediska ust. Přitom přípustnost dovolání podle ust. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.

Podle ustanovení je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu řízení ve smyslu cit. ustanovení však jde jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování) a byl-li tento postup nesprávný. Tak je tomu zejména, jestliže účastník nebyl řádně přibrán do řízení ( ), účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoli podmínky podle ustanovení nebyly splněny, soud projednal věc v rozporu s ustanovením v nepřítomnosti účastníka, nebo jestliže odvolací soud k projednání odvolání (nesprávně) nenařídil jednání.

V posuzovaném případě se o takovou situaci nejedná. Z obsahu spisu vyplývá, že soudy obou stupňů věc projednaly za přítomnosti zástupkyně žalobce, které bylo umožněno činit přednesy a navrhovat důkazy a vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci. Na výzvu soudu prvního stupně, doručenou zástupkyni žalobce dne 6. 1. 1999, aby ve lhůtě 3 týdnů předložila soudu veškeré y, které navrhuje k důkazu, opatřené překladem do českého jazyka, zástupkyně žalobce reagovala dopisem ze dne 1. 2. 1999, v němž „v rámci procesní ekonomiky“ navrhla, že listinné důkazy předloží v německém jazyce k posouzení žalované s tím, že rozhodující skutečnosti by pak účastníci učinili nespornými; pro případ neakceptování tohoto návrhu soudem či žalovanou, požádala o poskytnutí lhůty 3 měsíců k zajištění a předložení překladů. Přestože při jednání u obvodního soudu konaném dne 11. 3. 1999 byla zástupkyně žalobce poučena podle a byla znovu vyzvána k označení důkazů sloužících k prokázání tvrzení žalobce, neměla před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně žádné návrhy na dokazování. I když proti rozhodnutí obvodního soudu podala odvolání, návrhy na dokazování neučinila ani v odvolacím řízení. Postup soudu prvního i druhého stupně v řízení byl v souladu s a nelze jej proto označit za postup nesprávný, jímž by žalobce by zkrácen na svých procesních právech. V namítané nesprávnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, pokud dospěly k závěru, že žalobce neprokázal aktivní legitimaci ve sporu (a tím ani základ nároku), nelze spatřovat postup, kterým by mu byla odňata možnost jednat před soudem. Tento závěr soudů obou stupňů je totiž výsledkem rozhodovací činnosti soudu, nikoliv procesním postupem soudu v průběhu řízení.

Dovolací důvod podle není tedy dán a vzhledem k tomu, že dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z dalších vad vyjmenovaných v ustanovení , dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Z tohoto důvodu se dovolací soud již nemohl zabývat dalšími námitkami žalobce podle a d/ , neboť z hlediska těchto dovolacích důvodů lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, že dovolání je přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle věta první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. věta první, , věta první a , neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. května 2002

JUDr. Olga Puškinová,v.r.

předsedkyně senátu