Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 Tcu 57/2002

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Topolčanech, Slovenská republika, ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Nitře ze dne 29. 9. 2000, sp. zn. , byl J. R. uznán vinným (podle níže uvedených ustanovení trestního zákona Slovenské republiky):

1. trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 písm. b),

2. trestným činem pohlavního zneužívání podle § 243,

1-3. trestným činem soulože mezi příbuznými podle § 245.

Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Stalo se tak na základě zjištění, že odsouzený:

1. v přesně nezjištěném období v letních měsících roku 1987, v místním parku u železniční stanice v T vykonal soulož se svou nezletilou dcerou D. R., přestože věděl, že tato dosud nedosáhla věku 15 let, přičemž k souloži ji donutil fyzickým nátlakem tak, že různým způsobem překonával její fyzický odpor, když tato se pohlavnímu styku bránila, avšak k vážnějším zraněním u ní nedošlo. Dále v přesně nezjištěném období od podzimních měsíců roku 1987 do 16. 3. 1990, v rodinném domě v R. nejméně dvakrát vykonal soulož se svou nezletilou dcerou D. R., přestože věděl, že tato dosud nedosáhla věku 15 let, přičemž k souloži ji donutil fyzickým nátlakem tak, že různým způsobem překonával její aktivní odpor, když tato se pohlavnímu styku bránila, avšak k vážnějším zraněním u ní nedošlo,

2. od 17. 3. 1990 až do 16. 3. 1993 nejdříve v rodinném domě v R. a potom v P. na ubytovně nejméně dvakrát vykonal soulož se svou dcerou D. R., přestože věděl, že tato dosud nedosáhla věku 18 let, přičemž k souloži ji donutil fyzickým nátlakem tak, že různým způsobem překonával její aktivní odpor, když tato se pohlavnímu styku bránila, avšak k závažnějším zraněním u ní nedošlo,

3. od 17. 3. 1993 až do 20. 1. 1994, hlavně v přesně nezjištěných podzimních měsících roku 1993 v N. D., vykonal nejméně dvakrát soulož se svou dcerou D. R., přičemž k souloži ji donutil fyzickým nátlakem tak, že různým způsobem překonával její aktivní odpor, když se tato pohlavnímu styku bránila, avšak k vážnějším zraněním u ní nedošlo.

Odsouzený J. R. dosud k výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu výše uvedenými rozhodnutími Slovenských soudů nenastoupil, v současné době se nachází na území České republiky.

Ministerstvo spravedlnosti Slovenské republiky požádalo podle čl. 31 odst. 2 Smlouvy mezi Slovenskou republikou a Českou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. října 1992, s odvoláním se na Úmluvu o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983, o převzetí výkonu trestu odnětí svobody v této trestní věci.

Ministerstvo spravedlnosti České republiky předložilo proto dne 1. 3. 2002 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky s návrhem, aby podle § 384a odst. 1 tr. ř. výše citovaná rozhodnutí soudů Slovenské republiky uznal na území České republiky.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal předloženou trestní věc a shledal, že všechny zákonné podmínky pro uznání rozhodnutí slovenských soudů nejsou splněny.

V posuzované věci poskytují mezinárodně právní podklad pro výkon rozhodnutí soudů Slovenské republiky na území České republiky Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. října 1992 (uveřejněna pod č. 209/1993 Sb. - dále jen „Smlouva“) a Úmluva o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983 (uveřejněna pod č. 553/1992 Sb. - dále jen „Úmluva“).

Podle článku 31 odst. 1 Smlouvy se státní občané jedné smluvní strany, odsouzení k trestu odnětí svobody na území druhé smluvní strany, předávají k výkonu trestu odnětí svobody na území smluvní strany, jejímiž jsou státními občany, v souladu s Úmluvou. Podle článku 31 odst. 2 Smlouvy se podle Úmluvy postupuje i v případech, kdy odsouzený v době podání žádosti o předání k výkonu trestu odnětí svobody se již nachází na území dožádané smluvní strany.

Vlastní podmínky pro předání odsouzené osoby k výkonu trestu jsou vymezeny především v článku 3 odst. 1 Úmluvy. Z hlediska tam uvedených požadavků je zřejmé, že podle Osvědčení o státním občanství České republiky, které vydal dne 27. 12. 2000 Okresní úřad v Litoměřicích, je J. R. státním občanem České republiky. J. R. byl přitom pravomocně odsouzen za trestné činy, které jsou trestné i podle právního řádu České republiky (trestné činy znásilnění podle § 241 tr. zák. a soulože mezi příbuznými podle § 245 tr. zák.). Z uloženého pětiletého trestu odnětí svobody odsouzený dosud nic nevykonal.

