Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
10 C 37/2021
Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní titul Markétou Švarcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 4 534 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení o zaplacení částky ve výši 534 Kč se zastavuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 3 999 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 497,95 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 999 Kč od 13.12.2019 do zaplacení.
III. Žaloba o zaplacení částky ve výši 1 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1,12 Kč a úroku z prodlení ve výši 9 % z částky 1 Kč od 13.12.2019 do zaplacení, se zamítá.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 2 246,92 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně titul. jméno příjmení, advokáta.
Odůvodnění:
I. Řízení o zaplacení částky ve výši 534 Kč se zastavuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 3 999 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 497,95 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 999 Kč od 13.12.2019 do zaplacení. III. Žaloba o zaplacení částky ve výši 1 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1,12 Kč a úroku z prodlení ve výši 9 % z částky 1 Kč od 13.12.2019 do zaplacení, se zamítá. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 2 246,92 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení], advokáta.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 30.9.2020 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky v celkové výši 4 534 Kč s příslušenstvím, která sestávala z jistiny ve výši 4 000 Kč, poplatku ve výši 150 Kč a smluvní pokuty ve výši 384 Kč. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela dne 20.5.2018 s žalovaným Smlouvu o úvěru číslo jejíž nedílnou součástí byly Obchodní podmínky smlouvy. Žalovaný uzavřel smlouvu v místě obchodní sítě zprostředkovatele úvěru právnická osoba a.s., IČO číslo (dále jen„ zprostředkovatel“), kde zároveň při podpisu smlouvy obdržel požadovanou výši jistiny úvěru ve výši 7 000 Kč, což stvrdil svým podpisem. Dne 31.5.2018 dále uzavřel žalovaný k výše uvedené smlouvě Dodatek téhož čísla, kterým byla navýšena jistina úvěru na částku 8 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit v jediné splátce do 30.6.2018. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 1 000 Kč bezhotovostně převodem na účet poté, co zaslal právní předchůdkyni žalobkyně verifikační platbu ve výši 1 Kč ze svého účtu na účet právní předchůdkyni žalobkyně. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do registrů – insolvenčního rejstříku, bankovních a nebankovních registrů klientských informací. Žalovaný poskytnutou částku neuhradil řádně a včas, a na dluh zaplatil pouze 4 000 Kč, čímž mu vznikla povinnost uhradit právní předchůdkyni žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9. 12. 2019 s účinností ke dni 12. 12. 2019, o čemž byl žalovaný písemně informován oznámením o postoupení pohledávky ze dne 7. 1. 2020. Ke dni postoupení činila výše dlužné částky 4 534 Kč a sestávala z jistiny ve výši 4 000 Kč, nesplacené smluvní pokuty ve výši 384 Kč a neuhrazené paušální náhrady nákladů na upomínání ve výši 150 Kč. Ode dne postoupení pohledávky neuhradil žalovaný na svůj dluh ničeho. Žalobkyně s ohledem na prodlení žalovaného požadovala úrok z prodlení v kapitalizované výši 499,07 Kč a dále z dlužné jistiny úrok z prodlení jdoucí ode dne následujícího po účinnosti postoupení pohledávky. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu výzvou ze dne 7. 9. 2020.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Podáním doručeným soudu dne 22.1.2021 vzala žalobkyně žalobu zpět ve smyslu § 96 odst. 1 o.s.ř. co do částky 534 Kč, představující poplatky za upomínání ve výši 150 Kč a smluvní pokutu ve výši 384 Kč. Soud proto v tomto rozsahu řízení podle v tomto rozsahu zastavil podle § 96 odst. 2 o.s.ř. (výrok I. rozsudku). Předmětem řízení nadále zůstala jistina ve výši 4 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9% ročně od 13.12.2019 do zaplacení, a kapitalizovaný úrok ve výši 499,07 Kč a náhrady nákladů řízení.
4. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř. “) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobce s navrženým postupem vyslovil souhlas, žalovaný na výzvu nereagoval, soud tak věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.
5. Soud provedl k důkazu listin y předložené žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:
6. Ze žalobkyní předložené Smlouvy o úvěru číslo ze dne 20.5.2018 a Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru z téhož dne soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 7 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se pak zavázal finanční prostředky vrátit v jediné splátce do 30 dní. Pro případ prodlení s vrácením uvedené částky strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky a dále náklady spojené s vymáháním dluhu. Předsmluvní informace rovněž obsahovaly podpis žalovaného.
7. Ze Smlouvy o úvěru číslo ze dne 31.5.2018 (Dodatek) a Obchodních podmínek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, měla uzavřít formou elektronické komunikace se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které měly být doplněny a změněny podmínky Smlouvy ze dne 20.5.2018 spočívající v navýšení jistiny na částku 8 000 Kč s tím, že finanční prostředky měly být poukázány na účet žalovaného č. bankovní účet, a vráceny v jediné splátce do 30 dní. Pro případ prodlení s vrácením uvedené částky měl žalovaný uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky a dále náklady spojené s vymáháním dluhu. Uvedená smlouva však neobsahuje podpis žalovaného, ani elektronický podpis, ani jiné elektronické značky prokazující uzavření smlouvy žalovaným.
8. Z výpisu z účtu žalobkyně číslo potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že žalovaný zaslal dne 31.5.2018 žalobkyni platbu ve výši 1 Kč a že žalobkyně vyplatila na účet žalovaného č. bankovní účet částku 1 000 Kč.
9. Ze žalobkyní předložené platební historie smlouvy číslo vyplývá, že žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně na dluh dne 22.11.2018 částku 4 000 Kč.
10. Upomínkami ze dne 29.6.2018 a 20.7.2018 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky s tím, že mu byla nabídnuta možnost mimosoudního vyrovnání dluhu. Předžalobní výzvou ze dne 31.7.2018 byl upozorněn na předání pohledávky k soudnímu řízení.
11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9.12.2019 spolu s přílohou KIZAP číslo a potvrzením o přijetí platby ze dne 19.12.2019 soud zjistil a vzal za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena včetně příslušenství z právní předchůdkyně žalobkyně, společnosti právnická osoba na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 7.1.2020 ve spojení s podacím archem ze dne 8.1.2020 soud zjistil, že žalovaný byl o postoupení pohledávky a výši závazku informován právní předchůdkyní žalobkyně, a že mu byla poskytnuta dodatečná lhůta k plnění 10 dnů ode dne doručení oznámení.
12. Z předžalobní upomínky ze dne 7.9.2020, ve spojení s podacím poštovním archem dokládajícím odeslání upomínky dne 9.9.2020, soud zjistil, že žalovaný byl před podáním žaloby k úhradě dlužné částky vyzván.
13. Výzvou ke smírnému vyřešení sporu ze dne 22.1.2021 a podacího archu z téhož dne soud zjistil, že žalobkyně nabídla žalovanému úhradu dlužné částky ve splátkách v případě její nerozporování.
14. Z jiných než shora uvedených důkazů soud nevycházel, neboť nebyly ve věci rozhodné.
15. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. o. s. ř. vzal soud za prokázaný následující skutkový stav:
16. Žalovaný uzavřel dne 20.5.2018 se společností právnická osoba, IČO, smlouvu o úvěru číslo na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 7 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Dne 31.5.2018 měla tato společnost uzavřít se žalovaným formou elektronické komunikace dodatek k výše uvedené smlouvě téhož čísla, na základě kterého byla žalovanému navýšena částka jistiny úvěru na 8 000 Kč, přičemž navýšení ve výši 1 000 Kč bylo vyplaceno na účet žalovaného poté, co zaslal právní předchůdkyni žalobkyně na její účet vertifikační platbu ve výši 1 Kč. Uvedený dodatek však neobsahuje podpis žalovaného ani elektronický podpis, ani jiné elektronické značky prokazující uzavření smlouvy žalovaným. Žalovaný se zavázal zaplatit úvěr v jediné splátce ve lhůtě 30 dní, svůj závazek však nesplnil, nicméně na dluh zaplatil celkem 4 000 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9.12.2019 postoupila společnost právnická osoba, IČO pohledávku za žalovaným včetně příslušenství na žalobkyni, postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 7.1.2020.
17. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
18. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
19. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
20. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru “) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
21. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
22. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále podle ustanovení § 1970 o.z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , v platném znění.
23. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 3 999 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy ani jejího dodatku. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně ověřila úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do registrů – insolvenčního rejstříku, bankovních a nebankovních registrů klientských informací, nicméně v tomto směru nepředložila a ani neoznačila žádné důkazy. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto jsou uvedená smlouva i její dodatek neplatné dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588o.z.
24. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy a jejího dodoatku přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019 - 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.
25. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku ve výši celkem 8 000 Kč, a že žalovaný zaplatil celkem 4 001 Kč (tj. 4 000 Kč a verifikační platbu ve výši 1 Kč), jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 3 999 Kč, které je povinen vydat (8 000 Kč – 4 001 Kč). Protože právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 3 999 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok II. rozsudku).
26. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 3 999 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , tj. ve výši 9 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni v kapitalizované výši z částky 3 999 Kč za dobu od 3.7.2018 do 19.11.2019, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k okamžitému vrácení dlužné částky výzvou ze dne 29.6.2018. S ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka s výzvou k zaplacení byla žalovanému doručena 2.7.2018 Lhůta k plnění tak žalovanému uplynula tímto dnem a ode dne následujícího (3.7.2018) je proto žalovaný v prodlení (výrok II. rozsudku). Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok III.).
27. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a rovněž i s ohledem na ust. § 146 odst. 2 , 2. věta o.s.ř. , když žaloba byla co do částky 534 vzata zpět pro chování žalobkyně, která v tomto rozsahu vzala žalobu zpět bez uvedení důvodu. Žalobkyně tak měla ve věci částečný úspěch. Náklady žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměnu advokáta podle § 11 odst. 1 , písm. a) a d) ve spojení s § 14b , odst. 1, bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátní tarif, za 2 úkony po 200 Kč (převzetí a příprava žaloby a sepis žaloby), odměnu za ½ úkonu za jednoduchou předžalobní upomínku podle § 11 odst. 2 , písm. h) vyhlášky po 100 Kč, 3 paušální náhrady po 100 Kč podle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , a dále odměnu podle § 11 odst. 1 , písm. d) vyhlášky za 1 úkon (částečné zpětvzetí žaloby) ve výši 1 000 Kč, a 1 paušální náhrada po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky a 21% DPH ve výši 441 Kč, celkem tak 2 941 Kč. Protože žalobkyně měla částečný úspěch v rozsahu 88,20 % (z původní žalované částky 4 534 Kč), rozdělil soud náhradu nákladů řízení podle poměru úspěchu stran ve věci ve vztahu k celému předmětu řízení. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla původně částka 4 534 Kč, a nárok žalobkyně je oprávněný co do částky 3 999 Kč, odečetl soud„ neúspěch“ žalobkyně ve výši 11,20 % od jejího„ úspěchu“. Protože žalovaný ve sporu převážně neuspěl, uložil mu soud zaplatit poměrnou část náhrady nákladů žalobkyně z částky 2 941 Kč, tedy částku 2 246,92 Kč, jak ve výroku IV. tohoto rozsudku uvedeno.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze podat návrh na výkon tohoto rozhodnutí nebo na nařízení exekuce.