Je zde však třeba poukázat ještě na požadavek obsažený v článku 3 odst. 1 písm. d) Úmluvy. I v případě, kdy se odsouzený již nachází na území České republiky, kde má být trest vykonán, musí být zjištěno, zda s tímto předáním souhlasí (popř. za stanovených podmínek jeho právní zástupce). Přitom musí jít ve smyslu článku 7 Úmluvy o souhlas dobrovolný, učiněný s plnou znalostí právních důsledků.

Podle názoru Nejvyššího soudu, v případě, kdy je odsouzený na území státu, kde má být trest vykonán a jehož je občanem, musí z prohlášení o souhlasu s předáním k výkonu trestu být patrno, že si je vědom i zvláštních právních důsledků vyplývajících z této situace. Konkrétně jde o to, že podle právního řádu České republiky nemůže být občan České republiky vydán k výkonu trestu do cizího státu (srov. § 21 odst. 1 tr. zák.). Z toho vyplývá, že v případě odepření souhlasu odsouzeného s předáním nemůže být výkon uloženého trestu zajištěn ani uvedenou formou mezinárodní spolupráce mezi Slovenskou republikou a Českou republikou, tj. na základě aplikace příslušné mezinárodní smlouvy o vydávání, v tomto případě Evropské úmluvy o vydávání. Setrvá-li odsouzený na území České republiky, výkonu trestu uloženého soudy Slovenské republiky se odepřením souhlasu tedy může vyhnout (srov. č. 53/1995 Sb. rozh. tr.).

Ve věci byl proveden dne 26. 9. 2001 na dožádání Okresního soudu v Topolčanech (Slovenská republika) Okresním soudem v Litoměřicích výslech odsouzeného ke zjištění jeho stanoviska k případné realizaci předání, v jehož rámci mu bylo předáno „Poučenie pre odsúdenú osobu o právnych dosledkoch odovzdania odsúdeného na výkon trestu do Českej republiky..“. Dostalo se mu též poučení podle § 33 odst. 1, § 65 odst. 1, § 92 odst. 1, 2 tr. ř. a seznámení s předmětem výslechu. Poté odsouzený prohlásil, že předmětný trest chce vykonat v České republice, a to vzhledem k tomu, že zde má již asi jeden rok trvalé bydliště, manželku a dvě děti. Dále uvedl, že si je vědom právních důsledků, které s tímto prohlášením nastanou.

Z textu shora uvedeného poučení, jež bylo odsouzenému předloženo a které Nejvyšší soud pro účely tohoto řízení vyžádal, ani ze samotného textu protokolu o výslechu ze dne 26. 9. 2001, však není zřejmé či jinak nevyplývá, že by odsouzený byl seznámen s okolností, že v případě odepření souhlasu s předáním nemůže být výkon trestu uloženého slovenskými soudy zajištěn ani jinou formou, tzn. formou vydání k výkonu trestu do Slovenské republiky, a mohl by se mu tak vyhnout. Plnou znalost odsouzeného ohledně těchto právních důsledků zde nelze bez dalšího předpokládat a z protokolu o výslechu nevyplývá, že by byla před vyslovením souhlasu s předáním zjišťována, ani že by byl o těchto důsledcích orgánem provádějícím výslech poučen [srov. § 55 odst. 1 písm. e) tr. ř.].

Souhlas odsouzeného vyjádřený ve výše uvedeném protokolu o výslechu tak nelze považovat za souhlas vyslovený za splnění podmínek čl. 3 odst. 1 písm. e) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy.

Vzhledem k tomuto nedostatku ve splnění podmínek předání výkonu trestu Nejvyššímu soudu nezbylo, než návrh Ministerstva spravedlnosti na uznání rozsudků Slovenské republiky na území České republiky podle § 384a odst. 1 tr. ř. zamítnout.

Toto rozhodnutí však neznamená, že by v případě odstranění uvedeného nedostatku na žádost Slovenské republiky nebylo možno předložit návrh na uznání rozhodnutí soudu Slovenské republiky Nejvyššímu soudu znovu. Nelze vyloučit, že odsouzený např. z důvodu dobrého vypořádání svých vztahů se Slovenskou republikou raději bude souhlasit s výkonem tam uloženého trestu v České republice, i když bude vědět, že k výkonu tohoto trestu ve Slovenské republice nemůže být Českou republikou vydán.

Poučení: Proti tomuto usnesení není žádný opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. března 2002

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch